Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 9) Hlava na špalku

26. 5. 2018

  Kolem jedenácté v noci se Mirek ještě převaloval na gauči v obýváku a nedokázal usnout. Měl na sobě pouze boxerky a přikrývala ho teplá vlněná deka. Když zaslechl kroky na dřevěném schodišti, bleskurychle zavřel oči a předstíral hluboký spánek.

  Alžběta oblečená v bílém županu se nad ním postavila a dala si ruce křížem. „Jsi vzhůru?“ zašeptala.

  Žádná odezva.

  Dlouze se odmlčela, ale pak tlumeným hlasem pokračovala: „Mirku, já vím, jak to teď asi vypadá. Dokážu si představit, co si o mně musíš myslet. Vy oba s Alešem. Ale já ti přísahám – nepokusila jsem se Elišku Hajnou zabít.“

  Znovu ticho. Ale ona věděla, že spící lidé nezadržují dech. „Mohla se ze mě stát mrcha, špatná manželka a ještě horší matka… ale nikdy ne vražedkyně. Mirku, mluv se mnou. Prosím. Vždyť mě musíš znát ze všech nejlíp.“ To už začala zase popotahovat.

  Konečně otevřel oči a opřel se o loket do polosedu. „Právě proto, že tě znám ze všech nejlíp, vím, že jsi schopná úplně všeho, Betty. Přiznej si, že neznáš ani samu sebe.“

  Nepříliš úspěšně přemáhala pláč. „Moc – moc mě bolí, že čekala tvoje dítě. Ale ještě víc, že o něj přišla. Ty jsi fantastický chlap, Mirku. A já jsem hrdá, že sis mě vybral za matku svých dětí. Každá žena v tvém životě by se tak cítila. Určitě i ona. Nepochybuju, že tě milovala až za hrob. Stejně jako já. A ty… cítíš k ní to samé?“ Strachy z odpovědi se jí stáhlo hrdlo.

  Zaváhal. „To přece nechceš slyšet,“ varoval ji něžně.

  „Moc tě o to prosím…“

  „Ano, Betty. Mám ji moc rád. Vlastně ji miluju.“

  Musela si dlaní zacpat ústa, aby se samým zoufalstvím nerozkřičela. „Ale v nemocnici jsi říkal…“

  „Hele, Betty, uklidni se. Sama jsi mě svejma jedovatejma poznámkama a soustavným zesměšňováním vehnala do její náruče. Ji z ničeho neobviňuj. Podívej, já jsem chlap. Neumím svoje city definovat jako vy ženský. Já vás mám rád obě dvě. Obě vás miluju. Nevím, jak je to možný. Ale je to tak. Chceš se se mnou kvůli tomu rozvíst?“

  Ta představa ji vyděsila. Právě si oznámili, že se oba navzájem milují. Najednou jí monogamie jako základní pilíř jejího manželství tak zásadně důležitá nepřipadala. „Ne,“ špitla ustrašeně.

  Zarazil se. Její reakce ho mile překvapila. „Pokud jsi vážně nevinná, udělám všechno proto, abych tě celej život chránil a hejčkal. A při vší svý skromnosti vím, že tě dokážu udělat šťastnou. Jsem tvůj muž, a tak to taky zůstane. Ale abych byl šťastnej i já, něco pro to budeš muset obětovat. Ti, který tvrděj, že láska je bezpodmínečná, lžou. Každej člověk je tak trochu sobec. A i v lásce touží bejt uspokojenej se vším všudy.“ Odhrnul svoji deku. „Teď máš jedinečnou příležitost se zhroutit, a pak od všeho utýct. Anebo si ke mně přilehnout.“

  Její mozek volil útěk. Její srdce ale nechalo župan padnout na podlahu a poslalo ji do manželovy náruče. Odevzdaně se položila na bok, Mirek ji celou zezadu objal a přikryl jejich těla dekou.

  Políbil ji za ucho. „Jsi nejstatečnější ženská na světě, Betty.“

  „Já vím,“ řekla bezbarvě. „A svoji nevinu ti dokážu.“

  „Jak?“

  „Víš, přemýšlela jsem. Lukáš odsud jede po snídani rovnou na přednášku. Lambert má taky školu. A s Laurou jsme se domluvily, že na praxi do nemocnice přece jenom půjde. Sezení u doktora Satoranského mám ve dvě. Vezmi mě s sebou do práce, Mirku. Aspoň na pár hodin. Ráda bych viděla svoji kancelář. A prošla si svoje poznámky.“

  Ucítila, jak se jeho svaly napjaly. „Aleš si s sebou vzal tvoji přístupovou kartu. Chce ji ráno zablokovat. Anebo ti aspoň omezit vstupy.“

  Zamračila se. „Máme přece ještě tu tvoji. Každý tam určitě ví, že jsme manželé. Budu chodit po tvém boku a ty mi vždycky galantně otevřeš dveře.“

  Jeho smích ji pošimral na šíji. „To je tak přitažený za vlasy, že by to snad i mohlo vyjít. Ale vždyť tam nepoznáš ani živou duši. Bude to pro tebe docela velkej stres, Betty.“

  Na sucho polkla a pronesla: „Já to zvládnu.“ A na malou chvilku tomu snad i sama uvěřila.

 

   

  ***

  Probudil ji ostrý zvuk Mirkova budíku na mobilu. Oči otevřeli téměř současně. Pořád ležela v jeho objetí, přikrytá teplou dekou. A jeho dech ji hřál na zátylku. Posadila se, zatímco on vleže vypínal budík. Pak se zálibně podíval na její bělostné rameno, přes které jí deka visela jako antická tunika. „Vypadáš jako socha řecký bohyně, Betty,“ musel uznat.

  Na tváři jí to vykouzlilo ruměnec. „Doufám, že nemyslíš tu starou patronku rolníků Démétér,“ rýpnula si do něj rozšafně.

  Na rtech se mu roztančil potutelný úsměv. „A jakou jinou? Snad tě nenapadla Afrodita! To bych tě musel hned zpražit, že jsi pěkně nafoukaná.“

  Bavilo ji to jejich slovní kočkování. „Máš recht. Kdybych já byla Afrodita, ty bys musel být její chromý kulhavý manžel Héfaistos. A to by tvoje ego neuneslo.“

  Skousnul si spodní ret a mezi zuby procedil: „Ta tvoje pohotová proříznutá pusa mě přivádí k šílenství…“ A zapřel se lokty, aby ji mohl políbit.

  Ale to už zrovna kolem procházeli Lukáš s Laurou. Ta se zmrazila v pohybu a několik vteřin měla ústa do tvaru písmene O. „No to si snad děláte srandu,“ plísnila je naoko pohoršeně. „Můžete mi vysvětlit, proč my se s bráchou tísníme v prťavým pokojíku, když nahoře zeje vaše obrovská ložnice prázdnotou?“

  Lukáš zcela viditelně spolkl nějakou peprnou poznámku, decentně zvedl ze země Alžbětin župan a podal jí ho. „Něco ti spadlo, mami.“

  Alžběta se zachumlala do deky jako do afgánské burky a červená až za ušima župan od svého syna převzala. „Děkuji. Dám vám každému stovku, když už o tom nikdy nebudeme mluvit.“

  Lukáš se jen drze ušklíbl. „Je vidět, že pořád ještě žiješ v roce 1992. Kilem bys uplatila tak maximálně Lamberta.“

  Za čtvrt hodiny se všichni potkali v jídelně u snídaně. Když pak Alžběta předávala svému nejmladšímu synovi zabalenou svačinu do školy, uvědomila si, že je s každou minutou nervóznější. Chystám se totálně nepřipravená a s amnézií napochodovat přímo do centra české tajné služby a předstírat, že mám všechny na háku. A pak si tam mírnyx týrnyx nikým nepovšimnutá šmejdit. To přece nemůže nevyjít, co?

  Když Lambert s aktovkou na zádech mířil na autobus, ještě hlasitě zavolal: „Dneska přijdu dýl. Budu mít přípravu na tu přírodovědnou olympiádu.“

  Alžběta s Mirkem si vyměnili ostražité pohledy. Reflexivně sebou škubla, ale její manžel jen němě zakroutil hlavou. Pochopila. A sebrala poslední zbytky sil k odpovědi: „Jasně. Užij si to tam. Pa, večer.“ Nenáviděla se za to.

  Lukáš už byl taky na odchodu. Oblekl si koženou bundu a vrátil se do jídelny políbit svou matku na tvář. „Opatruj se tady, mami. A hlavně klídek. To sezení u cvokaře dáš levou zadní. Jsi nejsilnější ženská, co znám. Mám tě moc rád.“

  Sezení u psychiatra je to poslední, co mě trápí. Dojatě ho objala. „Děkuju. Moc si vážím, že to říkáš. Já vím, že budeš mít v týdnu určitě nabitý program, ale moc by mě potěšilo, kdybys nás zase přišel brzy navštívit.“

  Zaraženě se od ní odtáhl. „To už mě jako odsud vyhazuješ?“

  Znejistěla. „To ani náhodou. Myslela jsem… Bála jsem se, aby ses tady se mnou nenudil…“

  Usmál se od ucha k uchu. „Samozřejmě večer zase přijedu. Víš, kolik jsem přes víkend ušetřil za jídlo?“

  Ale Mirek drsný humor svého nejstaršího syna chápal až moc dobře. Postavil se vedle něj a poplácal ho po ramenou. „Máš doma tři mušketýry, Betty. Přece sis nemyslela, že nechají dámu v nesnázích.“

  Poslední z domu odcházela Laura. „Já budu ve špitále tak do čtyř. Filip mě tam vyzvedne. Za včasnej návrat neručím…“

  Ale Mirek za ní ještě zavolal: „Nějak taktně mu připomeň, že mám legálně drženou zbraň, a že se ji nebojím použít!“

  A to už doma osaměli.

  Alžběta se po svém manželovi ohlédla a požádala ho: „A teď mi prosím poraď, v čem chodí sebevědomá tajná agentka oblečená do práce.“

  Mirek jí v ložnici vybral lehce konzervativní – přesto elegantní – kostýmek béžové barvy a lesklé černé lodičky. Sám si na sebe vzal svoje oblíbené tvídové sako. Strčil jí do ruky její kabelku. „Připravená?“ chtěl vědět.

  „Asi jako Marie Antoinetta 16. října 1793,“ odpověděla upřímně.

  Nejistě se pousmál. „V historii jsem vždycky trochu plaval, ale z kontextu usuzuju, že ji ten den asi popravili, co?“

  „Trefa.“

  Zaváhal. „Betty, jak to že toho tolik víš? Celej víkend chrlíš jedno moudro za druhým…“

  „Nezapomínej, že mám čerstvě po maturitě, drahý.“

  A to už se zase uculoval. „Spát se středoškolačkou je tak rajcovní.“

  Praštila ho kabelkou do břicha, až zaskučel.

 

 

  ***

  V autě za jízdy ji začal instruovat: „Budeš si tam muset dávat majzla na pár věcí, Betty. Tak nejprve to, jak mluvíš…“

  Překvapeně se na něj ze sedadla spolujezdce podívala. „Co je špatné na mé řeči?“

  Přeřadil na nižší rychlostní stupeň, protože už z dálky viděl na semaforu červenou. „Vím, že to pro tebe bude těžký, ale Luky měl pravdu. Tou svojí spisovnou moravštinou okamžitě vzbudíš nechtěnou pozornost. Pamatuj, že tady žiješ už třiadvacet let. Takže ne hezký ale hezkej, ne výlet ale vejlet, ne sýr ale sejra. Kdybys tam někomu oznámila, že jsi studovala na výšce, odněkud se vyřítí zásahovka a namíří na tebe samopaly. To by prostě Pražáci nevydejchali…“ Auto se na křižovatce zastavilo.

  Alžběta div nevyprskla smíchy. Jeho smysl pro humor ji naprosto rozsekával. „Kdybych si u nás na Moravě v restauraci objednala smaženýho sejra, tak mi vrchní plivne do piva.“

  Mirek na ni s oběma rukama na volantu mrkl. „Vlastně jsi mě s nespisovnou češtinou zkazila ty. Než jsi přišla do Prahy, žil jsem tady přes rok. A pořád jsem mluvil, jak mi zobák narostl. V práci si mě kvůli tomu furt dobírali.“

  „Ježiš. Doufám, že se to nikdy nedozví moje třídní učitelka…“

  Naskočila zelená a Mirek se pomalu na jedničku rozjel. „A teď ta těžší část. Na chodbách budeš potkávat lidi, který pro tebe budou cizí. Pokud to půjde, vždy ti nenápadně pošeptám jejich jména a hlavně to, jestli jim vykáš nebo tykáš.“

  „Jasné,“ přikývla na souhlas.

  „Jasný,“ opravil ji okamžitě.

  „Chápu. Jasný. Neboj, je mi to všechno jasné.“

  Rozmrzele po ní střelil pohledem. „Střílíš si ze mě, nebo co?“

  Ztuhla. „Proboha, to ne. Vyletělo to ze mě nějak automaticky. Hlídat si jazyk bude nejspíš těžší, než jsem si původně myslela.“

  Potom jí vysvětlil rozmístění a uspořádání vnitřního areálu včetně vstupní vrátnice. Řekl jí, kudy k výtahu, kde zhruba zabočit, kolik kroků třeba ujít.

  „Mirku,“ přerušila ho nakonec. „Já – já to asi nezvládnu. Přecenila jsem svoje síly…“

  „Tak to sis měla rozmyslet dřív, zlato. Už jsme totiž tady.“

  Bezpečnostní informační služba ČR sídlila v šedé několikapatrové budově na Nárožní ulici, číslo popisné 13. Tyčila se nad rušnou křižovatkou za betonovou zdí jako tělo spícího obra. Než Mirek vjel do garáže, stihl ji poučit, že běžná návštěva se přes vrátnici nikdy nedostane. Úplně vlevo v betonové zdi se nacházely nenápadné dveře vybavené zvonkem a mikrofonem. Návštěva musí zřetelně uvést své jméno a s kým má domluvenu schůzku. Teprve potom je vpuštěna dovnitř. Octne se ve stísněném malém koridoru a znovu před zamčenými dveřmi. Ty jí otevře službu konající důstojník. V malé komůrce návštěvník projde rámovým detektorem kovu. Vpravo musí ale nejprve do vestavěných skříněk uschovat všechny kovové věci, mobily a třeba i flash disky. Když má vstupní kontrolu úspěšně za sebou, obdrží visačku na krk s textem Návštěva. Alžběta se svého muže zeptala, co je to flash disk. Trpělivě jí poradil, ať o tom přemýšlí jako o takové tři a půl palcové disketě schované do malé tyčinky.

  Když manželé Pernerovi vstupovali do recepce, divoce se jí rozbušilo srdce. Tak show může začít. Po jejich pravé straně seděl za pultem přísně vyhlížející padesátník v bílé košili. Už v autě se dozvěděla, že se jmenuje Roman, příjmení neznají a vykají mu.

  „Dobrý ráno, paní Pernerová,“ pozdravil muž zdvořile. „Pane Pernere.“

  „Zdravím, Romane,“ pokynul mu Mirek. „Co vaši kluci? Pořád zloběj?“

  „Ten starší stihl měsíc od začátku školního roku dvě ředitelský důtky. Takže klasika. A ten druhej pacholek propadá ze všeho kromě těláku. Spolužáka na Karlovce tomu vašemu nejstaršímu dělat asi nikdy nebude. Už jsme se s tím s Martou smířili.“

  „A proto jsem se posichroval třetím dítětem. Statisticky to musí minimálně s jedním vyjít.“

  „Vlastně vás Marta obdivuje, paní Pernerová,“ obrátil se na Alžbětu. „Po třech harantech by prej ve čtyřiceti vypadala jako šedivá babička.“

  Ta chvilku přemýšlela, jak vhodně zareagovat. Nakonec si vzpomněla na Lambertova slova první den. „Chce to jen svatou trpělivost, oporu v milujícím manželovi a koňský dávky Lexaurinu.“

  Oba muži se hlasitě rozesmáli. A Mirek si pomyslel: Bože, ta je ale pohotová. Má neuvěřitelný instinkty a schopnost se přizpůsobit. Možná se o ni bojím zbytečně.

  Ve vstupní hale se nacházelo množství skleněných dveří s elektrickými zámky. Mirek vykročil jako první a k jedné čtečce přiložil svoji žlutou kartičku. Objevilo se souhlasné zelené mrknutí doprovázené ostrým pípnutím. „Až po tobě, drahá,“ pokynul jí dostatečně hlasitě.

  „Děkuji.“

  A oba prošli skrz. Mirek ji opět předběhl a vedl ji pár metrů rovně, načež odbočil vlevo k výtahům. Když jeden přivolal, spiklenecky na ni mrkl. „Zatím si vedeš výborně,“ pochválil ji tlumeným hlasem. „Hotová Mata Hari.“

  „Mata Hari né,“ zaúpěla. „Tu přece taky popravili.“

  Ve stejné chvíli, kdy se otevřely dveře a oni vešli dovnitř, vecpala se k nim do kabinky neobyčejně obézní čtyřicátnice s řídkým chomáčem vlasů na hlavě a tlustými dioptriemi. Na objemných prsou sice měla připevněnu jmenovku, ale jak spěchala, tak se jí obrátila naruby, a nešlo na ní nic přečíst. Mirek jen naštvaně sevřel čelist. V tak těsném uzavřeném prostoru nešlo Betty nijak decentně informovat, o koho se jedná.

  „Ahoj lidi,“ spustila baculka s razancí kulometu. „To jste hodný, že jste na mě počkali. Normálně jsem dneska zaspala. Ten hajzl budík vůbec nezvonil.“ Tiskla k sobě nějakou složku dokumentů. „Jestli šéfce nestihnu před pondělní poradou uvařit pořádnýho turka, tak mě sežere. Vašeho šéfa vám závidím. Machala je milionovej chlap. Ne jako ta naše fanatička.“ Ohlédla se po Alžbětě. „Mám pro tebe průběžnou zprávu od naší SLEDky. Myslela jsem, že budeš dnes u policajtů, tak jsem ti ji chtěla poslat mailem. Ale když už jsi tady… počkej…“ Neobratně vyndala ze složky pár papírů a podala jí je. „Kdybys měla nějaký připomínky, víš, kde mě najdeš. Ale počkej, až bude po poradě.“

  „Já…“ začala Alžběta. „Díky. Díky moc.“

  Konečně se Mirek dostal ke slovu: „Jseš zlatá, Heleno. Naše sledovací služba by byla bez podpory svýho sekretariátu úplně nahraná.“

  To bylo chytré, pochválila ho v duchu jeho choť. Z jedné jediné věty se dozvěděla jméno dotyčné ženy i její pracovní zařazení. Helena. Sekretářka sledovací služby, v místní hantýrce SLEDky. To si budu pamatovat. „Ještě jednou díky,“ řekla s hranou sebedůvěrou. „Určitě tě ale obtěžovat nebudu.“

  Helena se na ni pozorně zadívala. „Jseš v pohodě, holka? Většinou tak milá nebejváš,“ zaútočila na ni přátelsky.

  Mirek zatajil dech.

  Alžběta se ale rychle vzpamatovala. „Nějaká zvědavá. Kdyby sis tak raději hleděla svejch koček…“ V tónu svého hlasu dokonale zkombinovala zlomyslnost s drsným kamarádským hašteřením.

  Dveře výtahu se s cinknutím otevřely a tělnatá sekretářka vystoupila. „Už jsem se skoro lekla,“ rozesmála se. „Pádím tě pomlouvat k děvčatům do kuchyňky. Měj se. Ahoj, Mirku.“

  Když se dveře zase zavřely, nevycházel z údivu. „Vrací se ti paměť, nebo co?“ zeptal se své ženy.

  „Kéž by. Ale ne. Jen jsem improvizovala.“

  „Ale co ty kočky?“

  „Moje spolužačka z gymplu jich pár měla. A vždycky bylo všechno její oblečení od kočičích chlupů. Stejně jako Helenino.“

  „A jak jsi věděla, že nemá jen jednu?“

  Alžběta pokrčila rameny. „Neviděla jsem žádný snubní prstýnek. Jen jsem hádala. Byl to výstřel naslepo.“

  Mirek najednou pocítil potřebu políbit ji na tvář. Tak to prostě udělal. „Zatím jako špiónka boduješ. Jen tak dál.“

  A to už vystupovali ve svém patře. Mirek znovu musel použít přístupovou kartu. Když procházeli dlouhou chodbou plnou kanceláří, potkávali hloučky mladých uspěchaných lidí. Většinou na sebe jen zdvořile kývli, bez zbytečného zdržování. Naštěstí.

  U jedněch dveří se její muž zastavil. „Tyhle jsou tvoje,“ zašeptal. „Svazek klíčů máš ve svý kabelce. Myslím, že sis na ten od kanclu dala žlutej rozlišovač.“

  Klíče byly přesně tam, kde řekl, stejně jako žlutý rozlišovač. Zatím Mirek dokazoval, že ji má skutečně přečtenou skrznaskrz. Jeden z klíčů ji zaujal. Jeho prodloužená ozubená strana měla kulatý tvar. „A tenhle je od čeho?“ zeptala se ho.

  „Nemám ani ponětí, drahá,“ pokrčil rameny.

  Aha…takže ne tak úplně skrznaskrz, pomyslela si trochu škodolibě.

  Odemkla a oba vstoupili. Mirek za nimi okamžitě dveře zavřel. Ke svému překvapení zjistila, že její kancelář je neútulně strohá, vybavená pouze nábytkovou stěnou plnou šanonů, kancelářským stolem s dvěma židlemi, osobním počítačem, pevnou telefonní linkou a velkou palmou v květináči pod oknem. Položila si na desku stolu kabelku i papíry od Heleny a posadila se k monitoru. Mirek se opřel o její židli a díval se jí pod ruce. „Miláčku, pokud pojem Windows slyšíš poprvý v životě, měli bychom se asi prohodit.“

  „Neznamená to anglicky okna?“ zamračila se.

  „Jo. Operační systém, kterej ty nemůžeš znát. Za tvejch časů byl ještě všude DOS. Pusť mě, prosím. Bude to rychlejší.“

  Neochotně si s ním vyměnila místo. Taky se opřela o kancelářskou židli a zvědavě sledovala, jak zapíná počítač. Za chvíli je program vyzval k zadání hesla.

  Mirek na vteřinu zaváhal, ale pak na klávesnici vyťukal: MIREK1970.

  CHYBNÉ HESLO.

  „Sakra,“ zaklel. „Toho jsem se bál. Proč bys ho měnila? A proč jsi mi o tom vůbec neřekla?“ Ohlédl se po ní vyčítavě.

  „Já – já netuším,“ vykoktala. „Ale je to přece můj počítač, ne? Copak jsem znala heslo k tomu tvému?“

  „Jistěže znala. Je to BETTY1973. Stala se z tebe pěkná tajnůstkářka, řeknu ti.“

  „Nečekáš doufám, že se teď budu cítit provinile, že ne?“ vytkla mu zaraženě. „Je mi devatenáct. A nebudu se omlouvat za něco, co udělalo moje dvaačtyřicetileté já. Tak zkus něco jiného. Furt se chvástáš, jak mi vidíš až do žaludku. Tak se hezky předveď.“

  „Ty máš odpověď na všechno,“ zadrmolil napůl naštvaně. „S takovou tady budem do Vánoc.“ A zkusil: LUKAS1994.

  CHYBNÉ HESLO.

  LAURA1997.

  CHYBNÉ HESLO.

  LAMBERT2000.

  CHYBNÉ HESLO.

  Znovu ji probodl temným pohledem. „To na tvý rodinný hodnoty nevrhá moc hezký světlo,“ rýpnul si do ní. „Kdybysme tak znali jméno toho tvýho šamstra…“

  Šokovaně otevřela ústa do kořán. „Ty jsi ale hulvát…“ A bolestivě ho štípla do zátylku, až se nahrbil. „Au! Au! Co to děláš? Doufám, že ta modřina bude aspoň vypadat jako cucflek!“

  „Nenávidím tě,“ zasyčela laškovně.

  „Přeřekla ses, drahoušku. Chtělas říct: Miluju tě, ne?“ Při těch slovech vypadal jako neodolatelný rošťák.

  „Nechápu, co jsem na tobě viděla,“ posteskla si naoko.

  „Úplně všechno. Patnáct let jsi nosila moji starou fotku z vojny v peněžence a dívala ses na ni jako na svatej obrázek.“

  Skousla si spodní ret a zeptala se ho: „Jak jsi mě vůbec požádal o ruku?“

  „To tys požádala mě. Doslova jsi mě uhnala.“

  Podrážděně se napřímila. „Zase si ze mě utahuješ, co?“ Panebože, ať si dělá srandu…

  Mirek konečně zvážněl. „Jasně že jo. Kecám. Byl jsem to já. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Prvního máje v třiadevadesátým. Líbali jsme se zrovna na Petříně. No kýč jako kráva. Já tě potom otočil směrem k blízkýmu stromu, kde jsem den předem kudlou vyryl do kůry: BETTY, VEZMEŠ SI MĚ ZA MUŽE? MIREK. No, jenomže přes noc tam nějakej debil dopsal: BOŽÍNKU, TY JSI ALE ROMANTIK. KDYBY TI DALA BETTY KOŠEM, ZAVOLEJ MI, RADEK.“

  Alžběta nevěděla, jestli má slzet smíchy nebo dojetím. To je tak kruté, že si to nepamatuju. „A co jsem ti tehdy odpověděla? Teda, vím, že jsem asi řekla ano…“ Ukázala na snubní prsten. „Ale jaká byla přesně moje slova?“

  „No, moc ti to nemluvilo. Chvilku jsi bulela jako želva, potom jsi něco kuňkala, pak zase pláč, půl minuty jsi smrkala do kapesníku… a nakonec jsi pronesla něco v tom smyslu, že nebudeš riskovat, že tě Radek předběhne.“

  „To jsem celá já…“

  Mirek se postavil na nohy, aby ji mohl znovu políbit. „Jo, moje malá prostořeká Betty.“ Vtom se rozezvonila pevná linka, až sebou oba vylekaně trhli. „Buď to bude Helena,“ hádal, „nebo někdo, koho jsme potkali na chodbě. Radši to brát nebudeme. Klidně jsi mohla jít ke mně.“

  Alžběta zaváhala. „K tobě? Kde ty máš vůbec kancelář?“

  „O patro vejš. Jinak vypadá úplně stejně jako ta tvoje.“

  Vyzvánění neustávalo. Už jí to lezlo na nervy. „Chodím tam někdy?“

  „Jo. Na parapetu mám pět malejch kaktusů. Chodíváš mi je tam zalejvat. A taky máš můj klíček na svým svazku. A znáš heslo do mýho kompu.“

  „Chceš, abych se cítila provinile za to změněné heslo, co?“ zeptala se ho trpce.

  „Přesně tak, drahá. Dost mě to ranilo.“

  Telefon konečně ztichl. Ale o pár vteřin později se ozval mobil v její kabelce. Vylovila ho na světlo a podívala se na displej. ALEŠ MACHALA.

  „Ví, že jsi tady,“ odtušil Mirek.

  „Mám – mám to vzít?“

  „Nic jinýho ti asi nezbude.“

  Alžběta hovor přijala. „Ahoj,“ špitla jen nejistě.

  Mirek se nalepil na sluchátko a uslyšel: „Ahoj Betty, kde teď prosím tě jsi?“

  Bezradně se na manžela podívala. Ten jen s předtuchou katastrofy pomalu přikývnul. Ale než se stihla přiznat, rozezvonila se znovu její pevná linka.

  „Do prdele, Betty!“ rozehřměl se Aleš. „To ti volám já. Slyším, jak to zvoní. Jak ses sem sakra dostala bez karty?“ Okamžitě si odpověděl: „No jasně, Mirek. Roztrhnu ho jak hada. Počkej na místě. Ani se nehni. Hned jsem u tebe.“ A zavěsil.

  Do Alžběty jako když udeří blesk. Přiskočila k nábytkové stěně a hned našla, co hledala. Vyndala z ní šanon se štítkem Mise Jestřáb a podala ho svému muži. „Běž a schovej ho ve svém kanclu. Večer ho vezmi domů. Jestli existuje nějaké spojení mezi mnou a zkorumpovanou policí, tak to najdeš jedině tam.“

  Mirek šanon převzal, ale zarazil se. „A co když je tam něco, co prokáže, žes chtěla Elišku zabít?“

  Touhle palčivou otázkou se trápila celou noc. Bála se mu přiznat, že si svojí nevinou tak úplně jistá není. Už o sobě zjistila, že je matkou na baterky a že svého manžela podvádí pět let. Ona opravdu netušila, čeho všeho je žena, jejíž tělo momentálně obývala, schopná. „Potom je můj osud ve tvých rukou,“ řekla.

 

***

  Aleš se řítil chodbou jako smyslů zbavený. Já tu ženskou jednou zabiju, honilo se mu hlavou, když bez zaklepání vrážel do dveří její kanceláře. Našel tam Alžbětu nevinně sedící za stolem a listující nějakými papíry. Naštvaně za sebou práskl dveřmi. „Kde je?“ spustil hned bez úvodu.

  Překvapeně k němu vzhlédla. „Kdo? Mirek? U sebe. Kde jinde?“

  Dvěma skoky byl u ní. Několik vteřin se nad ní tyčil jako neúprosný bůh pomsty a potom se odevzdaně posadil na roh jejího stolu. „Oba vás zkrátím na vejplatě. A od tebe dnes očekávám neschopenku.“ Zaujaly ho papíry v její ruce. Hrubě jí je vytrhl. „Co je to?“

  „Průběžná zpráva naší SLEDky,“ oznámila mu, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

  „Kdes k ní přišla?“

  „Od Heleny. Koukám, že monitorujeme sedm policistů a jejich kontaktů podezřelých z korupce.“

  „Už jen pět. Jeden před dvěma tejdny zdrhnul z basy, načež se po něm slehla zem, a druhej včera zemřel při tý autonehodě. Který části věty – Stahuju tě z Mise Jestřáb – jsi nerozuměla?“

  „Chci vám jen dokázat, že jsem si ničí vraždu nikdy neobjednala.“

  Podezíravě zúžil pohled. „Sama ses mi přiznala.“

  Zalapala po dechu. „Cože jsem udělala?“

  „Ve čtvrtek u nás. Neřekla jsi, že si přeješ Eliščinu smrt. To jsem jen plácnul před Mirkem, abych tě ochránil, protože jsem si v tu chvíli ještě nebyl jistej, co si s tebou počít. Doslova jsi prohlásila: Já tu couru nechám zabít. Mám na to lidi.“

  Ve tváři úplně zbledla. „Ty lžeš,“ oponovala mu ostře.

  „Hele Betty, já taky nejsem žádnej svatoušek. Ale krejt tě nebudu. Pokud zjistím, žes pošpinila dobrý jméno sboru objednáním něčí vraždy, nechám tě veřejně ukřižovat.“ To bylo to poslední, co by udělal. Vždy razil heslo: Co se doma uvaří, to se doma sní. Jen teď doufal, že jí srazí hřebínek.

  Dlouze se odmlčela. „Proč jsem vůbec chodila za tebou s něčím tak – tak osobním? A proč jsi měl potřebu mě chránit?“

  A on se předklonil, aby jí byl blíž. „Protože mě miluješ. Tajně spolu chodíme už čtvrtej nebo pátej rok.“

  Aleš?!? Zdi kanceláře se na ni začaly hroutit a najednou kolem sebe měla málo kyslíku. Vždyť je tak…starý! Ale okamžitě si uvědomila, že se ona se svými dvaačtyřiceti lety taky mezi omladinu řadit moc nemůže. Zkrátka jí bylo duchem pořád devatenáct. Pokoušela se na něj podívat jinýma očima. Jo, jasně. Je to kus chlapa. Vysloveně žádný krasavec, ale muskulaturu má tedy parádní. A nemůžu mu upřít určitou jiskru v oku. Ale že bych Mirka za něj vyměnila? Proboha, proč? Proč? „Já – já… Mirek o nějakém mém poměru ví. Ale prý jsem mu řekla, že jsem si našla zajíčka.“

  „To byl jen brilantní krycí manévr. Aby mě nepodezíral. Tvůj nápad.“

  „A – a co Petra? Copak ty ke mně něco cítíš?“ Prosím, řekni, že ne…Chci být milována, ale ne tebou.

  „Ano. Jsem do tebe blázen. Když jsem se dozvěděl o tvý amnézii, bylo mi do breku. Protože jsem si uvědomil, že se tím všechno změní.“

  V koutku oka se jí leskla slza. „Jaký jsi ročník, Aleši?“ Hlas jí přeskakoval.

  Překvapeně zamrkal. „Pětašedesát. Proč?“

  A ona chvějícími se prsty vyťukala do klávesnice: ALES1965.

  Okamžitě se na monitoru objevilo: VÍTEJTE.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář