Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 7) Stínová realita

26. 5. 2018

  Mirek se s trhnutím probudil. Trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, že to byl jen sen. Noční můra. Zdálo se mu o Elišce. Hrozilo jí jakési blíže neurčené nebezpečí. Celou noc ji před něčím zachraňoval. Ve finále stála Eliška v nějaké staromódní telefonní budce a držela v ruce utržené sluchátko. Běžel směrem k ní, ale ona se k němu otočila zády. Když konečně dorazil k budce, zuřivě bušil na skleněné okýnko, aby ji dostal ven. A Eliška se obrátila zpátky. Ale už to nebyla ona. Smutně na něj hleděly Alžbětiny modré oči plné slz. Vtom telefonní budka explodovala, až ho to odmrštilo do vzduchu. A to ho probudilo. Srdce mu tlouklo jako splašené. Mrkl na budík. Půl devátý ráno.

  Vyděšeně se podíval na polštář po své pravé straně. Její hlava na něm neležela. Moje Betty. O lingvistiku se nikdy příliš nezajímal, ale jména dvou svých osudových žen považoval za takovou malou životní ironii. Nedávno se dočetl, že třeba v takovém středověku splývala v jedno. Dobrým příkladem byla poslední manželka císaře Karla IV. Jako polská šlechtična se jmenovala Elzbieta. V historických análech zakotvila jako Alžběta Pomořanská. Jiné prameny o ní ale mluví jako o Elišce. Stejně jako v tom kultovním filmovém muzikálu Noc na Karlštejně.

  Mirek na polštář položil dlaň. Ještě z něj sálaly poslední zbytky lidského tepla. Musela vstát před chvílí. Opustil postel a hodil na sebe triko, kraťasy a pantofle. V koupelně ulevil svému měchýři a pak si vyčistil zuby.

  Po chvíli překvapeně zjistil, že už celá rodina poklidně snídá v jídelně. Alžběta oblečená v pohodlných šatičkách s květinovým vzorem zrovna nalévala Lukymu kávu, když si ho všimla a mile se na něj usmála. „Á, tatínek nám konečně vstal. Dobré ráno, drahý.“

  „Ahoj, tati,“ pozdravily ho děti unisono.

  Mirek se líně protáhl a zívnul. „Dobrý ráno, rodinko. Už dlouho se mi nestalo, že bych se nedokázal vykopat z postele před sedmou. Jsem nějakej rozlámanej…“ Proklestil si cestičku kolem Alžběty, krátce svou ženu políbil na tvář a posadil se na svoje místo.

  „Divoká noc?“ nadzvedl Lukáš významně obočí.

  Laura ale razantně zvedla dlaň do výšky. „Myslím, že to nechci slyšet…“

  „A já to vím určitě,“ dodal Lambert vesele.

  Alžběta se nad manželem naklonila, laškovně mu rozcuchala vlasy, a protože konvici stále ještě držela v ruce, nalila mu kávu. „Tohle tě postaví na nohy.“ Poté se sama posadila a dala se do jídla.

  Vtom se rozezvonil Lukášův mobil. Ten jen na něj mimoděk pohlédl a hovor s ledovým klidem odmítl. „Kdo to byl?“ zajímala se Laura.

  Lukáš zaváhal, ale nakonec odpověděl: „Adriana.“

  A Alžbětě to nedalo: „Nějaká tvoje… dívka?“

  „Bejvalka,“ uvedl na pravou míru ne příliš sdílně. „Pořád za mnou dolejzá. Je trapná.“

  A jeho matka si pomyslela: Ani ji neznám, ale už teď ji lituju. A všechny ostatní jeho bejvalky. Lukáš je tak hezký, tak mužný a tak chytrý. Musí být pohromou pro každou dívku. Navíc je v nitru tvrdý jako žula. Určitě má na partnerku nesmyslně vysoké nároky. A pomáhej jí všichni svatí, pokud ho nedejbože zklame. Člověk jako Lukáš neodpouští. Zamračila se. Může to být důsledek mé vlastní výchovy? Laura říkala, že jsem mu vždycky nadržovala. Můžu za Adrianino zlomené srdce? Ale pak se zahleděla na svého nejstaršího syna, jak družně zabředl do rozhovoru s Lambertem. Možná se ale blýská na lepší časy. Každý ledovec jednou roztaje. Potom si uvědomila ještě jednu věc. V tomhle se Lukáš tolik podobá na svého otce. A ta myšlenka ji vyděsila. Má na mě Mirek taky nesmyslně vysoké nároky? Odpustí mi, když zjistí, že jsem jen nezkušená vystrašená dívenka?

  Když se po snídani na chvíli Mirek zavřel do své pracovny, Alžbětě se divoce rozbušilo srdce. Očekávala nevyhnutelné. A když plnila myčku nádobí, spíše než uviděla, vycítila ho za svými zády. Bála se otočit.

  Uslyšela hluboké nadechnutí. „Mohla bys prosím tě na chvíli se mnou do pracovny, Betty?“

  Bázlivě se ohlédla. „Samozřejmě.“ Pevnost vlastního hlasu ji samotnou překvapila.

  Stejně jako včera ji pustil první do dveří. A když vstoupil i on, zavřel je. To ne… Zavřené dveře nevěstí nic dobrého.

  „Posaď se za stůl, Betty,“ přikázal jí tiše.

  Se srdcem až v krku ho poslechla.

  „A teď otevři první šuplík.“

  Udělala to. Byl prázdný.

  „Kde je?“ zeptal se jen věcně.

  Na kancelářské židli se otočila jeho směrem. A pokusila se přejít do protiútoku: „Proč máme doma zbraň?“

  Pohledné rysy jeho tváře najednou znatelně ztvrdly. „Otázky tady kladu já. Kam jsi ji schovala?“

  „Ne, nekladeš, Mirku. Manželství je dialog. Tady nejsme u výslechu. Já jsem nic neprovedla.“

  „Hrabala ses mi ve věcech!“ To už mírně zvýšil hlas.

  „Tak ostrůvek soukromí, jo?“ Postavila se, i když se jí nohy třásly. „Soukromí k čemu? Čím se s Alešem Machalou zabýváte? Proč k tomu potřebujete zbraně?“

  Mirek očividně sváděl dlouhý vnitřní boj. Nakonec si dal ruce do kapes a odevzdaně se nadechl. „Takže jsi neprolezla všechny šuplíky?“

  Jen němě zavrtěla hlavou.

  „Podívej se do toho posledního.“

  Poklekla a otevřela ho. Po chvíli z něj vyndala zatavenou kartičku o rozměrech 5,4 x 8,6 cm. Na přední zelenomodré straně byla vlevo Mirkova pasová fotografie, vpravo bylo pak místo pro evidenční číslo průkazu a pro datum jeho vydání. Alžbětu ale úplně hypnotizovala tučně vyvedená písmena nad fotografií: BEZPEČNOSTNÍ INFORMAČNÍ SLUŽBA. Uprostřed přední strany byla nalepena čtvercová holografická samolepka. Z každého jejího rohu vystupovala zkratka BIS. BIS. BIS. BIS.

  Alžběta svraštila své obočí. „Něco mi to říká,“ zamumlala. „Ale jedno písmeno tam chybí…“

  „Velmi správně, Betty. Za tvejch časů to bylo ještě FBIS. Federální bezpečnostní informační služba. Víš, co to je?“

  Alžběta se zmoženě posadila zpátky na židli. „Tajná služba,“ dostala ze sebe. „Rozvědka.“

  „Přesněji kontrarozvědka. Rozvědka operuje převážně v zahraničí a jmenuje se Úřad pro zahraniční styky a informace. My jsme BISka. Zpravodajská služba s vnitřním polem působnosti. Nemáme žádný trestně – právní pravomoci. Nezatýkáme a ani dokonce neshromaždujeme informace, abychom někoho mohli zatknout. Pokud máme podezření na trestnou činnost, pouze to oznámíme Policii Český republiky. Když například potřebujeme někoho odposlouchávat, musí to napřed povolit předseda senátu Nejvyššího soudu ČR.“

  Alžběta se na něj ohromeně zadívala. „Jsi tajný agent?“

  Musel se jejímu naivnímu dotazu pousmát. „Ten pojem oficiálně neexistuje. Já jsem operativní důstojník. Operativec. Sbírám informace a řídím síť lidí, který pro nás pracujou z ideovejch důvodů. Ale nejsou to zaměstnanci. Když už bys někoho měla označit za agenta, byli by to právě oni. Bezejmenný hrdinové, který já chráním.“

  Zaváhala. „Proto máš zbraň?“

  Jeho úsměv lehce potemněl. „Mám zbraň, protože s nástupem do služebního poměru jsem se stal důstojníkem. Vypracoval jsem se na hodnost kapitána.“ Krátce se odmlčel. „A Aleš je major. Je to můj bezprostřední nadřízenej.“

  Její tělo reflexivně ztuhlo. „Laura u něj uklízí. Naše děti… vědí o tom všem? O tobě a o Alešovi?“

  Nechápavě zamrkal. „Samozřejmě, Betty. Nejsem žádnej Batman. Přes den milionář, v noci maskovanej hrdina. Chodím normálně do práce. Lukáš by jednou chtěl kráčet v mejch šlépějích.“

  V tuhle chvíli ještě Alžběta netušila, nakolik se jí tato představa zamlouvá. „Takže to s tou stavební firmou byla lež…“ V očích jí začaly žhnout divoké plamínky.

  Mirek ale nehnul ani brvou. „Tak napůl. Jednou jsem se skutečně musel infiltrovat do jistý stavební firmy.“ Mirek vyndal ruce z kapes a spojil proti ní prsty do stříšky. „Betty, prosím tě pochop. Nemohl jsem to všechno na tebe vybalit hned první den. Mohla bys reagovat…“

  „…hystericky?“ pokusila se za něj doplnit větu kousavě.

  „Neadekvátně. Nešlo předvídat, co bys mohla ve svý nevědomosti natropit…“

  Cítila se ukřivděně, ale někde hluboko uvnitř věděla, že má Mirek pravdu. „Předevčírem v autě – vyprávěl jsi mi o tom, jak jsme se my dva poznali. Že jsem zrovna mířila na pracák, kam jsem ale nikdy nedorazila. Že prý jsi mě vzal k sobě do práce, kde hledali sekretářku…“ Tíha náhlého poznání jí brala dech. „Já jsem pracovala u tajné služby?“

  „Jo. Jako sekretářka. Dva roky, než se narodil Luky. Pak jsi odešla na mateřskou. Dneska by ses k nám už tak snadno nedostala. Projít sítem při výběrovým řízení je vážně náročný. Z každý stovky uchazečů bereme tak čtyři až osm lidí. Plánovala jsi návrat na svoji původní pozici, ale pak se nám narodila Laura. A potom Lambert. Dlouho jsi byla v domácnosti. Vejšku sis dodělala, protože ses začala nudit. Loni se ale všechno změnilo. Jedna tvá spolužačka z univerzity je sekretářkou náměstka policejního prezidenta a z protekce ti dohodila místo svý asistentky. Předevčírem jsem jí volal a omluvil tě.“ Mirek se krátce odmlčel. „A teď – povíš mi, kam jsi schovala mou zbraň?“

  Alžběta se utápěla v naprosto protichůdných zmatených pocitech. Tohle tedy vážně nečekala. Takže napřed jsem zaměstnancem české kontrarozvědky a potom policejního prezídia České republiky? A to jsem ze sebe byla zklamaná, že jsem v životě ničeho nedosáhla. No, i když…asistentka sekretářky žádné terno asi nebude. Nakonec beze slova vstala a namířila si to k nábytkové stěně. Povytáhla jeden šanon a vyndala zpoza něj pistoli. Štítivě ji držela pouze konečky prstů, když ji Mirkovi podávala. „Tady máš,“ hlesla zastřeně.

  Naoko si ji potěžkal. „Glock 17 Gen 4. Ráže 9 x 19. Kapacita zásobníku 17 nábojů. Tak už chápeš, proč si to tady zamykám?“

  „Chápu,“ odsekla automaticky. „Už jsi z ní někdy vystřelil?“

  „Ano.“

  „A zabil jsi s ní někoho?“ Prosím, řekni, že ne…

  „Ne.“ Nezaváhal ani vteřinu. „Smím ji použít pouze na svou vlastní obranu.“ Odložil pistoli mimo její dosah a zcela nečekaně svou ženu majetnicky objal. „Máš teď ze mě strach, Betty?“

  Zaváhala. „Měla bych?“

  Zadíval se jí hluboko do očí a zeptal se: „Co ti našeptává tvý srdce?“

  Stejná slova použila naše dcera. „Že tě mám následovat třeba i do pekla,“ řekla tlumeně.

  Políbil ji. A v duchu si přitom myslel: To, že jejího zaměstnavatele vyšetřujeme už několik let a z ní jsem udělal volavku, jí povím někdy později.

 

 

  ***

  Když se vrátili do obývacího pokoje, všechny jejich děti okupovaly sedací soupravu a společně s Kaiserem sledovaly televizi. První si Alžbětina strnulého výrazu všiml Lukáš. Opatrně se své matky zeptal: „Už to víš, že jo?“

  Laura s Lambertem ztichli. Dokonce i vlčák našponoval uši.

  Mirek svou ženu objal jednou rukou v pase. „Ano, řekl jsem mamince o svý práci. A o tom, že dělá na policejním prezídiu.“

  Lambert zaváhal, jako by čekal nějaký dodatek, ale pak se taky otázal: „Zlobíš se na nás, mami? Že jsme ti to zatajili?“

  Alžběta si zkřížila ruce na prsou a odpověděla: „Samozřejmě, že ne. Teď už chápu, o jak moc závažnou věc se jednalo. Vlastně je dobře, že mi to servírujete takhle po částech. První den by mi z toho asi praskla hlava.“

  Najednou Kiaser z ničeho nic zaštěkal a vystartoval směrem ke dveřím. Do vteřiny se ozval zvonek.

  Alžběta se poplašeně ohlédla. „Kdo to může být? Čekáme snad nějaké hosty?“

  Zvedla se Laura. „To bude Filip.“ Zaváhala. „Říkala jsem ti o něm. Plánujeme se jen cournout po městě… Jestli… jestli nechceš, nemusí jít dál, mami.“

  Alžběta se zhluboka nadechla. „Kolikrát jsem se s ním viděla?“

  „Asi dvakrát. Snad se na mě nebudeš zlobit, ale já mu včera večer ohledně tvýho stavu volala. Prostě jsem se potřebovala někomu svěřit.“

  Ale to už se do věci vložil i Mirek: „Jen ať jde klidně dál. Nikdy není na škodu, když se mladíkům u našich dveří připomene, jak se mají na rande chovat.“

  „Ale, tati!“ Laura jen protočila panenky. „Hlavně mi nedělejte ostudu. Posledně jste ho s Lukym vystavili křížovýmu výslechu, že hned potom běžel do první trafiky a málem si koupil krabičku cigaret, i když už rok nekouří. Naštěstí jsem mu to rozmluvila.“ A vydala se otevřít.

  Za chvíli se vrátila v doprovodu zarostlého vlasatého zálesáka. Chyběla mu jen khaki vestička a lovecký nůž za pasem. Mohlo mu být tak kolem pětadvaceti, a Alžbětě okamžitě padl do oka. Vyzařovalo z něj něco dobráckého. Vřele stiskl Mirkovu pravici. „Dobrý den, pane. Rád vás zase vidím.“

  „Nápodobně,“ usmál se na něj Lauřin otec srdečně. „Pořád čekám, kdy mi nabídneš leklou rybu, abych tě mohl pořádně zpražit, ale tvůj stisk se mi líbí.“ Naoko svou dlaní zatřepal.

  „Rád jsem vás zklamal, pane.“ Když se mladík obrátil na Alžbětu, viditelně znejistěl. „Paní Pernerová. Laura… Laura mi říkala o vašem stavu. Nemůžu tomu uvěřit. Moc – moc mě to mrzí.“ I jí podal ruku.

  Gesto opětovala a pronesla: „Děkuji. V pořádku. Alespoň na mě můžete udělat znovu první dojem.“

  Filip se nervózně pousmál. „Pravda. To se někomu hned tak nepoštěstí.“

  Mirek se vesele zamračil a s hranou vážností se zeptal: „Přijel jsi zase na skútru?“

  „Ano, pane.“

  „Posledně jsi zapomněl na druhou helmu pro spolujezdce.“

  Filip se napřímil jako voják při ranním nástupu. „Už ji samozřejmě mám.“

  „A nesvítil ti levej reflektor.“

  „Minulej tejden jsem to nechal opravit.“

  „Kampak máte dneska namířeno?“ pokračoval Mirek ve výslechu.

  „Chtěl jsem Lauru překvapit.“

  Mirek se mu postavil do výhledu a upřeně se mu zadíval do očí. „Tak zkus překvapit mě, mladíku.“

  Ale to už jeho dcera nevydržela: „No tak, tati, zas to nedramatizuj…“

  Filip se však z rovnováhy vyvést nenechal. „Z vikýřovýho okna vám v noci vypadl květináč. Teď leží rozflákanej na dlažbě.“

  „Ach…“ Mirek povytáhl obočí. „Tak to překvapenej vážně jsem. Jedna nula. Jseš pohotovej.“

  „Děkuji, pane.“

  Alžběta v sobě tak tak udusila smích. Stejně jako Lukáš na gauči. Proto se rozhodl své sestry zastat: „Dám vám náskok, vy dva. Až se táta dozví, že jsem ho shodil já, a chtěl to svíst na Kaisera, bude na mě půl hodiny ječet. Mezitím můžete zdrhnout.“

  Laura vděčně přijala bratrovu přihrávku na smeč. „Večer jsme zpátky. Pa.“ Vzala Filipa za ruku a už ho odváděla tryskem pryč.

  Mirek se pomalu k Lukášovi otočil a zabodl do něj upřený pohled.

  Ten jen zvedl dlaně, jako že se vzdává. „Pochopil jsi doufám, že to byl jen fór, že jo? Já nahoře ani nebyl. Musel jsi ten květináč špatně připevnit ty. Chtěl jsem jen bejt pro ségru za hrdinu.“

  „Věřím ti, synku. A protože ani hrdinství není zadarmo, dávám ti deset minut na to, abys to uklidil.“

  Čtvrt hodiny po odchodu Laury s Filipem Alžběta v obýváku postávala pod francouzským oknem a zuřivě mačkala virtuální tlačítka na svém dotykovém telefonu. Úspěšná byla až na třetí pokus. Vítězoslavně si potom přístroj přiložila k uchu.

  „Doktor Satoranský,“ ozval se známý baryton na druhém konci. „Prosím?“

  Alžběta hned ožila. „Pane doktore, zdravím. Tady Pernerová. Říkal jste, že si na tomhle čísle mohu domluvit první sezení…“

  Uslyšela naléhavé nadechnutí. „Ale jistěže. Doufal jsem, že dnes zavoláte. Hodilo by se vám to zítra dopoledne, třeba v deset? Moment. Zrovna listuju svým diářem. To se mi sem vecpal jeden naléhavý případ. Co tak odpoledne? Ve dvě?“

  Na suchu polkla. „Ano, samozřejmě. Ráda – ráda přijdu…“

  „Paní Pernerová, jak je vám? Jak se cítíte? Je vám vaše rodina… nápomocná?“

  Chvilku nevěděla, ze kterého konce by to měla vzít. Nakonec přitakala: „Ano, dívali jsme se na fotky z dovolených. A včera u nás byli jedni známí na oběd. Všichni se ke mně chovají bezvadně.“

  „To moc rád slyším. Předpokládám, že je váš stav nezměněn…“

  „To předpokládáte správně. Není mi tady povědomé vůbec nic.“

  „Možná vás teď zaskočím, ale to je normální. Vlastně by mě překvapilo, kdyby vám nějaké detaily povědomé byly. Váš mozek vyresetoval jeden celý obvod. Nečekejte žádná déja vu. Alespoň teď ne. Ještě je velmi brzy.“

  Ucítila za sebou Mirkovo tělo. Zezadu ji ochranitelsky objal a položil svou těžkou hlavu na její rameno. Nikdy doktoru Satoranskému nebudu moct říct, co dělá můj manžel. Musím si na tom sezení dávat dobrý pozor na pusu. Ale pak ji napadlo: Vždyť je to psychiatr, Bože. Prokoukne mě do deseti vteřin. A to se Mirkovi moc líbit nebude. „Je mi to jasné,“ řekla důrazně. „Uvidíme se zítra ve dvě, pane doktore.“

 

 

 

***

  Filip zaparkoval svůj skútr na začátku Modřanské rokle. Se svou spolujezdkyní si sundali helmy a mladík stroj zamknul řetězem. Dál se poté vydali po svých. Chvilku šli mlčky a Laura ho jen pokradmu nenápadně pozorovala. Je pravým opakem těch uhlazenejch frajírků, jako je třeba Luky. Opravdovej přírodní chlap. Se svými sto pětapadesáti centimetry vedle něj vypadala jako trpaslík. A navíc má moc hezký tělo. Vysoký a samej sval. A rozhodně se kvůli tomu nemusel hodiny mořit ve fitku jako brácha. Kdysi jí vyprávěl o svých samotářských výpravách na česko-polské pohraničí do Jizerských hor, kde přespával ve stanu a lovil zajíce. S ním bych se nebála ani ztroskotat někde na Amazonce, pomyslela si okouzleně.

  Konečně začala vnímat přírodní krásy všude kolem. Míjeli zrovna Libušský potok. A Laura věděla, že je čeká ještě množství bývalých lomů. „Tak překvapení se ti vážně povedlo,“ musela ho pochválit. „Mám to tady moc ráda.“ A nějak zcela automaticky se do něj zavěsila.

  Filip na ni ze své výšky shlédl. „To jsem rád. Mohlo mě napadnout, že to tady znáš, když bydlíš nedaleko. Příště tě vezmu někam, kde jsi ještě zaručeně nebyla.“

  „Já jsem skromná. Ještě jsem například nikdy nebyla na Balkáně.“

  Zaváhal. „Už jsem ti přece jednou říkal, že do toho Srbska pojedu s tebou…“

  Utrápeně si povzdechla. „Jen aby k tomu vůbec někdy došlo. Napřed musím zpracovat tátu…“

  „A co tvoje máma?“

  Tentokrát se Laura odmlčela déle. „Ta byla před tou svou nehodou už trochu správně načatá. A pak se to všechno podělalo.“

  „Co se jí vlastně stalo?“ zajímal se Filip upřímně.

  „Ona… Praštila se do hlavy. Prej. Ve špitále říkali, že trpí retrográdní amnézií. To je ztráta paměti na určitej časovej úsek.“

  „To je skoro jako z nějaký telenovely.“

  „Jo,“ přisvědčila Laura smutně. A až se dozvíš, co vím já, budeš si to myslet ještě víc. Nahlas pak pokračovala: „Zejtra má první sezení u psychiatra. Tak uvidíme.“

  Filip se zamračil. „Myslíš, že ji někdo praštil? Jako do hlavy?“

  Laura ztuhla. Už dva dny se usilovně snažila nemyslet na tu strašnou hádku mezi jejími rodiči. „Já – já vážně nevím,“ hlesla. Anebo spíš nechci vědět…

  Pokud si Filip Jansa pamatoval, Alžběta Pernerová byla chladná intrikánská bestie. Ani by mu nevadilo, kdyby si nikdy nevzpomněla. Vlastně by se mu to teď docela hodilo do krámu. Nad jeho vztahem s její dcerou se už od samého počátku vznášel Damoklův meč. Až Laura zjistí, co jsem provedl, bude to konec. Klíč k největší katastrofě jeho milostného života byl bezpečně pohřben v Alžbětiných vzpomínkách. Ale na jak dlouho?

 

***

  Když už se Alžběta děsila, že bude muset zase vařit, překvapil ji Mirek oznámením, že rozbije prasátko a celou rodinku pozve na oběd někam do nesmyslně drahé restaurace. Moc ji to potěšilo. Zavřela se do ložnice a v šatní skříni našla svůdně upnuté pouzdrové šaty, které doplnila elegantní bavlněnou šálou přehozenou přes ramena.

  Při scházení dřevěného schodiště, kdy se na vysokých podpatcích klátila jako opilá, zaslechla útržky tlumeného hovoru mezi Mirkem a Lambertem. Něco ji donutilo zastavit se a nevydat ani hlásku.

  Její nejmladší syn zrovna šeptal: „Dnes je poslední den víkendu, táto. Zůstaneš tady s náma ještě celej příští tejden? Anebo jsme na to s Laurou zase sami?“

  Cože? Alžběta na sucho polkla. O čem to ten kluk proboha mluví?

  Uslyšela Mirkovo utrápené nadechnutí. „To bych vám přece nemohl udělat. Takovej hajzl tedy nejsem…“

  S předtuchou katastrofy schválně prošlápla poslední schod a už byla dole ve vstupní hale. Střelili po ní překvapeným pohledem. „Proč bys měl zítra odjíždět?“ udeřila na svého manžela. „A kam? Co se to tady děje? Co mi zase tajíte?“ Začaly ji přepadat první příznaky paniky.

  „Betty,“ hlesl Mirek nešťastně. „Tohle jsi neměla slyšet…“ Udělal krok směrem k ní, ale zarazil se, když ona couvla.

  „Odpověz mi prosím,“ rozplakala se v předstihu.

  Mirek zaváhal, aby nakonec řekl: „Existuje důvod, proč ses probudila v pátek po tom úrazu hlavy v posteli sama. Betty… Já… já už tady nebydlím. Opustil jsem tě před měsícem. Ale pořád tady mám svý věci, jezdím sem na víkendy kvůli dětem a platím všechny výdaje.“ A poprvé po mnoha letech i on měl slzy v očích. „Strašně jsme se odcizili a dělali si navzájem hrozný věci. Myslel jsem si, že k tobě už nic necejtím. Ale poslední dva dny mi otevřely oči.“ Nesmlouvavě k ní přiskočil a pevně ji objal. „Pořád tě miluju, Betty. Vždycky budeš moje žena…“ A on si uvědomil, že mluví pravdu. Miloval Alžbětu i Elišku. Silně a vášnivě. A přesto každou jinak. Nahlas jí navrhl: „Ať se ti to líbí nebo ne, já tě v tomhle stavu takhle samotnou nenechám. Zůstanu tady ještě pár dní. A necháme tomu volnej průběh, jo?“

  Pro slzy ho skoro už ani neviděla. „Kde teď bydlíš? S kým žiješ?“ Odmítala uvěřit tomu, že by chlap jako on zůstal dlouho sám. Potřebuje kolem sebe ženskou jako normální člověk kyslík.

  A to už našponoval uši i Lambert. Jeho otec jim nikdy neprozradil, ke komu se přestěhoval.

  Mirek dlouze zaváhal. „Nijak ti nepomůže, když to budeš vědět, Betty.“

  Zhluboka se nadechla. „Bylo to kvůli ní?“ zeptala se ho tiše. „Opustil jsi nás kvůli ní?“

  Mirek se po svém nejmladším synovi ohlédl a požádal ho: „Mohl bys nás prosím nechat chvilku o samotě, chlapče?“

  Lambert jen přitakal. „Jasně, tati. Ale než půjdu, ať mámě odpovíš cokoliv, chci, abys věděl, že bych byl moc rád, kdyby ses k nám vrátil. Napořád.“ A když se kolem něj neochotně šoural pryč, Mirek ho krátce jednou rukou objal kolem ramen a políbil ho na čelo. „Děkuju. Mám tě moc rád, kluku.“

  A to už ve vstupní hale osaměli.

  „Tak je za tím ona?“ naléhala dál Alžběta ublíženě. „Odloudila tě od naší rodiny?“ V duchu tu couru proklínala do horoucích pekel.

  Mirek ji razantně zpražil pohledem. „Milenku mám dva roky. Přiznávám. Ale nikdy bych vás kvůli ní neopustil. Ona to věděla a musela se s tím holt smířit. Měl jsem kvůli tomu strašný výčitky dokud… dokud ses mi před měsícem nepřiznala, že mě podvádíš už pět let! Nikdy jsi mi neřekla jeho jméno. Jen jsi prozradila, že je to nějakej zajda. Ani si nechci domejšlet, kolik mu bylo, když jsi ho svedla. Proto jsem odešel. Ale jsem ochoten zapomenout na špínu a udělat za vším tlustou čáru. Můžeme začít hezky od nuly.“

  Alžběta jen zalapala po dechu. Cože? Já? Já že jsem podváděla tohohle úžasného chlapa? Proboha, proč bych to dělala? Co mi doma scházelo? A zajda? To mi přece vůbec není podobné! Pomalu si začínala uvědomovat, že ta coura bude možná ona sama. Mozaika o Alžbětě Pernerové, kterou tak pečlivě skládala poslední dva dny, jí ukazovala někoho, kdo se jí ani trochu nelíbil. A moje fantastická rodinka…všechno je to jenom pozlátko. Pod povrchem skrýváme zlobu, lži a intriky. Nakonec se mu vrhla na hruď a smutně pronesla: „Moc tě miluju, Mirku Pernere. A jak už jsem ti jednou řekla, já si chci tvoji lásku zasloužit. Byla bych moc ráda, kdybys tady zůstal…“ Neměla odvahu dodat napořád. Zároveň si uvědomila, jak moc od něj bylo galantní, že před odhalením skutečné příčiny jejich odluky poslal Lamberta pryč. Můj syn vážně nemusí vědět, že jsem děvka.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář