Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 5) Děsivé místo

26. 5. 2018

  S Laurou se nakonec shodly na tom, že udělají bramborákovou kapsu plněnou pikantní masovou směsí. To bych snad mohla zvládnout, honilo se nadějně Alžbětě hlavou. Celé dopoledne potom obě kmitaly po kuchyni. Když zrovna strouhala syrové brambory do plastové misky, zeptala se své dcery: „Jak ty jsi na tom vůbec s klukama? Máš nějakou vážnou známost?“

  Laura právě omývala rozmražené kuřecí maso v nerezovém dřezu. „Fuj. Jak to můžete jíst?“ Zaváhala. „Ve škole moc kluků nemáme,“ konstatovala věcně. „Ale někdo na obzoru skutečně je. Jmenuje se Filip, je to vystudovanej agronom, nosí tričko s nápisem FREE TIBET a je blázen do recyklace a kompostování. Točí se kolem mě už pár tejdnů. A pokud nezjistím, že je třeba sériovej vrah, má náběh na to, aby se stal mým Panem Božským.“

  Alžběta se musela kousnout do rtu, aby si dokázala zachovat vážnou tvář. „Hmm, ekolog. Určitě jsem ti ho schvalovala.“

  Laura vypnula vodu, přendala si maso na dřevěné prkýnko a velkým nožem ho začala krájet na nudličky. „Dalo by se říct, že ho spíš zdvořile toleruješ. Dřív jsi pořád měla takovou utkvělou představu, že si musím domů přivést někoho, jako je táta…“

  Alžběta se zatvářila lehce zatrpkle. „Začínám mít takové neblahé podezření, že jsem u vás jako matka moc nebodovala, co?“

  Laura se na ni smutně pousmála. „To bych ani neřekla. Je sice pravda, že jsi zcela neskrývaně nadržovala Lukymu, ale naši rodinu jsi vždycky dokázala neuvěřitelně stmelit. Byla pro tebe vším. A pro mě osobně jsi například ideálem silný moderní ženský.“ 

  Zahřálo ji to u srdce. Tak já jsem vzorem pro svoji dceru. Blažený pocit na duši ale neměl dlouhé trvání. „Kéž by mě takhle viděl i Lambert,“ posteskla si.

  „Jsem si jistá, že vidí. Na svůj věk je to překvapivě chytrej a vyspělej kluk. On ví, že ho máš ráda.“

  „Ale dávala jsem to prapodivně najevo,“ musela zahanbeně připustit Alžběta.

  Když pak na pánvičce smažila bramboráky, přišel je do kuchyně zkontrolovat právě Lambert. „Ahoj. Hezky to voní. Kdy bude oběd? Už mám hlad jako vlk.“

  „Machalovi přijdou o půl jedné,“ oznámila mu. „Zkus to vydržet ještě čtyřicet minut.“

  „Můžu si vzít snickersku?“

  „Když mi řekneš, co to je…?“

  „Aha.“ Chlapec se usmál. „Čokoládová tyčinka. Máme ji v lednici. Tak můžu?“

  „Pro mě za mě.“

  „Sladký před obědem?“ pohoršila se Laura. „To se ale nesmí!“

  „Jo?“ podivila se Alžběta. „A kdo to zakázal?“

  „Přece ty.“

  Po vteřině naprostého ticha se všichni tři srdečně rozesmáli. „Aha,“ vydechla Alžběta pobaveně. „Divím se, že jsem doma neměla na krku už dávno nějakou vzpouru.“ Sama pak otevřela lednici, vyndala tři tyčinky značky Snickers a spravedlivě všechny podělila. „Berte. A hlavně to neříkejte,“ zaváhala, „mně.“

  Lambert se potěšeně zakousl do pamlsku a posadil se na barovou židli. „Proč je na mě Luky teď tak hodnej? Povídal si se mnou u mě v pokoji asi hodinu. Ptal se mě na školu, na holky… a tak.“

  Laura jen překvapeně hvízdla. „To čumím. Díky naší nový mamce si asi konečně uvědomil, že má nějakýho mladšího bráchu.“

  Alžběta si jednou rukou ukousla z tyčinky a druhou obratně vyklopila usmažený bramborák na připravený talířek. „A kdepak vlastně je? A kde máte taťku?“

  Odpověděl Lambert: „Táta zase v pracovně cvičí to svoje Krav maga a Luky mu dělá sparing partnera.“

  Alžběta se vesele zamračila. „Zasekla jsem se někde u té krávy. Zbytek věty jsem naprosto nepochopila.“

  Lambert se zase zakuckal smíchy. „Jsi fakt srandovní, mami. Doufám, že ti to už zůstane.“ Pak se opět s chutí zahryzl do čokoládové tyčinky. „Krav maga je systém sebeobrany izraelskejch obrannejch sil. Táta se mu věnuje už několik let.“

  Hmm, Mirek a bojové sporty, přemítala Alžběta v duchu. To je tak…sexy. To musím vidět na vlastní oči. „Vem to za mě, drahá dcero. Jdu je chvilku šmírovat.“

  Když dorazila k pracovně, opatrně nakoukla do přiotevřených dveří.

  Oba dva měli na sobě propocená trika, domácí kraťasy a byli bosí. Lukáš se právě proti tátovi naoko rozbíhal, Mirek na poslední chvíli uskočil doleva, ze svého profilu mu dlaní zakryl celý obličej a se zdánlivou lehkostí ho silou převrátil dozadu, až přepadl na zem.

  Alžběta sebou automaticky trhla. Bože, to je ale agresivní sport. Ani trochu se jí nelíbil.

  Mirek poté svému synovi pomohl na nohy, kamarádsky ho poplácal po ramenou a pokynul mu, že má pokračovat ve výpadech.

  Pak to chvilku připomínalo klasický box. Lukáš útočil, Mirek se bránil. A potom zase. Mirek uskočil stranou, jednou dlaní přitlačil synovy ruce k zemi a druhou už ho držel za bradu. Zakloněný Lukáš opět ztratil rovnováhu a do vteřiny byl na zemi.

  „Přestaňte!“ vykřikla vyděšená Alžběta, až se po ní oba překvapeně podívali.

  Lukáš se právě po tátových pažích drápal zpátky na nohy, když zafuněl: „Co šílíš, máti? Vždyť je to celý jenom jako. Táta ty rány jen předstírá.“

  „Jenomže ty padáš doopravdy,“ vyčetla mu jeho matka.

  „Jsem rád, že to tak vypadá. Umění správně spadnout a nenatlouct si – to není žádná prdel. Trénuju to odmalička.“

  A na důkaz jeho slov ho Mirek jednou rukou objal kolem ramen. „Betty, když jsem ti říkal, že mi naše děti lezou někdy na nervy – tak to rozhodně neznamenalo, že je kvůli tomu rád mlátím. Nikdy bych žádnýmu z nich neublížil.“

  Lukáš k němu otočil hlavu. „Kdys mámě říkal, že ti lezeme na nervy?“

  A jak ho Mirek pořád objímal, protáhl svou ruku za jeho krkem jako had a z druhé strany mu zacpal pusu. Pak něžně naznačil trhnutí dozadu. „Tenhle chvat mám nejradši,“ usmál se napůl zlomyslně.

  Alžběta ho propalovala takovým neurčitým pohledem. Někdy z něj jde až strach. A někdy bych ho samou láskou snědla. A momentálně netušila, která z těch emocí převažuje. „Za chvíli bude oběd,“ řekla pak ostře. „Do pěti minut ať už jste ve sprše.“

 

***

 

  Zhruba deset kilometrů daleko, kousek od Nuselských schodů, se nacházela útulná garsonka plná květináčů. Patřila ženě, která před pár hodinami nevinnou esemeskou nezvratně vstoupila do Alžbětina nového života. Eliška Hajná byla něžně půvabná třicátnice s hnědými prstýnkově kudrnatými vlasy a nesmělým, trochu smutným pohledem. Na hrudi se jí vyjímal malý stříbrný křížek, který kdysi dostala od své babičky ze Slovenska.

  Zrovna si zalévala šálek zeleného čaje rychlovarnou konvicí, když se jí rozezvonil mobil na kuchyňské lince. Pohlédla na displej a hned se jí divoce rozbušilo srdce. S těžkým kameninovým hrníčkem v ruce hovor přijala a přiložila si telefon k uchu. Když mluvila, mířila ke svému pohodlnému staromódnímu ušáku, do kterého se usadila. „Ahoj, miláčku. Jsem moc ráda, že tě slyším.“ Natáhla se po magnetofonu na blízké poličce, z něhož se právě linula její milovaná operní árie Nabucco od Verdiho, a vypnula ho, aby líp slyšela.

  Následovalo hluboké nadechnutí. „Promiň, že jsem se ti neozval,“ omlouval se Mirek.

  Eliška se zamračila. Klídek. Hlavně žádný výčitky. To chlapi jako on nemají rádi. „V pořádku. Co je to tam za ozvěnu? Odkud voláš?“

  „Z koupelny. Dřív jsem vážně neměl příležitost. Betty, tedy Alžběta je na tom moc špatně.“

  Mladá žena zaváhala. To já jsem na tom moc špatně, když tu nejsi se mnou. Nahlas však řekla: „Co přesně se jí stalo? Naposledy jsme se slyšeli, když jsi mířil do nemocnice.“

  Mirek se znovu krátce odmlčel. „Tomu ani nebudeš věřit. Betty, Myslím Alžběta… Ona musela nějak upadnout. A praštila se do hlavy. Doktor říkal, že utrpěla retrográdní amnézii. To znamená, že ztratila paměť na třiadvacet let svýho života. Nepamatuje si ani mě, ani děti… Ani, však víš…“

  Eliška při těch slovech postupně ve tváři vystřídala všechny odstíny bílé. „Řekni mi prosím, že je to jen nějakej tvůj humor, kterej jsem nepochopila…“

  „Kéž by. Já vím, že je to jako ze scénáře nějaký blbý telenovely, ale je to bohužel pravda. A my se s tím musíme srovnat. Hele, lásko, je to teď pro mě docela těžký období. A já potřebuju vědět, že stojíš za mnou.“

  Tak pro tebe je to těžký? To už se po její tváři kutálely slzy jako hrachy. Vždyť tohle mění úplně všechno. A tak to bylo s Mirkem od samotného počátku. Celé dva roky. Vtrhl do jejího poklidného života jako uragán a převrátil ho celý naruby. Zamilovala se do něj tak moc, až ji to někdy fyzicky bolelo na duši. Kvůli němu totálně překopala svoje životní hodnoty. Pokorně přijala roli přísně utajované milenky, i když za to nejspíš skončí v pekle. A to jen proto, aby mohla být s ním. A teď za to bude muset zaplatit. Mirek svůj život bere jako každodenní výzvu. Boj, ve kterým musí vyhrát za každou cenu. A od ženy po svým boku očekává úplně to samý. Dnes poprvé k Alžbětě pocítila něco jako obdiv. Ona tohle vydržela třiadvacet let. A já se hroutím po třiadvaceti měsících.  Tehdy si slíbila, že v ní Mirek bude mít silnou ženu plnou pochopení. „Samozřejmě, že stojím za tebou, miláčku. Udělej, co musíš. Ve všem tě plně podpořím.“

  Nejspíš měl celou dobu zatajený dech, protože úlevou dlouze vydechl. „Jsi úžasná ženská, Eli. Moc tě miluju.“

  Při těch slovech každičkou píď jejího těla zaplavila vlna euforie. „Ne tak jako já tebe. Průběžně mě prosím informuj.“

  „Jasně. Už musím končit. Pa.“ A zavěsil.

  Eliška upila zeleného čaje z hrníčku. Během toho v duchu přemítala, jak moc se musí člověk praštit do hlavy, aby ztratil paměť. A Mirek to přešel jen holou oznamovací větou. Takovou událost… V jejím podvědomí začalo vystrkovat růžky něco, co se jí ani trochu nelíbilo. Pouze Eliška teď znala odvrácenou stránku Mirkova profesního života. Ani Alžběta netuší, v jak nebezpečném světě se právě octla. Mohlo by hrozit nebezpečí i mně?

  Pohlédla na malou bílou věcičku na konferenčním stolku před sebou a zachvěla se. Byl to těhotenský test.

  Pozitivní.

***

 

  „Mirku?“ Alžběta zaklepala na dveře koupelny. „Oběd už je na stole. Co nevidět jsou tady Machalovi.“

  Ze dveří vyšel v červeném roláku a pohodlných šedých tesilkách. Alžběta si jen skousla spodní ret. „Doufám, že se se svým hezkým manželem dokážu řádně pochlubit na každém třídním srazu.“ Stoupla si na špičky a políbila ho. „Moc ti to sluší.“

  Sebevědomě se ušklíbl. „Nápodobně, Betty. Jsme prostě dokonalej pár.“ Objal ji v pase a společně scházeli dřevěné schodiště. Ještě nebyli ani v polovině, a už někdo zazvonil u vstupních dveří. Kaiser se rozštěkal a v doprovodu Laury mířil otevřít.

  Petra držící láhev vína se pořád trochu nejistě a křečovitě usmívala. Aleš byl živelný prošedivělý padesátník s vyrýsovanou postavou a trochu větším nosem. Vřele stiskl Mirkovu nastavenou pravici a Alžbětu zcela nečekaně krátce ale silně objal. „Betty, pořád tomu nemůžu uvěřit. Petra mi všechno řekla. Jak se cejtíš, holka?“

  Alžběta se nejistě odtáhla. Aleš byl stejně jako Mirek chlap s velkým CH. V jeho přítomnosti se každá žena musela cítit tak nějak… víc žensky. To mu bylo ke cti. Oproti Mirkovi z něj ale v Alžbětiných očích čišela taková neuchopitelná divokost. Rozhodně se před ním hodlala mít na pozoru. „Děkuju,“ polkla upjatě. „Je mi líp než včera.“

  Někdo přinesl další židli z pracovny a všech sedm lidí se usadilo ke stolu. Jídlo bylo výborné, ale konverzace nějak z počátku vázla. Alžběta se pořád nějak nemohla zbavit dojmu, že po ní Aleš zvědavě pokukuje. Jako by čekal, že se ona každou chvílí zvedne a všem oznámí: Celé to byla jen habaďůra. Já jsem žádnou paměť neztratila. Snažila se jeho pohledu vyhýbat.

  Empatie ale rozhodně nepatřila mezi Alešovy přednosti. „Jak jsi přišla k tý amnézii, Betty?“ Mluvil o tom jako o chřipce.

  Tázaná na sucho polkla. „Praštila jsem se do hlavy. Nejspíš ve čtvrtek prvního října.“ Raději rychle změnila téma. „Zajímalo by mě, kde oba pracujete? Moc toho o vás nevím.“

  Alešovi spadla brada. „No to je teda síla. Známe se tolik let…“ Chvíli jako by hledal vhodná slova. „Petra je v domácnosti a já mám spediční firmu, která úzce spolupracuje s tou Mirkovou.“

  „A máte nějaké děti?“

  Petra po Alešově boku ve vteřině zbledla. „Zkoušíme to už patnáct let. Ale – Ale marně,“ hlesla pak.

  Alžběta se na ni omluvně zadívala. „To mě moc mrzí. Promiň. Nevěděla jsem…“

Skoro jí bylo trapně, že ona sama rodila třikrát. Skoro. Nemůžu se cítit provinile za to, že mám skvělou rodinu, o které jsem snila odmalička. Tento boj si budou muset Machalovi vybojovat sami.

  Laura se nejspíš rozhodla, že trochu odlehčí atmosféru. „A strejdo, pamatuješ, jak jsme se bavili… ehm… vždyť víš…“

  Aleš na ni spiklenecky mrkl. „No jasně…“ Podíval se na Mirka. „Jeden můj známej se právě vrátil od srbskejch hranic. A prej je tam klídek. Žádnej ozbrojenej konflikt. Jen ti fanatici z charity rozdávaj uprchlíkům jídlo, deky a oblečení…“

  Mirek ho hned rázně přerušil: „Tak tebe už dostala taky? Co ti slíbila? Že vám bude uklízet měsíc zadarmo?“

  Laura jen na vysvětlenou zašeptala směrem ke své matce: „Chodívám si k nim přivydělávat. Kapesný od vás je na hranici zanedbávání povinný péče…“

  Aleš si decentně odkašlal. „No, vlastně dva měsíce. Ale o to tady teď nejde. No tak, chlape. Co bychom dali my dva za to, mít za komárů příležitost podívat se do světa? Může to bejt pro ni neopakovatelná zkušenost…“

  Mirek byl ale neoblomný. „Já svoji jedinou dceru prostě nepošlu do válečný vřavy…“

  „Jaký válečný vřavy?“ zvedl Aleš obočí. „Právě jsem ti řekl, že se tam nic neděje.“

  Ale to už se Alžběta zeptala: „Co to pořád máte s těmi uprchlíky?“

  A Mirek jí vysvětlil znepokojivou situaci kolem Islámského státu. Když mluvil o jeho praktikách a hlavně o mimořádně brutálních popravách civilistů, udělalo se jí na zvracení. Panebože, do jaké doby jsem se to probudila? Začátek devadesátých let byl plný naděje a optimismu. Současnost je děsivé místo.

  Když se konverzace u stolu trochu rozproudila, Mirek svoji ženu jen tiše pozoroval. Už dva roky miloval Elišku. Alespoň byl o tom skálopevně přesvědčen. Ke cti mu sloužilo, že si velice dobře uvědomoval svoji ješitnost. Prostě potřeboval, aby v něm ženská jeho života viděla Boha. Zároveň ale musela být silná a nezávislá. A i když Elišku tak trochu podezíral, že taková v jádru není, byla alespoň natolik chytrá, aby tohle zdání budila. Jeho Betty na něho ale nic hrát nemusela. Pod tou zdánlivě křehkou slupkou skrývala ocel. Hodně lidí dokonce tvrdilo, že se z ní po těch letech po jeho boku stala tak trochu mrcha. A nyní je jí opět devatenáct. Je zase nevinná. Ta kombinace ho přiváděla k šílenství.

  Do přítomnosti ho vrátil Lukášův smích. Někdo nejspíš odlehčil atmosféru natolik, že začal vyprávět vtipy. Alžběta taky jeden přihodila: „Potkají se dva kamarádi a ten jeden říká: Prej ses oženil. Proboha proč? A ten druhý: No, víš, už mi nechutnalo v naší závodní jídelně. Ten první se zeptá: A pomohlo to?... Jo, teď už mi tam chutná.“

  Zasmáli se pouze Machalovi. Lukáš jen obrátil oči v sloup. „To je tak starej vtip, že už má vousy, mami.“

  Alžběta na něj vyplázla jazyk jako nějaká malá holka. „Já jsem ho slyšela teprve minulý týden u nás v sámošce…“ Najednou se zarazila, protože si uvědomila, že to bylo možná minulý týden, ale tak maximálně před třiadvaceti lety. Atmosféra u stolu zase trochu zhoustla. Tahle malá nevinná konfrontace s jednadvacátým stoletím ji rozhodila, protože ji zastihla nepřipravenou. Její rodina se k ní chovala tak pozorně, že se jí občas dařilo její neutěšený stav vypustit na chvíli z hlavy. Ale potom se vždycky objevilo něco, co ji vrátilo zpět do téhle syrové reality.

  Její pohled zesklovatěl. Zhluboka se nadechla, ale nezmohla se ani na slovo. Mirek přiklopil její bledou dlaň na stole tou svojí velkou a opálenou. „To bude v pořádku, Betty,“ zašeptal směrem k ní. „Uvidíš.“

  Vtom se rozezvonily dva mobily současně. Jeden Alešův a druhý Mirkův. Oba dva se po sobě podívali, okamžitě se zvedli jako jeden muž a pohlédli na displej. „Práce volá,“ omluvně pokrčil rameny Aleš.

  „Vás oba najednou?“ divila se Alžběta.

  Mirek ji jen krátce políbil na čelo. „Říkali jsme ti přece, že naše firmy spolupracují. Musíme něco zařídit. Bude to jen na pár hodin. Večer jsem zpátky. Prosím, nezlob se, tohle vzít musím.“ A když se vzdaloval směrem ke své pracovně, hovor rychle přijal: „Perner. Slyším.“

  Totéž udělal Aleš. „Machala. Poslouchám.“ A to už byli oba z doslechu.

  Alžběta je vyprovázela podezíravým pohledem. Na to jejich podnikání bych si měla co nejrychleji posvítit… Jen co za nimi zaklapnou dveře, vrhnu se na úklid pracovny svého manžela. Velice důkladný úklid. Jsem přece vzorná ženuška v domácnosti, ne?

  Ale to už se Mirek vracel a zapínal si svoje tvídové sako. „Jako omluvu jsem ti vymyslel náhradní program, Betty.“ A hodil Lukášovi klíče od svého auta. „Pojedeme Alešovou Mazdou.“ Podíval se svému nejstaršímu synovi hluboko do očí. „Vezmeš maminku na projížďku Prahou. Ať vidí, jak moc se svět za třiadvacet let změnil. Ukážeš jí památky a Starý město. Ale varuju tě, pokud na svý Hondě uvidím sebemenší škrábnutí, škrábnu já tebe. A to hodně bolestivě. Jseš dospělej, takže na mě sociálka nemůže. Jasný?“

  Lukáš se jen zubil od ucha k uchu. „Neměj péči, táto. Pojedu s tím tvým mazlíkem, jako by to byl můj vlastní.“

  „Toho se právě bojím, synu.“

  Alžběta si vzdorovitě zkřížila ruce na prsou a řekla: „Na starou Prahu se můžeme podívat zítra. Všichni, spolu jako rodina. Dneska se mi už nikam nechce.“

  Z Mirkova huňatého obočí se opět staly dvě zkroucené housenky. Už ho poznala natolik, aby věděla, že se nezlobí. Vypadal spíš pobaveně. Ona mu hodila rukavici a on ji zvedne. Určitě ji zvedne. Bude následovat půvabná slovní přestřelka, ze které vzejde jen jeden vítěz. „Už teď mám špatný svědomí, že tě tu tak nechávám, drahá. Když pojedeš, budu se cítit méně provinile.“

  „Romantická procházka Starým městem bez manžela už nebude tak romantická.“

  „Jsem si jistej, že mě Luky ochotně zastoupí. My dva si to můžeme vynahradit kdykoliv jindy.“

  „Co když se mi neudělá dobře?“

  „V autě mám lékárničku.“

  „Cítím se vážně unavená. Nezlob se.“

  Nuže dobrá, pomyslel si Mirek soutěživě. Tak přitvrdíme. Sklonil se k Lukášovi a položil svoji těžkou dlaň na jeho rameno. „Chtěl by ses projet, synku, nebo ne?“

  A do něho jako by udeřil blesk. „Prosím, mami. Pojeď. Kdoví, kdy mi zase svý auto půjčí. Prosím.“

  Mirek se spokojeně narovnal a šibalsky na svou ženu mrkl. Pochopila i beze slov. Vyhrál jedna nula. Aby taky ne, když má v rodičovství náskok jednadvacet let! Zmetek jeden!  

 

 

 

***

 

  Když se Petra omluvila a šla domů, Lukáš na sebe hodil frajerskou koženou bundu a nakoukl do jídelny, kde Laura se svým mladším bratrem sklízeli nádobí. „Jedeš taky, ségra?“ zeptal se jí.

  Ta jen výmluvně zvedla plnou náruč talířků. „A uklidí tady kdo? Díky, ale vejlet po Praze si dělám pokaždý, když jedu do školy. Jeďte beze mě.“

  „Jak je libo.“ Lukáš zaváhal, ale pak se obrátil na bráchu. „A co ty, Lamberte? Chtěl bys jet s náma?“

  Ten jen vykulil oči. „To jako vážně můžu?“ nedokázal uvěřit svým uším.

  Lukáš se zamračil. „Jasně že jo, ty pako,“ pokáral ho laskavě. „Na oblíkání ti ale dávám pět minut. Hejbni sebou.“

  A Lambert už pelášil do svého pokoje.

  Laura – stále ještě obtěžkána nádobím – se na svého staršího bratra mile usmála. „Jsi moc hodnej, že ho bereš taky,“ pochválila ho skoro dojatě.

  Lukáš najednou nevěděl, kam s očima. „Zas z toho nedělej kovbojku, ségra,“ zahučel rozpačitě. Pak dodal: „Vědělas, že má v pokoji vylepený všechny novinový články z doby, když jsem hrál ještě volejbal? Má tam vyfocený všechny naše poháry…“

  Dívka zaváhala. „Věděla. Trochu mě to znepokojuje, ale obávám se, že jsi jeho hrdina. Asi mu dám přečíst životopis Stevea Jobse, aby si poupravil svý hodnoty.“

  Lukáš se vesele zamračil. „Jseš blbá.“

  „Ty jseš blbej.“

  O pár minut později byli už na cestě. Lukáš samozřejmě řídil, vedle něj seděla Alžběta a Lambert vzadu. „Než ti bylo devatenáct,“ obrátil se mladík za volantem na svou matku, „bylas vůbec někdy v Praze?“

  Té se teprve teď podařilo zvítězit nad bezpečnostním pásem. „Jen jednou. Se školním výletem. Před dvěma,“ vzápětí se opravila, „před pětadvaceti lety.“ Pokud chci v tomhle světě obstát, matematika se bude muset stát mojí nejlepší přítelkyní.

  „Tak to budeš teda čubrnět,“ ozval se Lambert vzadu.

  Lukáš na něj mrkl do zpětného zrcátka. „Jak se jmenovala ta písnička, cos mámě pouštěl na kompu? Myslím, že si ji sem táta nahrál.“

  „Jé. Já můžu vybírat, co budem poslouchat?“ zaradoval se chlapec.

  „Nemůžeš,“ zpražil ho hned Lukáš. „Jen jednu písničku. Tak jaká to byla?“

  „Heart skips a beat od Olly Murse.“

   A Lukáš ji skutečně pustil. Po chvíli se už všichni pohupovali v jejím chytlavém rytmu.

  „Co bys chtěla vidět jako první, mami?“

  Alžběta se na svého nejstaršího syna zadívala. Opravdu řídí jako profík. No, zkrátka celý tatínek. „Vlastně je mi to jedno. Asi to bude znít pateticky, ale připadám si jako slečna Daisy…“

  „Sice nevím, kdo to je, ale máš recht – zní to pateticky.“

  Auto nakonec nechali nedaleko Náměstí I. P. Pavlova a pěšky se prošli na blízký Václavák. Potom jejich kroky směřovaly na Staroměstské náměstí a zastavily se pod orlojem. Alžbětu fascinovaly davy asijských turistů s fotoaparáty. Byly snad všude. Jak se o naší malé zemičce vůbec dozvěděli? Obzvlášť, když jsme se trhli se Slováky. Odtamtud to bylo pár minut k Vltavě. Její synové jí ukázali nová protipovodňová opatření a povyprávěli jí o událostech z roku 2002. Od Mánesova mostu přešli k tomu Karlovu. Alžbětě se ale stejně nejvíc líbilo na Kampě. Malý romantický ostrůvek s malebnými starými domky byl od Malé strany oddělen uměle vytvořenou mlýnskou strouhou Čertovkou.

  Když se pak vraceli k autu, začala si všímat stylu oblékání některých lidí. „Řekla bych, že muži v mé době tolik nehleděli na módu,“ podotkla taktně.

  A Lukáš ji zasvětil do tajemných pojmů jako metrosexuál a hipster. Alžbětě z toho šla hlava kolem.

  „A co ještě mámě ukázat Nuselský schody?“ navrhl Lambert s podivnou nadějí v hlase.

  „To by byla zacházka, brácho,“ oponoval jeho starší bratr. „Auto máme přece na Ípáku.“

  „Prosím. A dneska už nebudu otravovat. Můžeš si půjčit můj noťas do postele. Dobře vím, že ti Laura odmítá půjčit ten svůj.“

  Lukáš zaváhal. „Okay. Ale můžu ho mít až do neděle, jasný?“

  „Platí.“

  Slavné Nuselské schody Alžbětu nijak nenadchly. Byly to prostě… schody. Když je sešli, Lambert nahlédl do okna přilehlé útulné restaurace U Kašpara. A měl neuvěřitelnou kliku. Zrovna dovečeřela a jde právě platit. Přesná jako hodinky.

  O malou chvilku později vyšla mladá hezká žena v podzimním kabátě. Když je spatřila, úlekem skoro nadskočila.

  „Jé, paní učitelko! Vás bych tu teda fakt nečekal,“ zalhal Lambert s dětskou upřímností. „Tohle je moje máma a tady brácha Lukáš. Lidi, moje učitelka přírodopisu, paní Eliška Hajná.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář