Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 3) Úplné zatmění

26. 5. 2018

  Čas do večera trávila výhradně v obležení svých dětí. Lukáš se nabídl, že tu zůstane přes víkend a že přespí u sestry v pokoji. Potěšilo ji to. Na sedačce v obýváku absolvovala třicetiminutovou instruktáž ohledně svého mobilu, objevila Ameriku v podobě internetu, který byl naprosto mimo její chápání, dozvěděla se, že docela oblíbená britská princezna Diana se stala v průběhu devadesátých let ještě oblíbenější, což později podtrhla svou tragickou smrtí, že jsou taky na onom světě Michael Jackson a Iveta Bartošová, z barvy pleti amerického prezidenta měla takovou nevysvětlitelnou radost, ze jména toho českého prezidenta byla správně rozpačitá, rozdělení Československa vydýchávala tak deset minut. Teda její tatínek už o tom mluvil několik posledních měsíců, ale ona tomu prostě odmítala uvěřit… Informací byla zkrátka přemíra, až ji z toho rozbolela hlava, načež jí Laura přinesla zázračnou růžovou tabletku jménem Ibalgin. Lambert jí zase na klín položil svůj notebook a zasvětil ji do módních novotvarů a snad všudypřítomných zkratek.

  „Třeba tady, mami. Chceš-li vyjádřit, že se směješ, napíšeš do esemesky nebo mailu LOL. Zkracuje to anglickej výraz lot of laugh, neboli hodně smíchu. Další. BTW – by the way – nahrazuje český mimochodem. V pracovní korespondenci po tobě může chtít šéf odevzdat zprávu ASAP, as soon as possible, neboli hned, jak je to možný. A když umře někdo slavnej, napíšeš prostě RIP – rest in peace, odpočívej v pokoji. Bombastický jsou taky hrátky s čísly a písmenky. O5 je zkratka pro opět, W8 pro wait neboli čekej a 2D pro today neboli dnes.“

  Alžběta si dlaněmi promasírovala spánky a zadrmolila: „Lauro, mohla bych tě poprosit ještě o jeden Ibalgin?“

  Lambert se zahihňal. „Koukám, že ti dnešní zkratky dávaj pořádně zabrat, mami. To se ve tvý době žádný nepoužívaly, nebo co?“ A to jsem jí ještě neříkal o OMG nebo WTF, pomyslel si pobaveně.

  „Ale ano,“ vyvedla ho z omylu. „Používaly. Tak třeba JZD, ROH nebo SRPŠ.“

  Následoval výbuch smíchu.  Hotové LOL, pomyslela si. Poté ji Lambert provedl kouzelnými světy Google a YouTube.

  „To si jako můžu pustit jakoukoliv písničku, kdykoliv si zamanu?“ ujistila se nedůvěřivě. Když všichni tři souhlasně přitakali, vybídla je: „Tak mi každý pusťte tu svoji. Ať si o vás udělám nějaký obrázek.“

  Lukáš jim zahrál jakýsi uši drásající neposlouchatelný metal, Laura americkou písničkářku Meredith Brooks, což už se nějak dalo, a Lambert nakažlivě veselý song Heart skips a beat od mladíka v klobouku jménem Olly Murs.

  „Jé…“ Najednou Alžběta vypadala jako nedočkavá malá holčička. „Můžu taky? Můžu taky?“

  A Lukáš jí razantně sebral notebook z jejího klína. „Na to velice rychle zapomeň, mami.“ K jejímu překvapení ho podpořili i jeho sourozenci, kteří začali brebentit jeden přes druhého: „Zamítá se…“ „Ani náhodou…“ „Nech si zdát, máti…“

  „Cože?“ nechápala. „Proč…?“

  Odpověděl její nejstarší syn: „Protože by sis mohla pustit Bonnie Tyler. A to nehodláme riskovat.“

  A to už se ke gauči blížil i Mirek, který se o něj opřel. „No tak, děti, nebuďte zlí na maminku.“ Jeho uličnický pohled vydal za sto čertů. „Nechte ji pustit její oblíbenou písničku.“

  „Zavolám na vás sociálku,“ přemáhala úsměv Laura. „Za tejrání dětí.“

  Lambert se taky uculoval. „Ale ztište jí hlasitost. Co když sousedi na zahradě grilujou? Nechci vycházet z baráku schovanej pod kapucí.“

  Konečně Alžbětě došla pointa a taky jí začaly cukat koutky. „Podej mi ten počítač. Já vám ještě ukážu, jak vypadá kultura.“ Když ho měla u sebe, zaváhala a po všech se ohlédla. „Pokud mě tak dobře znáte, tak schválně – jak se jmenuje moje nejoblíbenější písnička?“

  Mirek se přes ni naklonil, takže ji něžně pošimral svým strništěm, a v předklonu vyťukal do klávesnice: Total eclipse of the heart. Potom ale v té strnulé poloze chvíli zůstal. Jejich tváře se téměř dotýkaly. „Tak co, trefil jsem se?“

  Cítila jeho hřejivý dech na své pokožce. Srdce se jí divoce rozbušilo a svět se s ní trochu zatočil. Panebože, má na mě naprosto devastující vliv. Vůbec nejsem schopná myslet… fungovat… Musela jsem ho hodně milovat… Asi kdyby chtěl, porodila bych mu klidně i deset dětí… Konečně našla hlas. „Ano,“ hlesla pak a v duchu si domyslela: Tak proč mi v tom autě lhal?

  Mirek stiskl play a narovnal se. Místnost naplnily první tklivé akordy její oblíbené rockové balady. Každý se při nich zahloubal do svých vlastních myšlenek.

  Lukášovi hlavou běželo: Máma je silná ženská. Popere se s tím a zvítězí. Tak jako pokaždý…

  Lambert si v duchu říkal: Proč nemohla bejt taková i předtím? Bože, dej, ať si nikdy nevzpomene…

  Laura se posadila do tureckého sedu a střelila pohledem po tátovi. Proč jí neřekl, že se včera pohádali? Sama jsem je slyšela.

  Mirek vycítil, že se na něj někdo dívá. Laura. Může všechno zničit. Moje malá princezna má už svoji vlastní hlavu. Musím si na ni dát pozor. A pak přejel očima k Alžbětě. Moje Betty… Tolik let byla středem mýho vesmíru…Dokonalá dáma ve společnosti, dokonalá kuchařka doma a dokonalá milenka v posteli… Co víc si chlap může přát? Jak já ji miloval… Dokud se to nepokazilo… Ale dneska je to zase ta stará dobrá Betty. Je tak milá a bezprostřední… jako nevinná dívenka.

  A Alžběta si myslela: Ještě včera jsem byla nudná puberťačka s nejistou budoucností. A dneska mám všechno: charismatického manžela, tři úžasné děti, jedna osobnost vedle druhé, mám krásný dům se zahradou, psa, obětavou přítelkyni… Žiju si život, o kterém jsem si dřív netroufala ani snít. Ale pak ji taky napadlo: Nic však není na světě zadarmo. A jakou cenu jsem musela zaplatit já? V koutku její mysli, někde úplně vzadu, vystrkovaly růžky ještě dvě nepříjemné otázky. A ty bude moct položit pouze svému muži.

  Když Bonnie Tyler dozpívala svoje Úplné zatmění srdce, mrkla po Mirkovi. „Chtěl by si taky tatínek pustit tu svoji oblíbenou?“

  „Už nás prosím netrap,“ zaúpěl na koberci sedící Lukáš. „Táta je snad ještě nemodernější než ty. Poslouchá Bowieho.“

  Ten se jen vesele zamračil. „Líbí se mi od něj jen jedna pecka. A tu mamince pustím někdy později.“

  „Jak můžeš slovo pecka použít ve vztahu k písničce z roku 1969?“ na oko ho plísnila Laura. „Trochu mě znepokojuje, že nevidíš ten rozpor, tati.“

  Alžběta vypnula počítač. „Doufám, že ještě všichni máte v žaludku ten řízek. Na přípravu večeře si zatím netroufám. Tedy pokud by vám nevadil chleba s máslem. A to bych ho ještě musela v té obrovské lednici pohledat.“

  „To je okay, mami,“ uklidnil ji Lambert. „V mrazáku máme ještě pizzu. Ale přes noc bych ti doporučoval nabiflovat si nějakou kuchařku. V sobotu obvykle rožníme sele.“

  Alžběta se zatvářila jako před infarktem, dokud si neuvědomila, že je jediná, kdo se nesměje. Mirek dneska poprvé spokojeně poplácal svého nejmladšího syna po ramenou. „Dobrá hláška. Koukejte, jak zbledla.“

  A to už jejich směrem letěl dekorativní polštářek, kterému se tak tak vyhnuli. „Já vám dám!“ Alžběta se usilovně snažila tvářit naštvaně, ale její modré oči jen zářily. „Tropit si srandu z nemocné ženy…“

  A i Lukáš se svíjel smíchy po koberci. „Ta tvoje pětadvacet let stará moravština mě zabije. A pak že se starejma lidma není prdel…“

  Alžběta se postavila. „Čtyři malé děti jsou na mě už trochu moc. Jdu se utopit do naší obří vany.“

  Mirek pro slzy už skoro ani neviděl. „Tak to ti zakazuju chodit do hloubky bez záchranný vesty.“ Vypadal při těch slovech jako neodolatelný roztomilý uličník. A ona si uvědomila, jak strašně ráda by ho teď políbila. Pěkně brzdi, holka, káralo ji její podvědomí. Vůbec ho neznáš. Sice jsi za něj vdaná dvaadvacet let a porodila jsi mu tři děti, ale to ještě neznamená, že se musíš tak unáhlovat!  

  V koupelně strávila dobrých pět minut hledáním špuntu do vany, než ji napadlo otočit manipulačním kolečkem. Potom dovnitř nalila pěnu do koupele a naplno pustila horkou vodu. Svlékla se a pak si stoupla před zrcadlo, které zabíralo celou stěnu nad umyvadlem. A zkoumala svoje tělo. Jako pečlivý chirurg. Kousek po kousku. Nechci si nijak fandit, ale na matku třech dětí vypadám celkem k světu. Postavu měla štíhlou a trénovanou. Možná chodím běhat… Zastavila vodu a pomalu se ponořila do horké lázně. Jsem v nebi. Ještě že máme další koupelnu v přízemí. Už nikdy odsud nevylezu…

  Uslyšela nesmělé zaklepání.

  Hrklo v ní a rychle si nahrnula pěnu co nejvíc na sebe. „Kdo je?“ Snad to není…

  „Tvůj tajnej milenec,“ ozvalo se z druhé strany dveří pobaveně. „Kdo asi?“

  Tak ty si chceš hrát, jo? „Armando? Musím tě varovat. Manžel je doma. A je to pěkný rapl.“

  A to už se Mirek zajíkal smíchy. „Pohotová jako vždycky. Můžu dál?“

  Ne. Ano. Zaváhala. „Jen na vlastní nebezpečí,“ svolila pak.

  „Myslím, že to risknu.“ A Mirek vstoupil. V jedné ruce držel sklenici bílého vína a druhou pečlivě zavřel dveře. „Rulanda šedá. Tvoje oblíbená.“

  „Nepiju víno,“ opáčila vzdorovitě a ujistila se, že ji pěna celou zahalila.

  Mirek si vedle vany klekl a opřel se o její okraj. „To si řekneme, až ochutnáš.“

  Převzala si sklenici a poslušně se napila. „Hmm…. ujde. Doufám, že se teď nedozvím, že jsem alkoholička. I když dneska už bych asi snesla i to.“  

  Musel si skousnout spodní ret, aby se zase nahlas nerozesmál. „Skoro jsem zapomněl, jak vtipná ženská jsi.“

  Zvážněla. „To vyznělo, jako bych se už dlouho nesmála.“

  Taky trochu posmutněl. „Šťastně až do smrti zní strašně romanticky. Ale uvědom si, jak dlouhá doba 23 let je.“

  Znovu se napila. „Pokoušíš se mi naznačit, že jsme mívali neshody?“ Její srdce se znovu divoce rozbušilo.

  „Občas,“ mávl nad tím rukou, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Z jejího pohledu ale slovo občas znamenalo znepokojivě častou frekvenci.

  „Mirku, mohla bych mít na tebe tři věci?“

  Zadíval se na ni s upřímným zaujetím. „Jsem jedno velký ucho, povídej.“

  Dodala si odvahu hlubokým nádechem. „Nevadilo by ti, kdybychom – kdybychom dneska spali odděleně?“ Bázlivě se na něj podívala.

  Zmoženě vydechl. „Tuhle prosbu jsem čekal už v autě. Samozřejmě respektuju tvůj stav. Neboj, ustelu si na gauči. To není problém.“

  „Děkuju,“ hlesla. „A potom bych chtěla vědět…“ Rychle znovu upila vína. „Nedělám si moc velké iluze. Byla jsem pozdní dítě. Ale moji rodiče…“ Nedokázala větu ani dokončit.

  Pochopil. Smutně ji pohladil po tváři. „Moc mě to mrzí, ale tvůj tatínek umřel před dvěma lety. Prej to byla rakovina, ale ty sis stejně vždycky myslela, že to bylo sešlostí věkem. Měl už skoro osmdesát. Tvoje maminka žije, ale platíme jí takový sanatorium v Průhonicích. Má Alzheimera. V tejdnu ji klidně můžeme navštívit, pokud chceš.“

  Bylo to zvláštní, ale oproti očekávání se Alžběta už nerozplakala. Tak trochu s Mirkovými slovy počítala. A taky si hlavně svůj příděl slz dneska už vybrala. „Alzheimera? Takže by mě stejně nepoznala?“

  „Obávám se, že ne. A určitě se budeš chtít zeptat i na svýho bráchu, co?“ Ani nečekal na její přikývnutí. „Pořád žije ve Státech. Navštívil nás tak třikrát nebo čtyřikrát. Podezíráme ho, že se z něj stal profesionální gauner. Naposledy kšeftoval s kradenejma auťákama. Nechává si teď říkat Stephen nebo Steve.“ Na chvíli se odmlčel, aby ji nechal všechno řádně vstřebat. „A ta poslední věc, co máš na srdci?“

  Zaváhala. „Dneska jsem fakt úplně mimo. Natolik jsem se těšila do téhle vany, že jsem si zapomněla nachystat nové spodní prádlo. Nepohoršilo by tě po té mé první prosbě mi ho přinést?“

  Na tváři se mu opět vykouzlil potutelný úsměv. „Zvláště po té tvé první prosbě musím konstatovat, že jsi velmi krutá. Večer na gauči se s tím budu muset nějak manuálně vypořádat.“

  Vyprskla smíchy. „Něco mi našeptává, že v tomhle jsme neshody asi nemívali, co?“ Ke svému zděšení byla najednou vzrušená. Má na mě neuvěřitelný vliv, prevít. Obzvlášť v tak těsné blízkosti. Obzvlášť, když jsem nahá.

  Mirek se postavil. „Snad v tvejch očích neklesnu jako ničema, co se snaží zneužít situace, ale v tomhle směru k tobě prostě musím bejt upřímnej.“ Zase mu v očích nebezpečně jiskřilo. „Počítej s tím, že tě přes víkend hodlám přeříznout. Na manželský povinnosti žádný papíry od cvokaře neplatěj. Ověř si to na Googlu, jestli to zvládneš.“

  Po těle jí přeběhlo příjemné mrazení. „Mazej pro ty spoďáry!“ A vyšplouchla na něj trochu mýdlové vody.

  „Už jdu.“ Sebral se země její kalhotky a schoval si je do kapsy. „Vyhodím je do špinavýho prádla.“

  „Před spaním si půjdu zkontrolovat, jestli tam opravdu jsou.“

  Ve dveřích se ještě zastavil. „To bys napřed musela vědět, kde koš s prádlem máme…“ A už byl pryč.

  Trvalo pět minut, než se její tep vrátil opět do normálu. Panebože, já jsem se do něj asi zamilovala. Už zas.  

 

 

  ***

  V bílém županu se vydala zkontrolovat všechny děti a popřát jim dobrou noc. První dveře, na které zaklepala, byly od dceřina pokoje. Po vyzvání vstoupila.

  Laura oblečená v noční košili zrovna na podlaze rozestýlala provizorní ležení pro Lukáše, který právě vysvlečený do půl těla cvičil kliky. Páni, ten má ale figuru, uznale připustila Alžběta. S Mirkem jsme perfektní tým na plození hezkých dětí. A opravdu byla hrdá, že má na tom sama nemalý podíl. „Víte, vážně bych nechtěla působit puritánsky a staromódně, ale v mé době mladá slečna v pubertě potřebovala jisté… soukromí. Vážně bys nechtěl spát u Lamberta, Lukáši?“

  „Zapomeň.“ Jmenovaný skončil sérii kliků a zmoženě se posadil na plovoucí podlahu. „K tomu magorovi do pokoje nevlezu ani za prase. Smrdí to tam jak v opičárně. A ségře tady nevadím, že ne?“

  Laura se narovnala s polštářem ve svých rukou. „Už dávno jsem se smířila s údělem prostředního dítěte. Navíc mi před tvým příchodem Luky slíbil, že pokud bude chrápat, můžu ho tímhle polštářem udusit.“

  Alžběta nevěděla, jestli se má smát nebo plakat. „Byla bych ti vděčná, Luky, kdybys tak o svém bratrovi už nikdy nemluvil. Vždyť ses odstěhoval jen před dvěma lety. Copak jsi s ním předtím neměl společný pokoj?“

  A Lukáš se jen drze ušklíbl. „Je vidět, že sis ještě pořádně neprolezla celej barák, máti. Dole pod schody mezi šatnou a technickou místností jsou ještě jedny dveře. Tam byl kdysi můj pokoj. A když jsem vzal kramle, táta ho předělal na svou pracovnu.“

  Alžběta si pokoušela vybavit rozmístění dveří v přízemí. Může mít pravdu? Že by mi ty dveře opravdu unikly? No, možné by to bylo. Celý dnešek jsem si připadala jako Alenka v říši divů. „Aha,“ připustila pak. „Tak to pardon. Dobrou noc…“ Hodilo se dodat děti, ale duchem devatenáctiletá Alžběta si pořád nemohla zvyknout na to, že její nejstarší dítě má jednadvacet, druhé osmnáct a třetí patnáct. Sama se ještě do dnešního rána považovala tak trochu za dítě. „Prostě dobrou.“

  A rychle vypadla z místnosti. To byl ale trapas. Musejí si o mně myslet, že jsem úplně blbá. Ještě se stavím u Lamberta a pak si půjdu očíhnout ty tajemné dveře.

  Když vstupovala do pokoje své nejmladší ratolesti, do nosu ji hned udeřil takový primitivní zvířecí puch. Lambert zrovna krmil velkého leguána v ještě větším vertikálním teráriu se stromovou větví uvnitř a UV lampou. Bleskurychle zavřela oči. „Ahoj. Než se podívám, zeptám se jen: držíš momentálně za ocásek bílou roztomilou myšku, kterou to monstrum hodlá pozřít? Ano nebo ne?“

  Uklidnil ji synův srdečný smích. „Ale mami, co šílíš? Leguán zelený je býložravec. Žere jen listí.“

  S úlevou oči zase otevřela. „Uff. To je dobře.“ A přistoupila blíž k teráriu. „Ten je ale… velký. Nemůže zdrhnout?“

  „Přes den ho pouštím normálně ven.“

  Při té představě se otřepala. „Ale teďka je naštěstí večer. Tak se prosím ujisti, že dvířka jsou zavřená, jinak nebude mít maminka klidné spaní.“

  „Jsi srandovní. Víš to?“

  „To mi tatínek říkal dneska taky. Vy všichni děláte, jako bych byla předtím nějaký studený čumák, nebo co?“

  Lambert se zdržel komentáře a zvedl raději ze země dvě malé želvičky. „To jsou Harry a Hermiona.“

  „Hezká jména. Kde jsi k nim přišel?“

  Mladík se na vteřinu zatvářil skoro pohoršeně, ale pak se jen smutně usmál. „Jsou z jednoho filmu, kterej by se ti nelíbil.“

  Alžběta se napřímila, zkřížila si ruce na prsou a znepokojivě se na syna zadívala. „Proč mám takový pocit, že nejsi šťastný?“

  Lambert želvičky zase položil na podlahu. „V týhle rodině není lehký bejt šťastnej,“ prohlásil potom tlumeně.

  „Proč říkáš takové věci? Moje vědomí tady s vámi strávilo celý den a já… já jsem zatím nadšená.“

  „O tom nepochybuju. Máš rodinu, o který jsi vždycky snila. Ale možná tě nikdy nenapadlo podívat se na to z mýho pohledu. Já nejsem jako vy všichni.“

  Zarazila se. „Ale ovšemže jsi,“ trvala si na svém umanutě.

  Lambert si dodal odvahy několika hlubokými nádechy a spustil: „Vy jste takoví Úžasňákovi. Od táty, přes tebe až po Lauru s Lukym. Lidi z vašeho okolí vás obdivují proto, jak vypadáte. Jste chytrý, sportovně založený a daří se vám všechno, do čeho se pustíte. Táta si například umínil, že všechny jeho děti musej umět plavat, bruslit i lyžovat. Často jsme celá rodina kempovali, slézali skály a rekreačně se potápěli. A já byl ve všem poslední.“

  Alžběta měla najednou skelný pohled. Já že jsem lezla po skalách nebo se potápěla? Panebože, copak já jsem nějaká paní Úžasňáková? Mám daleko blíž k tomuto citlivému klukovi než k Lauře s Lukym. Napadlo ji, že kdyby se ona sama narodila jako dcera do této rodiny, ostatní by ji sežrali zaživa. Tak jako žerou jeho.

  Z ničeho nic ho dlouze beze slova objala. Úplně cítila, jak na prvních pár vteřin celý ztuhl, ale po chvíli její objetí opětoval.

  Potom se narovnala. „Tvůj pokoj se mi moc líbí. Přijde mi fantastické, že se chceš stát přírodovědcem. Fakt.“

  Lambert ji chvíli nedůvěřivě propaloval pohledem, ale nakonec prohlásil: „Příroda je celej můj život. Uvěřila bys mi například, kdybych ti oznámil, že v moři existuje živočich, kterej je nesmrtelnej?“

  Zúžila pohled. „To si ze mě střílíš?“ zdráhala se uvěřit.

  „No, nemyslím to samozřejmě doslova. Všechno, co se hejbe, dejchá, přijímá potravu a rozmnožuje se – jde zabít. Ale jedna asi 4 milimetry velká medúza jménem Turritopsis nutricula dokáže přelstít smrt. V případě ohrožení se umí z dospělýho jedince vrátit zpět do stadia polypu. Je to uzavřenej cyklus, kterej se může opakovat donekonečna.“

  Páni, žasla při jeho slovech Alžběta. Takže umím plodit nejenom krásné děti, ale taky neuvěřitelně chytré. Inteligencí svého syna se cítila skoro zahanbená. „Víš ty co? Každý večer se tady za tebou zastavím a ty mi povíš nějakou další šokující informaci. Platí?“

  Usmál se. „Platí.“

  Zaváhala. „Mohla bych mít ještě jeden dotaz?“

  „Jasně, mami.“

  „Máš už nějakou dívku?“ Prosím, řekni, že ne… To už bych si vážně připadala jako důchodkyně.

  Zdálo se jí, jako by celý zčervenal. „Takže ti táta nic neříkal?“

  Zamračila se. „Co by mi měl táta říkat?“

  Najednou to z něj lezlo jako z chlupaté deky. „Já vím, že jsem pošetilej, ale už nějakej čas beznadějně miluju svoji učitelku. Blbý, co?“

  Musela si skousnout spodní ret, aby se nerozesmála. „Jsem si jistá, že se s touhle nepříjemností potýká většina kluků v tvém věku.“

  Sklopil zrak. „To jsem si taky myslel. Ve třídě jsou z ní všichni kluci hotoví. Proto mě překvapilo, jak mě táta za to sjel. Strašně jsme se ten den pohádali.“

  Co má ten Mirek za problém? Proč je na Lamberta jako na cizího? Přitom se na něj ze všech jeho dětí podobá nejvíc. „Mám si o tom s tatínkem promluvit?“

  „To bych byl moc rád.“

  „Vážně?“ překvapilo ji.

  V očích mu zaplály uličnické plamínky, čímž zvýraznil svoji podobu s Mirkem ještě víc. „Samozřejmě že ne. Ty vážně netušíš, jak vychovávat teenagera, co?“

  Její koutky opět zacukaly. „Ať se ti to líbí nebo ne – jsi Perner každým coulem.“ A rukou mu rozcuchala vlasy, až se z toho nahrbil.

  „Už bys měla jít spát, nebo si budou všichni myslet, že jsem maminčin mazánek – a to už se se mnou nebude bavit vůbec nikdo.“

  Ve dveřích se ještě otočila. „A poslední dotaz. Ta tvoje učitelka – neučí náhodou přírodopis, že ne?“

  „Mám vypustit leguána?“

  „Už mizím.“

  Když scházela dřevěné schodiště, hlavou se jí honilo: Co jsem to za matku, když se můj syn svěřuje raději svému otci než mně?  

  A už byla dole. U tajemných dveří. Opravdu tu jsou.

  Bázlivě sáhla za kliku. Ale bylo zamčeno.

  „Můžu ti pomoc, Betty?“

  Vylekaně se otočila.

  Bosý Mirek oblečen pouze do trika s krátkými rukávy a boxerek si ji měřil zkoumavým pohledem. Usilovně se snažila nezírat na jeho svalnatá chlupatá lýtka. „Nevěděla jsem, že máme doma zamknuté dveře,“ špitla s hranou sebedůvěrou.

  Stoupl si těsně před ni a jednou rukou se opřel o zeď, takže ji svým mohutným tělem dokonale uvěznil. „Je to moje pracovna. Jestli budeš chtít, udělám ti zejtra exkurzi.“

  Dech se jí opět úžil. A ona nevěděla, jestli za to mohl strach nebo vzrušení. Anebo obojí. „A co kdybych se chtěla podívat teď?“ zeptala se ho vyzývavě.

  A on vzal její tvář do své velké dlaně a bez sebemenšího varování ji políbil. Do hlavy se jí okamžitě nahrnula krev a v podbřišku explodovala kukla malých šimrajících motýlků. Líbal ji dál, protože neměla sílu odporovat.

  Když přestal a ona popadla dech, sebrala poslední zbytky vůle ke větě: „Neušlo mi, že jsi mi neodpověděl.“

  A kouzlo okamžiku bylo nenávratně pryč.

  „Je pozdě, Betty,“ zabručel podrážděně. „Řekl jsem zítra.“

  Tak to nevyznělo ani trochu podezřele, chlapečku…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář