Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 6) Zkušený lovec

26. 5. 2018

  Eliška na ně zírala skoro s otevřenou pusou. Ve tváři byla úplně bledá a srdce jí bilo jako splašené, tak tak jí nevyskočilo z hrudi. Panebože, tohle já nezvládnu. To nedám. „Lam-Lamberte,“ našla konečně hlas. „To je ale milý překvapení.“

  Alžběta se na ni nejistě zadívala a pak jí podala ruku. „Těší mě, paní Hajná. Moc se omlouvám, ale nejsem si jistá, jestli jsme se my dvě potkaly dřív…“

  Eliška nabízenou dlaň přijala a pak na sucho polkla. „Jen… Jednou. V posledních letech začal na třídní schůzky chodit spíše váš manžel…“ Skoro si ukousla jazyk. Ježíši Kriste, co to melu? Takhle se prozradit!

  Ale tak to tehdy opravdu začalo. Na třídní schůzce.

  Eliška si ho všimla hned, jakmile vstoupila do třídy. Napasoval své mohutné tělo do nepohodlné školní lavice hned v první řadě. A celou dobu na sobě cítila jeho pobavený rozverný pohled. Nedokázala se kvůli němu vůbec soustředit.

  Když přišly na řadu dotazy rodičů, modlila se v duchu, aby nezvedl ruku. Nemá přece důvod. Lambert domů nosí jen samý jedničky.

  A když už si ke konci myslela, že nebezpečí je zažehnáno, Mirek se přihlásil. „Promiňte, paní učitelko,“ oslovil ji svým podmanivým chraplákem. „Mohu mít dotaz?“

  Jen to ne. Na sucho polkla. „Zajímá vás prospěch vašeho syna?“

  Mirek se však jen drze ušklíbl. „To ani ne. Kluk je chytrej po mně.“ Třídou projela vlna pobaveného šumu. „Včera jste se prej učili o spermiích. Podle Lamberta jsem jich za celej svůj život vyprodukoval tolik, že se jejich genetická informace rovná dvěma miliardám terabytů. Je to vážně pravda? Podle ajťáka u nás v práci celosvětovej objem dat přenesených přes internet dělá sotva polovinu.“

  Eliška celá úplně ztuhla a barva její pleti brzy připomínala rajče. „No… Čísla jsou spíš orientační,“ koktala a všichni rodiče – s Mirkem v první řadě – jí viseli na rtech. „Ale – Ale ano. Pokud se řadíte mezi zdravé produktivní muže.“ Z podpaží jí vyrazila krůpěje studeného potu.

  Mirek si spokojeně založil ruce a položil si je na lavici. „Má žena by po třech dětech nejspíš usoudila, že řadím.“

  A to už se smáli všichni.

  Teda kromě Elišky. Té srdce tlouklo trochu nepravidelně. „Hodina skončila, milí žáci.“ Vtom se zarazila. „Teda rodičové.“ Ze třídy doslova utekla.

  Téhož dne kolem půlnoci se s trhnutím probudila ve své posteli. Zdál se jí o Mirkovi dost živý erotický sen. A ke své hrůze zjistila, že je vzrušená. Takhle ne, holka. Pěkně brzdi. Patří jiné ženě. Skončíš za to v pekle.

  O dva dny později na něj natrefila v jednom supermarketu. Stála zrovna opřená o svůj nákupní vozík a rekapitulovala jeho obsah.

  „Jé, paní učitelko!“ ozval se povědomý hlas za jejími zády. „Kdo by to řekl, že nakupujeme ve stejným krámu!“

  Vyděšeně se otočila.

  Mirek s prázdným košíkem v ruce nasadil výraz upřímného překvapení. „Já to říkám vždycky. Praha je jedna velká vesnice.“

  Byla úplně vyvedená z rovnováhy. „A-Ano, pane Pernere. A každej den mi připadá menší a menší.“

  Bezelstně se rozesmál. „Pane Pernere zní strašně formálně. Co takhle jen Mirku? Ale nebojte. Slibuju, že vás nepřestanu oslovovat paní učitelko. Zní to neskutečně… drsně.“ Šibalsky na ni mrkl.

  Odhodlaně se nadechla a ještě odhodlaněji pronesla: „To myslím není nejlepší nápad, pane Pernere. Dovolíte?“ Objela ho se svým vozíkem a rychle zmizela za roh.

  V pátek si zašla do kina na německý historický film Ranhojič. Sotva skončily reklamy, podvědomě vedle sebe zaregistrovala nějakého opozdilce. „Přišel jsem o něco?“ zašeptal Mirek. „Ten snímek má skvělý recenze, ale vás bych spíš tipoval na nějakou americkou romantickou komedii.“

  Střelila po něm šokovaným pohledem. „Vy – vy mě sledujete?“ sykla a bázlivě se rozhlédla kolem dokola, jestli je někdo může slyšet.

  Mirek se konečně přestal vrtět a usadil se. „Už to tak vypadá. Popcorn?“ A nabídl jí praženou kukuřici.

  Jeho gesto ignorovala. „Proč to děláte?“ zeptala se ho pomalu.

  A on řekl: „Protože jste nejkrásnější ženská na světě a popletla jste mi hlavu. Od tý třídní schůzky se v práci nedokážu na nic soustředit. Dneska jsem si dal po mnoha letech cigaretu. A kolega se mě zeptal, jestli mě něco netrápí. A já na to: Proč? A on: Protože jsi mi típl cígo do misky s arašídy.“

  A Eliška se zcela nečekaně nahlas rozesmála, za což si vysloužila asi pět pohoršených pšššt. Ale stejně jí srdce bilo jako splašené. Takže to já popletla hlavu jemu? Zdráhala se tomu uvěřit. Určitě je to jeho oblíbená balící fráze.

  Ale on jako by četl její myšlenky: „A teď si určitě říkáte, že tohle používám pokaždý, když chci někoho sbalit, co?“

  V následujících týdnech zjistila, že je lovenou zvěří. A že ten, kdo ji nahání, je více než zkušeným lovcem. Odolávala, bránila se, mrskala se jako rybička na háčku. Ale marně. Neměla sebemenší šanci. Stejně jako teď – o dva roky později. Vrátila se zpět do přítomnosti.

  Alžběta se zatvářila provinile, jako by tím říkala: Jo, já vím, že jako matka nestojím za nic. Ale díky, že se vždycky najde někdo, kdo mi to připomene. Ale jinak se jí Eliška zamlouvala. Nejenom že byla moc pěkná, měla v sobě navíc takové – jaký termín to jen Mirek použil? – starosvětské světlo. Jako by do tohohle moderního dravého světa ani nepatřila. Stejně jako já. Umím si ji představit jako svoji přítelkyni. „Jsem mile překvapena Lambertovými hlubokými znalostmi z přírodopisu. To bude jistě vaše zásluha.“

  Eliška si kabátek přitáhla víc k tělu, protože se už začalo pomalu ochlazovat. „Jen mě nepřeceňujte. Já můžu svý žáky jen nasměrovat – zbytek je už na nich. A nejednou se stalo, že mě musel Lambert opravit.“ Při těch slovech nedokázala přestat pokukovat po Lukášovi. Fešák po tatínkovi. Jestlipak mu bude moje dítě podobný? Přistihla se, že doufá v kladnou odpověď.

  Lambert přerušil tok jejích pošetilých myšlenek: „Takže se mnou počítáte na tu přírodovědnou olympiádu?“

  „Bez tebe by to ani nešlo.“ Rychle se podívala na hodinky na svém zápěstí. „Moc mě to mrzí, ale už budu muset jít. Abych měla celou neděli volnou, musím stihnout opravit sedmadvacet písemek.“

  „A moji máte už hotovou?“ nedal se Lambert odbýt tak snadno.

  „Ostatní opravuju podle tý tvojí – abych si ušetřila práci.“ Podívala se na Alžbětu. „Opravdu moc ráda jsem vás znovu viděla, paní Pernerová.“

  „Já vás také, paní Hajná.“ Alžběta si to neuměla racionálně zdůvodnit, ale Elišku hned už od první chvíle považovala tak trochu za spřízněnou duši. A nechtěla by ji ztratit tak úplně z dohledu. „Snad to nevyzní moc troufale, ale mohly bychom si spolu někdy zajít na kávu. Moc lidí v Praze neznám.“

  Mladá učitelka na ni vykulila oči. No to je čím dál lepší. „Někdy mi zavolejte do školy… a můžeme se domluvit. Na shledanou.“ A to už pádila rychle pryč.

  Lukáš je domů přivezl již za tmy. V oknech se svítilo. Sakra, zaklela Alžběta v duchu. Ten syčák to stihl dřív než já. Na tu jeho pracovnu se budu muset podívat jindy. Snad zítra. Anebo v pondělí. Někdy přece musí do práce…

  Ve vstupní hale je kromě Kaisera přivítal i Mirek. Měl ruce v kapsách a pořád mu na rtech visel ten triumfální úšklebek, za který by mu Alžběta nejraději vyškrábala ty jeho mandlové oči. „Tak jakej byl vejlet?“ zajímal se jako úplné neviňátko.

  A Lambert mu začal překotně líčit, kde všude byli a co všechno viděli.

  „A co moje autíčko?“ otočila se hlava rodiny na Lukáše. „Mám si ho jít zkontrolovat?“

  Ten se jen sebevědomě ušklíbl a sundal si koženou bundu. „Ani škrábnutí. Jestli rád mrháš svým časem, klidně se přesvědč.“

  Alžběta si pověsila svůj podzimní kabátek a řekla: „Potkali jsme Lambertovu učitelku příroďáku. Moc sympatická slečna.“

  Mirkův úsměv okamžitě zkameněl. Tak tohle tedy vážně nečekal. Zaregistroval sice dva nepřijaté hovory od Elišky, ale byl v práci a nemohl telefonovat. Plánoval, že jí zavolá někdy pozdě v noci. Tak proto mě sháněla! Potkala se s Betty. No to je teda gól. Praha je fakticky jedna velká vesnice! „Jo, matně si ji vybavuju ze třídních schůzek. A co říkala?“

  „Nic zvláštního,“ pokrčila Alžběta rameny. „Ale pozvala jsem ji na kafe.“

  Mirek si dlaní přejel po zátylku. „A proč jsi to proboha dělala? Vůbec tu ženskou neznáš.“

  „Protože jsem zjistila, že moc kamarádek vlastně nemám.“

  „Máš přece Petru.“

  „Chci mít nějakou další přítelkyni, která není v domácnosti. Stejně jako já.“ Když kolem něj procházela směrem k obýváku, zastavila se. „Co ta vaše nouzovka v práci?“

  „Vyřešena. A mám pro tebe překvapení.“

  Znejistěla. „Čím jsem si ho zasloužila?“ zeptala se ho ostře.

  A on ji zcela nečekaně políbil. „Úplně vším. Uvařil jsem nám večeři. A dočista sám. Bez Lauřiny pomoci. Třikrát jsem si opařil ruku. Nadával jsem u toho jako špaček. A pak jsem tajně v koupelně plakal. Ale dokázal jsem to.“

  A ona vmžiku roztála jako máslo. Jak to jen dělá? Vždycky ví, co říct, nebo udělat, aby se mi z něj podlomila kolena. „Jsi můj hrdina,“ zašeptala mu do ucha láskyplně.

  Oficiálně se jejich večeře jmenovala španělský ptáček s hráškovou rýží. Z naservírovaných talířků by to ale nejspíš ani nepoznali. Rýže byla samozřejmě celá rozvařená, hrášek jaksi nestihl rozmrznout a samotný ptáček byla tragédie sama o sobě. Ani trochu nedržel tvar, a tak se vajíčko a špek dojemně utápěly v universální hnědé omáčce, které se už za Alžbětiných časů říkalo neromanticky UHO. Všichni svoje porce na talířku obratně přemisťovali, aby budili dojem skutečného jedení, a živě chrlili superlativy, aby snad neranili tatínkovy city.

  Alžběta se přesto dmula pýchou, že pro ni její milovaný manžel uvařil večeři. Pro ni a jejich děti. S nemalým sebezapřením spolkla poslední sousto a pomyslela si něco v tom smyslu, že větší důkaz lásky snad ani neexistuje. A pak ji napadlo ještě něco. Jsem matkou teprve druhý den, ale mám pocit, že furt připravujeme nějaké jídlo. A ta kupa špinavého prádla na prádelním koši nějakým záhadným způsobem jen roste a bobtná. Za chvíli exploduje jako Vesuv. Na vteřinu všechny matky v domácnosti hluboce politovala. Je to jako zaměstnání, akorát zadarmo. Už v kriminále bych měla míň povinností. Ale pak očima přelétla děti, až zakotvily na Mirkovi. Ale stojí to sakra za to. Jsem nejšťastnější ženská na světě.

  Když se jim podařilo bez úhony na zdraví přežít večeři, roztroušeni na gauči se všichni dohadovali, jaký si na televizi pustí film.

  „Rychle a zběsile,“ navrhl Lukáš.

  „Sedm let v Tibetu,“ navrhla Laura.

  „Království lesních strážců,“ navrhl Lambert.

  Mirek se jen bezradně přehraboval ve vytažených DVD-čkách. „A co nějakej z maminčiných oblíbených?“

  To ji zaujalo. „Tak schválně – který film mám nejraději?“ zkoušela je.

  Odpověděl Lukáš: „Hvězdný prach s Pfeifferovou a De Nirem. To fantasy o padlý hvězdě. Celkem ujde.“

  Alžběta krátce zalovila ve své paměti. „Ten název mi nic neříká,“ zadrmolila potom.

  Ale Lambert hned věděl proč. „Protože ho natočili až v roce 2007.“

  „Aha. Tak proto mi to nic neříká.“ Zkřížila si nohy do tureckého sedu. „Nejraději mám Cindy.“

  Lukáš taktně přešel to, že je to název jeho oblíbeného porno filmu, a zakabonil obočí. „Vůbec se nechytám, mami.“

  „Ale vždyť přece víte. Tu italskou rockovou pohádku o Popelce. V osmdesátých letech byla v Evropě velice populární.“

  Všichni se zatvářili více než útrpně. A Laura pronesla: „Tati, pokud ho tam někde najdeš, zdrhnu z domu s prvním motorkářem, co pojede kolem. I kdyby to mělo bejt třeba na babetě.“  

  Ozval se kolektivní smích. A i Alžbětě cukaly koutky. „Co zas máte? Některé filmy jsou holt nadčasové.“ Ale měli vlastně pravdu. Tento večer toužila potěšit někoho úplně jiného než sebe. Podívala se na Mirka. „Myslím, že je řada na tatínkovi, aby pustil svůj oblíbený film.“

  Nakonec tedy sledovali takové nenápadné komorní scifi jménem Gattaca z roku 1997. Vyprávělo silný životní příběh jednoho z posledních geneticky neupravených lidí, mladíka Vincenta, jenž celý snímek překonával své limity i zdravotní hendikepy, aby nakonec vzlétl ke hvězdám jako kosmonaut. Alžběta opřená o svého manžela ve finále uronila slzu.

  Když se poté všichni rozešli do svých pokojů, navštívila ještě Lamberta, aby si vyslechla další neuvěřitelný příběh z říše zvířat. Tak, jak mu slíbila.

  Její syn už ležel v posteli, když jí začal vyprávět: „Teďka něco strašidelnýho. Pamatuješ tu kultovní scénu z hororu Vetřelec, jak se jednomu z astronautů při večeři prokouše z hrudi ven příšera?“

  Alžběta sedící na posteli se otřepala. „Aby ne. Týden jsem z toho nemohla spát. Ale docela se divím, že ten film znáš. Nabyla jsem přesvědčení, že je pro vaši generaci všechno natočené před rokem 2000 těžká prehistorie.“

  „No to jo,“ zahihňal se Lambert. „Ale jak jsi u televize prohlásila: Některý snímky jsou opravdu nadčasový. A než teď cokoliv řekneš, Cindy mezi ně fakt nepatří.“

  „Tsss,“ zasyčela vesele. „A jakou spojitost má Vetřelec s faunou a florou tady na Zemi?“

  „Znepokojivě podobnou, mami. Teď si místo toho kosmonauta představ roztomilou berušku, nebo jak my botanici říkáme: slunéčko sedmitečné, a místo Vetřelce vosičku rodu Dinocampus coccinellae. Takže tahleta vosička si jen tak letí a spatří červenou berušku. A tak ji prostě bodne. Ale ne aby ji zabila. Naklade do jejího břicha svoje vajíčka. Do tejdne se z nich vylíhnou larvy. Pokud má beruška v sobě svý vlastní vajíčka, malý vosičky je sežerou. A navíc se napíchnou na vyživovací ústrojí svý nedobrovolný hostitelky. A rostou. Beruška tuší, že je něco špatně, protože jí cosi paralyzuje nohy. Sotva se vleče. A pak se – z ničeho nic – prokouše ven z jejího břicha malá příšera. Tím však horor pro berušku bohužel nekončí. Pod jejím tělem se larva zakuklí do kokonu. Sem tam do berušky dloubne, aby ji ostatní měli za živou. Po tejdnu se vylíhne dospělá vosa a polomrtvou berušku konečně propustí. Pětadvacet procent z nich to přežije.“

  Teď pro změnu místo nebohých hospodyněk politovala Alžběta v duchu všechna nebohá slunéčka sedmitečná. „To byl ale strašidelný příběh, Lamberte. Pro příště bych tě poprosila o nějaký, který by končil slovy: A pokud ho po kopulaci nesežrala, žili spolu šťastně až do smrti.“

  Lambert zase skoro slzel smíchy. „Máš fantastickej smysl pro humor, mami. Tak nějak správně suchej. Mám tě moc rád…“

  A ona v mžiku zjihla. „Já tebe taky, chlapče.“ A políbila ho na čelo. „Už spi. Dobrou noc.“

  A se srdcem až v krku se vydala do koupelny. Mirek oblečen pouze do boxerek si čistil zuby před zrcadlem. Když ji v jeho odrazu spatřil, na vteřinu přestal. Ale pak pokračoval dál. Nejistě se postavila vedle něj a ústí hygienu si odbyla taky.

  Když si pod tekoucí vodou oplachovala zubní kartáček, zahleděla se na jeho chlupatou hruď do zrcadla a pronesla: „Máš moc hezké tělo, Mirku.“

  Otočil se směrem k ní. „Nápodobně, Betty. I po tolika letech se mi o tvým útlým pasu a nádherně vykrojeným zadečku zdávají dost divoký erotický sny. Věřila bys tomu?“

  Na sucho polkla a objala ho. „Můžeš mít kteroukoliv ženu. Proč sis vybral zrovna mě?“

  „Už jsem ti to přece jednou řekl. Děláš mě lepším člověkem. Umíš mě potěšit naprosto nezištně. A nechceš za to vůbec nic. Když mě ve starý práci poprvý povýšili, radovala ses jen kvůli mně. Úplně na tobě šlo vidět, že se ti jako první nevybavily žádný výhody ani materiální požitky. Prostě jsi byla šťastná, protože jsem se tak cejtil já. A když se nám pak začalo dařit, vždycky jsem po náročným dni přišel domů a našel teplou večeři a tvoji milující náruč. Připadal jsem si s tebou jako král. A tys byla mojí královnou. Tak hezká, tak chytrá, tak vtipná a tak pohotová. Vždycky sis věděla rady, pokaždý jsi byla dva kroky před ostatními, nikdy tě nic nepřekvapilo ani neodradilo, překonala jsi každou překážku. Proto jsem si ze všech ženských na světě vybral právě tebe. Stačí to tohle jako odpověď?“

   Dojetím se jí skoro zatočila hlava. „To bylo to nejkrásnější vyznání, jaké jsem kdy slyšela. A zároveň umírám strachy při představě, až zjistíš, že taková vůbec nejsem.“

  Políbil ji na čelo. „Nesmysl, Betty. Jsi ženská mýho života,“ zašeptal jí do ucha, které poté začal něžně laskat.

  Po zádech jí přeběhlo příjemné mrazení. „Mirku,“ stydlivě si skousla spodní ret. „Moc po tobě toužím, ale…“ Hlas jí uvízl v hrdle. „Ale před tebou jsem se milovala jen jednou. A ani to nebylo z lásky. Prostě už jsem nechtěla být poslední panna ve třídě.“

  Vesele se na ni zamračil. „Jo. Pamatuju. František Majer, co? Strašně jsem mu zazlíval, že mě předběhl o pouhej rok. Chtěl jsem bejt tvůj první. Když jsem po letech zjistil, že zastupuje firmu, která žádá o dotace z Evropský unie, můj kámoš na ministerstvu zařídil, aby je nikdy nedostal.“

  Zaraženě se od něj odtáhla. „Tos neudělal, že ne? Opět si ze mě střílíš.“

  „Samozřejmě, že jsem to udělal. A vůbec se za to nestydím. Holky na kluka, co je připraví o věneček, zpravidla nikdy nezapomenou. Majerovi se začínalo dařit, proto jsem se elegantně zbavil potencionální konkurence. A udělám to komukoliv dalšímu.“

  Pořád nevěděla, jestli mu dát facku nebo pusu. „Mirku Pernere, ty jsi strašný grázl.“

  Šibalsky na ni mrkl. „Holky na grázly letí.“

  „Já teda ne,“ odsekla vzdorovitě a pokoušela se vymanit z jeho objetí.

  „Ale ano, kočičko.“ Odmítal ji pustit. „Vidím do tebe jako do hubený kozy. Úplně šílíš, když ti dělám tohle…“ A mučivě pomalu ji políbil na šíji. Reakce se dostavila okamžitě. Husí kůže na její hebké pokožce. „A tohle…“ Olízl jí ušní boltec. Ztěžka vydechla. „Mám tě přečtenou jako slabikář, Betty.“

  A ona ho za to nenáviděla. Ale ještě víc milovala. „Jsi moje zkáza, Mirku. Připravil jsi mě o soudnost. Kráčela bych za tebou bosá po rozbitém skle. A to přece není správné.“

  „Jistěže je to správné. Jsi má žena.“

  Zaváhala. „A ty můj muž.“ A sama ho začala líbat. Ať skončím třeba v pekle…

  Odvedl ji ke sprchovému koutu, kde ji pomalu svlékl. I jeho boxerky byly do vteřiny na podlaze. Kupodivu necítila stud ani trochu. Zavřeli se ve sprše a pod proudem horké vody pokračovali v líbání. Potom ho celého namydlila kulatou chundelatou žínkou. Když s ní přejela po jeho přirození, dech se mu zrychlil. A tehdy si uvědomila, že právě teď má jedinečnou příležitost převzít iniciativu. Později jí to určitě nedovolí. Svezla se tedy do kleku a začala ho uspokojovat orálně. Před pár lety našla pod bratrovou matrací pirátskou VHS kopii jednoho německého porno filmu opatřenou pověstným diletantským rychlo dabingem. Vydržela se dívat sotva dvě minuty. Felace jí přišla až příliš vulgární a pro ženu potupná… dokud nepotkala muže, kterého by milovala. Najednou jí tato součást předehry připadala naprosto přirozená. Cítila se poctěná, že jí Mirek nabídl nejchoulostivější část svého těla. 

  Blahem zvrátil hlavu dozadu. „Och Betty,“ vydechl zmoženě. „To je ono.“ A položil svoji těžkou dlaň na temeno její hlavy.

  A mám tě, pomyslela si triumfálně. Suverénní tygr se proměnil v bezbranné koťátko. A šelma jsem teď já.

  „Betty, zpomal,“ požádal ji napůl rozhodně. „Jinak mejdan skončí ještě před půlnocí.“

  Ale ona jeho prosbu ignorovala. Toužila ho vidět v koncích. A jeden konec se už neúprosně blížil. „Betty, varuju tě… Jestli to nechceš mít v puse…“

  Rty přitiskla víc k sobě a on vyvrcholil. Šach mat.

  Musel se zády opřít o kachličky. „Ty… Ty jsi teda číslo, děvče.“ Srdce v jeho velkém hrudním koši pořád tlouklo jako splašené.

  Postavila se na nohy a jen nevinně zamrkala. „Snad jsem nevyšla ze cviku.“

  „Můžu tě uklidnit, drahá. Pořád jsi ve formě.“ Zaváhal. „Když jsem ti říkal, že tě mám přečtenou skrznaskrz, tak jsem se jen nechvástal. Chtěla jsi mi srazit hřebínek, že ano?“

  Strnula. A jejej. Vážně mi vidí až do žaludku. Tak tohle mi určitě neprojde.

  „Chtěla,“ odpověděl místo ní. „Ale takhle to nefunguje, Betty. Hřebínek teď srazím já tobě.“ A hrubě jí sáhl mezi nohy. Tep jí vylétl do výšky raketovou rychlostí. „Pokud sis toho náhodou nevšimla, ani po ejakulaci mi neochabl. Otoč se,“ poručil jí drsně.

  Na sucho polkla a poslechla ho.

  Ucítila ho hned za sebou. „Jen na mě vyšpul ten svůj zadeček,“ pokračoval v něžných příkazech. „Nestyď se před taťkou.“

  Udělala to.

  Opět do ní vnikl svými prsty. Mírně se sklonil, aby ji políbil na zátylek. „Připravena?“

  „Pomůže mi, když řeknu, že ne?“ otázala se ho s nadějí v hlase.

  „To se ptáš nahá ve sprše nadrženýho chlapa s erekcí jako kráva? Zkus si tipnout, drahoušku.“

  „Budu křičet.“

  „To si piš, že budeš křičet.“ A pomalu do ní začal zasouvat penis. „Vždycky u toho křičíš.“ A už byl v ní celý.

  Naléhavě zasténala. Zahrnul její šíji vodopádem drobných horkých polibků, přičemž se rytmicky pohupoval v bocích. S Alžbětou se zatočil celý svět. Mirek přidával na rychlosti a ona se kousala do rtu, aby ji snad neslyšely děti. Zůstat zticha ale bylo čím dál těžší. A to hlavně když její muž umocnil dráždění jejího poštěváčku svou rukou. Tohle se vydržet prostě nedalo. Její hekání se úměrně umocňovalo Mirkovou akcelerací. Něžné milování se změnilo v tvrdé šoustání. Do hlavy se jí nahrnula krev a nedostávalo se jí kyslíku. Ale on byl jako robot. Sexuální mašina. Když se jí začínaly kroutit prsty na nohou, přidal ještě víc. Orgasmus si pro ni přišel záhy. Neúprosný a nekompromisní. Sténala, vzlykala, celá se třásla. Mirek z ní vystoupil, otočil si ji čelem k sobě a ochranitelsky ji objal. „Uklidni se, Betty. Zhluboka dejchej. Jsem u tebe.“

  Byla úplně vyřízená. „To bylo tak… To bylo tak krásné, Mirku. Jsi… Jsi,“ ani nebyla schopná dokončit větu.

  „…..lepší než Franta Majer?“ zkusil to za ni.

  A ona vyprskla smíchy. „Strašně ráda bych tě teď zpražila hláškou, že nasadil laťku hodně vysoko, ale… ale tohle si nezasloužíš ani žertem. Jsi pro mě prostě číslo jedna.“

  Šibalsky na ni mrkl. „Vždycky mě potěší, když to řekneš,“ pronesl stejná slova jako jeho nejstarší syn u včerejšího pozdního oběda.

  Alžběta se na něj zkoumavě zadívala. Po dnešním vyvrcholení se jen definitivně potvrdily její obavy. Můj život už nepatří mně. Ale jemu. Nezvratně.

  Poté se přesunuli do ložnice a půl hodiny si v posteli tiše povídali, než se vrhli na druhé číslo. Třetí stihli ještě o půlnoci, ale to už se pak Mirek svalil zmoženě na bok a v mžiku usnul jako špalek. Alžbětě to nevadilo. Láskyplně ho zezadu objala a políbila za ucho. Když spí, vypadá tak bezbranně, pomyslela si okouzleně. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že je to můj muž. Můj manžel. Jenom můj. Miluju ho. Asi hodinu ho tiše pozorovala. Jeho hrudní koš se zvětšoval s každým nadechnutím. Cítila, jak v něm pulsuje ta jeho síla a energie.

  Je čas.

  Tiše jako zloděj vstala, vzala si na sebe župan a bosá opustila ložnici. Potmě sešla schody, a to už stála před pracovnou. Jak předpokládala, zamčená nebyla. Proč by se tím obtěžoval, když mě měl celou dobu pod dohledem? Ve svém náručí…

  Vstoupila.

  Rozsvěcet si nechtěla, takže štítky na šanonech bude muset prozkoumat jindy. Zaměřila se na šuplíky jeho pracovního stolu.

  A obsah hned toho prvního ji na místě přimrazil.

  Byla v něm studená černá pistole.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář