Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 8) Mise Jestřáb

26. 5. 2018

  Mladík, který si říkal Damián, byl steroidy nadopovaný svalnatý třicátník, jehož nagelované krátké vlasy měly tvar ostrých bodlin. Vyrostl jako nefalšované dítě ulice. Už se v minulosti živil jako plavčík, vyhazovač i bodyguard. Vrcholem jeho kariéry bylo ale loupežné přepadení. A sem tam nějaké znásilnění. Tu sexy učitelku sledoval už dva dny. Na to, jaká to byla roštěnka, žila jako stará panna. Sama v malé garsonce. Damián by vsadil všech pět stovek, co měl momentálně v peněžence, že tam bydlí s minimálně dvěma kočkami. Podle instrukcí by tam ale měla mít už měsíc nalifrovanýho šamstra. Týpek ale nikde. Eliška Hajná vyšla z bytu celkem čtyřikrát. Jednou na nákup do blízké sámošky. Podruhé jen tak na špacír po městě. A v pátek a v sobotu přesně v pět odpoledne večeřela v té samé restauraci u Nuselských schodů. Asi to bude její rituál. A pořád byla sama. Kde má toho svýho nabíječe?

  Damián jí momentálně zíral do okna, které se nacházelo ve zvýšeném přízemí. Pohlédl na své náramkové hodinky. Půl druhý. Mám tři a půl hodiny, než se půjde najíst. A šel si svou cestou. Potřeboval si obejít svůj rajón. Byl to totiž policista v uniformě.

  Eliška mezitím za pracovním stolem opravovala písemné práce svých žáků. Původně se do toho chtěla pustit už včera, aby mohla mít celou neděli volnou, ale po setkání s Alžbětou zjistila, že se na to vůbec nedokáže soustředit. A nešlo jí to ani teď. Duchem byla pořád u Mirka. Když se před měsícem objevil u jejích dveří s jediným kufrem v ruce, myslela si, že samým štěstím omdlí. Ale někde vzadu, pěkně hluboko, v jejím podvědomí se rozsvítilo nenápadné varovné světýlko. Pozor, holka. Tak jednoduchý to mít určitě nebudeš. Alžběta se ho nevzdá jen tak. Nezvykej si na to. Nebude to napořád. A když to už konečně vypadalo, že by to napořád být mohlo, Alžběta utrpí úraz hlavy. Zatracená smůla.

  Rozhodla se, že mu o dítěti neřekne, dokud si svoji minulost nevyřeší.

 

 

  ***

  Mirek je pozval do luxusní restaurace Bellevue na Smetanově nábřeží. Ze stropu visely těžké křišťálové lustry a usadili je ke stolu přímo pod obrovským zaobleným oknem. Alžběta, ač nejprve oběd odvolala, byla moc ráda, že ji její manžel nakonec přemluvil. A její nadšení sdíleli i Lukáš s Lambertem. „Škoda, že tady s námi není i Laura,“ posteskl si jejich nejmladší syn.

  Ale Mirek naoko zakabonil své huňaté obočí a prohlásil: „To má za to, že chce žít svůj vlastní soukromej život.“

  Alžběta byla tím vším přepychem naprosto unesena. „A nezruinuje to náš rodinný rozpočet?“ zajímala se napůl žertem.

  Mirek se zakousl do předkrmu se vznešeným názvem Terina z kachních jater Foie gras a odpověděl: „Teď, když už víš, že vyděláváš i ty, tě rád uklidním, že nezruinuje.“

  Byla mile překvapená, že s tím sám začal. „Takže dělám na policejním prezídiu?“ ujistila se.

  Lukáš se napil piva na vysoké stopce. „Jo. Máš sice vejšku, ale převážně jim tam vaříš kafe…“ Zarazil se pod tíhou jejího pohledu. „Sorry, ale to jsou tvý vlastní slova, mami.“

  „Aha.“ Taky se napila malého piva. „Aspoň že nosím domů nějakou výplatu, ne?“

  Jako hlavní chod si objednali grilovaného mořského ďase s bílými fazolemi. A byl, jak jinak než výborný. Při jídle to Alžbětě prostě nedalo: „Kdo je vůbec současným policejním prezidentem? Ráda bych znala svého šéfa.“

  Mirek chvíli váhal, ale pak tichým hlasem spustil: „Generálmajor Ivo Lorenz. Dlouhý léta byl profesionálním hasičem. U policie začal pracovat poměrně pozdě. Až po převratu. A to jako řadovej policajt v Liberci. Vypracoval se až na ředitele Okresního ředitelství Policie ČR Liberec. V následujících letech jeho kariéra strmě stoupala vzhůru. Následoval post náměstka ředitele krajskýho ředitelství policie, který později vedl. Potom byl opět náměstkem, ale to už samotnýho policejního prezidenta. V dubnu loňskýho roku ho po řádným výběrovým řízení sedmičlenná odborná komise jednohlasně doporučila ministrovi vnitra ke jmenování na post prezidenta policie, což ministr učinil. Na podzim téhož roku ho prezident republiky jmenoval brigádním generálem a před pár měsíci získal hodnost generálmajora. Je dvakrát rozvedenej a má celkem šest dětí.“

  Alžbětě skoro spadla brada. „Tak to byla teda vyčerpávající odpověď. Jak to, že toho o něm tolik víš?“

  Mirek se nevinně uculil. „My víme všechno. Na to nezapomínej.“ Po krátké odmlce tlumeně pokračoval: „Ne, vážně. Je to příliš důležitá figurka pro řádnej chod státu, než abychom ho drželi mimo náš hledáček.“

  Lambert se na svém chytrém telefonu připojil na internet a ukázal Alžbětě jednu fotografii. „To je on, mami.“

  Dívala se na obrázek menšího snědého pětapadesátníka v uniformě. Jeho pohled byl tvrdší než samotná ocel. Viděla ho poprvé v životě. „Doufám, že jsem ve vaření kafe zatraceně dobrá,“ špitla zamyšleně.

  Když dojídali dezert – banánovou zmrzlinu se sladkým popcornem, odvážil se Lambert svého otce zeptat: „Znamená to, že s náma zůstaneš i přes tejden?“

  Lukáš přestal jíst a čekal na odpověď. Stejně jako jeho matka.

  Mirek se na ně jen smutně usmál. „Samozřejmě. Jste přece moje rodina, ne?“

  Alžběta se spokojeně uculila a pak zabořila lžičku do dezertu. Přitom očima zavadila o stůl v protějším rohu místnosti. Seděli za ním dva dobře oblečení muži a jeden z nich chvíli zamračeně hleděl jejím směrem. Když se jejich pohledy střetly, rychle sklopil zrak do talíře. Proč na mě tak zíral? Na tu dálku mu moc dobře neviděla do tváře, zaregistrovala jen precizně zastřižený světlý plnovous podle nejposlednější módy. Než ho úplně vypustila z hlavy, pár vteřin přemítala nad tím, jestli by ho Luky označil za metrosexuála nebo hipstera.  

 

 

  ***

  Něco málo po páté hodině odpoledne už Eliška dojídala večeři ve své oblíbené restauraci U Kašpara. Než pokynula číšníkovi, že může talíř odnést, zkontrolovala si svůj mobil. Nic. Žádnej nepřijatej hovor. Žádná zpráva. Ach Mirku, ty mě úplně bouráš. Vhodila si telefon do kabelky. Vstala, u baru zaplatila a vyšla ven na ulici.

  Vtom do ní vrazil nějaký pobuda, vyškubl jí kabelku z ruky a pelášil někam pryč.

  „Hej!“ zavolala za ním šokovaně. „Co to děláte? Vraťte se!“

  Z ničeho nic se vedle ní objevil ramenatý policista v uniformě se směšnými nagelovanými bodlinami na hlavě, a už mluvil do své vysílačky: „Pavle, jseš ještě Pod Karlovem? Směrem k tobě běží po Bělehradský zloděj. Dvacet až pětadvacet let. Vejška tak metr sedmdesát. Má přes hlavu kapuci a v ruce dámskou kabelku. Zajisti ho.“ Obrátil svou pozornost k vyděšené Elišce. „Všechno jsem viděl, madam. Musíte se mnou na stanici.“

  Eliška ještě zrychleně oddychovala. „To – to nebude třeba, strážníku. Neměla jsem v ní nic cennýho. Snad jen mobil…“

  Damián byl ale neoblomný. „Je mi líto, ale opravdu musíte jít se mnou. Trvám na tom. Sepíšeme to a za hodinu budete doma.“

  Dívka váhala. Připadalo jí, že ten policajt dělá z komára velblouda. Ten mobil mě stál maximálně dva litry. „Pokud – pokud je to nutný…“

  Překvapeně zjistila, že auto má přistavené nedaleko. Byla to klasická policejní Octavia. Neochotně do ní nastoupila na místo spolujezdce. Damián si sedl za volant a to už vjížděl na silnici. Při řízení se po ní krátce podíval. „Jste v pořádku, slečno? Nepotřebujete lékařský ošetření?“

  Upjatě na sucho polkla. „Jsem – jsem okay. Díky. Opravdu si myslím, že mrháte svým časem.“

  „To musím nejlíp posoudit já sám.“

  Eliška vůbec netušila, kterým směrem je nejbližší policejní stanice. „Kam mě to vůbec vezete?“ zeptala se ho chladně.

  „Na stanici přece.“

  Po dvaceti minutách zaregistrovala, že míří ven z centra někam na předměstí. Začaly ji přepadat první příznaky paniky. Nervózně si poposedla. „Je to ještě daleko?“ Usilovně se snažila, aby se jí netřásl hlas.

  Damián neodpověděl. V duchu si už představoval, jak se pod jeho tělem ta úča mrská a žadoní o milost. Měl v plánu ji brutálně znásilnit, uškrtit a zakopat v lese. A ne nutně v tomhle pořadí.

  V koutku jejího oka se objevila slzička. „Prosím, pane strážníku, pusťte mě. Já jsem nic neprovedla.“

  Přeřadil na vyšší rychlost. „Uklidněte se, paní Hajná. Tohle je běžnej postup.“

  Eliška celá okamžitě ztuhla. Nevěřícně se podívala z okýnka ven. „Neřekla jsem vám svý jméno,“ zadrmolila.

  „Cože?“

  Pomalu na něj pohlédla a větu zopakovala: „Já jsem vám svoje jméno neřekla.“

  „Ach tak.“ Než přeorientoval své myšlenky, automaticky sešlápl plyn skoro k podlaze. „Dostala jste mě. A teď dostanu já vás. Určitě netušíte, jak mocný nepřátele máte, co?“

  A ona si v tu chvíli uvědomila, že tohle setkání se zákonem nejspíš nepřežije. Někde se něco šeredně pokazilo. A Mirek mě nedokázal ochránit. Tušila, odkud vítr vane. Rozplakala se. „Pokud jste dobře splnil svůj domácí úkol, tak jistě víte, že jsem těhotná,“ pokusila se udeřit na jeho city.

   Damián nějaké city prozradil pouze sveřepým stiskem volantu. Jinak nehnul ani brvou. Sakra. To mi nikdo neřekl. Třeba blafuje. „To ti stejně nepomůže,“ zavrčel krutě.

  Eliška v duchu rychle zhodnotila svoje šance. Byly nulové. Proti téhle testosteronové hoře svalů nezmůže nic. Sotva by ho dokázala škrábnout. Mohla udělat pouze jedinou věc, aby ho dokázala zastavit. Aby ho dokázala zabít. Panebože, odpusť mi. Sáhla na volant a prudce strhla řízení doprava.  

 

 

  ***

  Za okny jejich domu už se stmívalo, když někdo zazvonil u vchodových dveří. Alžběta je šla v Kaiserově doprovodu zvědavě otevřít. Stál v nich Aleš. A vypadal jako sopka těsně před erupcí. „Ahoj,“ vyštěkl nepříliš přesvědčivý pozdrav. „Je doma Mirek?“

  Alžbětu jeho nepřátelský postoj viditelně zarazil. „Ahoj, Aleši, jasně, že je. Co se děje?“

  A on se jako velká voda procpal kolem ní do domu. „Mirku?“ volal už v hale. „Mirku, tak kde jsi?“

  Ten jen vykoukl ze své pracovny. „Tady. Co šílíš, chlape?“

  A to už se vedle něj do káravého postoje postavila paní domu. „Doufám, že máš pro svoje antré dostatečné vysvětlení,“ pronesla.

  „Tobě nic vysvětlovat nebudu,“ obořil se na ni Aleš hrubě a obrátil se na kamaráda. „Musím mluvit s tebou. Hned. Pojďme do pracovny.“

  Mirek se mu postavil do cesty. „Tohle už vážně přeháníš…“

  Aleš zúžil pohled jako panter. „To je rozkaz, kapitáne…“ Náhle se zarazil. „Anebo víš ty co? Ať si to poslechne taky. Dovnitř. Oba dva.“

  Když všichni tři vstoupili, Aleš za nimi rázně zavřel dveře. „Co všechno jsi jí už řekl, Mirku?“

  Ten se naježil. „Nemluv o Betty, jako by tady ani nebyla.“ Chvíli hledal vhodná slova. „Ví o naší práci. A ví, že dělá na prezidiu. Ale – ale nezná souvislosti…“

  Alžběta si zkřížila ruce na prsou a udeřila na svého muže: „Takže to nebyla celá pravda?“

  „Betty, pochop…“

  Aleš ho však přerušil: „Bože, nejednej s ní pořád jako s nějakým malým dítětem. Garantuju ti, že ona to zvládne.“ Přiskočil k Mirkovu psacímu stolu a prolezl všech pět zásuvek. Nakonec z nich něco vyndal. Přikráčel k Alžbětě a doslova jí vtiskl do dlaně žlutou kartičku o rozměrech 9 x 5 cm. Byla na ní pouze Mirkova fotografie a služební číslo. Nic víc.

  „Co je to?“ nechápala.

  Odpověděl Aleš: „Interní vstupní karta pro zaměstnance BIS. Každýho z nich vpustí jen do těch dveří, ke kterým má mít přístup. Mirek se s ní jako elitní operativec dostane do hodně dveří.“ A pak jí do ruky vložil druhou kartičku. Úplně stejnou. Jen na ní bylo jiné služební číslo. A fotka Alžbětiny tváře. „A tohle je tvoje propustka, Betty. Nevím, co ti tvůj manžel napovídal za pohádky, ale tys prošla našimi přijímacími testy na výbornou. Potom jsi strávila osm měsíců ve zpravodajský škole v Brně. A už deset let jsi naším špičkovým operativcem taky. Po Mirkově boku. Oba podléháte mně osobně. Loni ses dobrovolně přihlásila na misi Jestřáb. Ministr vnitra jmenoval Lorenze navzdory mýmu varování, že je to despota, kterej na nižších postech párkrát překročil svoji pravomoc. Ministr ale namítl, že má Lorenz negativní lustrační osvědčení a všemi prověrkami řádně prošel. Nasadil jsem tě do jeho týmu, abys ho hlídala. Ale teď tě z mise stahuju. Do odvolání…“

  Pro Alžbětu to bylo příliš mnoho informací najednou. „Počkej – počkej… Ty tvrdíš, že já jsem tajná agentka?“

  Aleš obrátil oči v sloup. „Budu předstírat, že jsem tohle neslyšel. Byla jsi operativní důstojník v terénu, Betty…“

  Zarazila se. „Byla?“

  „Ano. Stahuju tě z mise. Ale ne kvůli tvý amnézii. I když samozřejmě právě toto uvedu do zprávy. Překročila jsi všechny meze. Už jsi mi přerostla přes hlavu. Já už tě dál krejt nemůžu…“

  Ohromeně přešla k pracovnímu stolu a vzala do rukou Mirkovu zarámovanou fotografii. A v tom jí to došlo. „Odstěhoval ses,“ zadrmolila jeho směrem a rozhlédla se kolem dokola, jakoby tu byla poprvé. „Takže tohle tady je moje pracovna, co? Všechny ty šanony v regálech… patří do mojí agendy.“

  Mirek nezaváhal ani vteřinu. „Ano. Klíček jsem ti ukradl z kabelky už v nemocniční čekárně.“ A aby se vyhnul blížícímu se běsnění, jaké dokáže předvést pouze žena, šikovně stočil hovor jinam a podíval se na Aleše. „Co Betty provedla? Nebo co si myslíš, že provedla?“

  A on se mu podíval do očí. „Objednala si vraždu tvý milenky.“

 

 

  ***

 

  Alžběta seděla v nemocniční čekárně jako hromádka neštěstí. Nikdy by nevěřila tomu, že identita Mirkovy milenky bude pro ni menším ze dvou šoků. Já že jsem si objednala něčí smrt? Já? Podle Alešových slov se Eliška stala účastnicí bizarní automobilové nehody. Byla spolujezdcem v policejném voze! A ten z neznámých příčin havaroval. Strážník za volantem utrpěl zranění neslučitelná se životem. Ale Eliška přežila. Prozatím. Zrovna ji operovali.

  Z jejích chmurných úvah ji vyrušil Alešův příchod. Mirek mu byl v patách. A měl oči krvavé od pláče. Postavili se přímo před ni. Pomalu k nim zvedla zrak. „Bude žít?“ zeptala se jen tlumeně.

  Odpověděl Aleš: „Těžko říct. Musej za ni dejchat přístroje…“

  Alžběta se rozplakala. „Proč si myslíš, že za to můžu já? Vždyť to vypadá jako nehoda. Přece není moje vina, že seděla v policejním autě. A jak bych mohla zařídit havárii?“

  To už se na něj tázavě podíval i Mirek.

  Major Machala se zhluboka nadechl a řekl: „Ve čtvrtek jste se asi vy dva museli pohádat. Večer ses trochu opila, Betty. Přišla jsi k nám a blábolila něco o Lambertově učitelce. Že s ní Mirek spí. Že je to coura a přeješ si, aby umřela. Já… Nechal jsem to bejt. Nepřikládal jsem tomu žádnou váhu. O nehodě jsem se nedozvěděl kvůli ní. To ten strážník. Mám na něj pěkně tlustou složku. Patřil mezi ty zkorumpovaný, který nás měli dovést k Lorenzovi.“

  Alžběta pozornost obrátila k manželovi. „My jsme se pohádali? A zrovna ve čtvrtek?“

  „Jo.“ Mirek se poškrábal na čele. „Přijel jsem si domů pro nějaký svý věci. A tys… Vymámilas ze mě, ke komu jsem se přestěhoval. Strašně jsi pak vyváděla…“

  Vystřelila na nohy. „To tys mě praštil! Kvůli tobě mám amnézii!“

  „Nepraštil, Betty. Přísahám. Ani jsem se tě nedotkl. Nechal jsem věci věcma a raději jsem odjel.“

  Prsty si promnula spánky. Všechno se čím dál víc zamotávalo. „Hodně toho nevím. Ale jednou věcí jsem si jistá. Nikdy bych si neobjednala něčí smrt. Nikdy!“

  Mirek zničeně pokračoval: „Eliška čekala mý dítě, o který teď samozřejmě přišla. Betty, pořád platí, že tě miluju. Ale jestli zjistím, žes v tom měla prsty, jedinej azyl, kterej by tě přede mnou uchránil, by byl kriminál.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář