Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 20) Začátek

26. 5. 2018

  Alžběta zaregistrovala podivný praskavý zvuk, něco zasvištělo a udeřilo ji to do prsou. Zároveň jí to vyrazilo dech a podrazilo nohy. Už když padala na dlažbu v kuchyni, její svět se začal smrskávat do malé světlé kuličky obklopené černočernou tmou. Dokud nezmizel. Potom už ta tma byla všude. Přestala cítit svoje fyzické tělo a měla pocit, že se vznáší – anebo spíš pluje prostorem. Takže takhle vypadá definitivní konec? Ale co mě to zabilo? Chudinka Laura, která teď určitě vyvádí nad mým tělem. Přišlo jí to všechno tak nespravedlivé. A dostala vztek. Takhle to nemělo dopadnout. Ještě zbývalo vyřešit tolik věcí…

  Najednou se jejím vesmírem rozezněl ten nejhlasitější zvuk, jaký kdy slyšela. Neuměla ho definovat, ale byl jí nějak povědomý. Počkat. Vždyť takhle přece zněl můj starý budík!

  Vtom pocítila takovou prazvláštní tíži, jako když vám na holou kůži někdo položí mokrý župan. Už se nevznášela. Už zase měla svoje tělo. S vypětím všech sil otevřela oči a oslepila ji ostrá řezavá zář.

  Když po chvíli ustoupila, zažila obrovský šok. Ležela v posteli svého dětského pokojíčku. Bydleli v rodinném domku na konci obce u velkého vinohradu. Prudce se posadila a srdce jí tlouklo jako splašené. Jsem mrtvá, nebo ne? Štípla se do paže. „Au!“ vyjekla nahlas. Žiju! Ale kde? Jak? Proč?

  Budík na nočním stolíku nepřestával vyzvánět. Pomalu ho vzala do ruky a umlčela ho. Pak si své ruce pozorně prohlédla. Nemám ani jednu vrásku!

  Vyskočila z postele a vrhla se k velkému zrcadlu pod oknem. A div neomdlela. Je mi zase devatenáct. Ale jak to?

  Pak střelila pohledem ke svému nástěnnému kalendáři s pohyblivou ryskou. Vždy ji před spaním posouvala na následující den. Neděle 16. srpna 1992!

  Byla zpátky ve své době. Tíha emocí ji přemohla a rozplakala se. Dostala jsem druhou šanci. Nevím proč a nevím od koho… ale je to tak. Strávila jsem týden v budoucnosti. Opět si vzpomněla na Karla Hynka Máchu a na jeho výlet do roku 2006. Dozvěděl se i on, proč se tak stalo? Anebo je to jedna z mnoha záhad života? Věděla, že to nikdy nikomu nebude moct říct, protože by ji zavřeli do blázince.

  Potom pohledem zakotvila na dřevěné poličce, odkud na ni shlížela panenka Laura. Vzala ji do dlaní. „Jednou budeš skutečná,“ slíbila jí pošetile. „Vlastně už za pět let.“

   „Bětko!“ ozvalo se najednou zpoza dveří. „Zapomněla sis vypnout budík? Vždyť je neděle, panenko skákavá!“

  Alžběta ztuhla. „Mami?“ Přiskočila ke dveřím a prudce je otevřela.

  Marta Hornová byla ve svých dvaapadesáti stále krásná a udržovaná žena. Kdekdo by dodal s aristokratickými rysy a vystupováním – na to, že se celý život hrabala v hlíně jako zahradnice. Po nepřítomném pohledu, který Alžbětu tak ranil v sanatoriu, nebylo ani památky. „Co na mě tak zíráš, děvenko?“

  Alžběta ji vroucně objala. „Mám tě moc ráda, mami,“ hlesla jen dojatě.

  Marta se zatvářila rozpačitě. „Ať jsi provedla cokoliv, určitě na to přijdu.“ Dobrácky se zakabonila. „Za chvíli bude snídaně na stole.“

  A to už se Alžběta hrnula do dveří.

  „Kampak, holčičko?“ zastavila ji její matka. „To chceš snídat v pyžamu? A kdo ti ustele postel?“

  Alžběta se zastavila a mírně se usmála. Za ten týden si jaksi odvykla na to, že by ji někdo sekýroval. „Promiň, mami.“

  Za chvilku už byla v domácích šatičkách a s červenou pentlí ve svých světlých vlasech, která usměrňovala její dívčí ohon, v kuchyni. Za jídelním stolem právě devětapadesátiletý Jindřich Horn upíjel ranní kávu, bafal dýmku a četl noviny. Její srdce poskočilo radostí. Ať už se v budoucnu měla dozvědět cokoliv, tohoto vlídného prošedivělého muže s knírkem bude vždycky považovat za svého otce. „Tati!“ přiskočila k němu jako velká voda a taky ho objala. Zároveň si vzpomněla na Mirkova slova: Moc mě to mrzí, ale tvůj tatínek umřel před dvěma lety. Prej to byla rakovina… „To si tu dýmku nemůžeš odpustit už takhle z rána?“ pokárala ho láskyplně.

  Jindřich na ni vykulil oči. „Dobré ráno, dcero. Na mou věru – čím jsi starší, tím více mi připomínáš svoji vzácnou maminku.“

  Ale to už Marta servírovala na stůl horké kakao a krajíce chleba namazané máslem a posypané pažitkou ze zahrádky. „Kušuj, dědku,“ odbyla svého muže vesele.

  Při společné snídani začali rozebírat Alžbětino zítřejší stěhování do hlavního města. Jindřich zrovna říkal: „Jakmile vystoupíš z vlaku, okamžitě vyhledáš první telefonní budku a zavoláš nám, že jsi v pořádku…“

  Alžběta se při vzpomínce na svůj mobil, který nechala v budoucnosti, jen tajemně uculila, ale nechala otce mluvit dál. „Když jsme se na ten pokoj jeli podívat, vypadal vybavený, ale přesto si na papírek napiš všechno, co tam budeš postrádat, znovu mi odněkud zavolej, a já ti to v týdnu přivezu. Jasné?“

  „Jasný, tati.“

  A Marta si do ní hned rýpla: „Podívejme se na slečnu. Ještě se ani nepřestěhovala, a už mluví jako Pražák!“

  Alžběta poté celý den strávila balením, povídáním si s rodiči a domácími pracemi. Takže odplevelila zahrádku, vyčistila kotce pro králíky a pomohla tátovi natřít letní terasu. 

 

 

 

***

 

  Z divadelní herečky na penzi se vyklubala přísná upjatá dáma se smyslem pro humor, který by se za nehet vešel. Bydlela ve starém domě na Pankráci a Alžbětě pronajímala mrňavý pokojík, o kterém byla dívka přesvědčená, že v něm dříve přespávalo služebnictvo. Ale utěšovala se tím, že pokud všechno dopadne tak, jak má, dlouho tu nezůstane.

  Dva týdny do konce měsíce srpna trávila výlety po Praze a návštěvami památek. Přitom si pokaždé vzpomněla na to, jak ji její synové dělali průvodce na úplně stejných místech. Jenže v jiné době. Zjistila, že se jí po nich neskutečně stýská. Když se poprvé procházela podél Vltavy, při představě, že se přesně za deset let řeka vylije z břehů, se neubránila mrazení v zádech.

  Prvního září si oblékla svoje nejlepší šaty a s koženou kabelkou přes rameno se vydala na pracovní úřad. Když cestou minula asi pátou trafiku, znejistěla. Co když ji minu? Proč jsem se jen Mirka nezeptala, u kterého stánku jsme se přesně seznámili? Ale pak ji napadlo: Ježíši, holka, co plašíš? Co se má stát, to se stane, ne?

  A když už měla pracák na dohled, dodala si odvahy hlubokým nádechem a k jednomu kiosku přistoupila. „Dobrý den. Jednu Annonci, prosím.“

  Podvědomě zaregistrovala, že se za ni někdo postavil do fronty.

  Srdce se jí rozbušilo jako o závod.

  Plánovala se otočit pomalu – bázlivě, ale ten člověk stál tak těsně blízko, že do něj stejně vrazila. Tak jak se mělo stát.

  Dvaadvacetiletý Mirek Perner se oproti svému budoucímu já skoro vůbec nezměnil. Vysoký, snědý, s rošťácky zvlněným huňatým obočím. Jen měl na své hezké tváři ještě zbytky po akné, na sobě vytahané tričko Adidas a kolem krku sluchátka od walkmana. „Jé, promiň, neviděl jsem tě,“ omlouval se hned. „Zrovna jsem si měnil kazetu v přehrávači.“

  Už více než čtrnáct dní neslyšela jeho melodický hlas. Takže když se konečně dočkala, začala se jí podlamovat kolena. „Aha,“ usmála se na něj s hranou sebedůvěrou. „Skoro bych si myslela, že ses chtěl seznámit.“

  Překvapeně zamrkal, ale velice rychle se vzpamatoval. „To bych docela riskoval, nemyslíš?“ ušklíbl se uličnicky. „Neviděl jsem ti do tváře. Mohla jsi šilhat a mít bradavici na nose.“

  Jeho humor by se určitě nezměnil v žádné realitě, pomyslela si odevzdaně. „My čarodějky se měníme až se setměním.“

  Vyprskl smíchy a pak hlavou pohodil k Annonci v jejích rukou. „Sháníš byt nebo práci?“

  Už už měla na jazyku: Kupovala jsem si to kvůli seznamce, ale okamžitě to zavrhla jako až moc vyzývavé. „Práci,“ odpověděla poslušně.

  „Tak hejbněte kostrou, mládeži,“ začal se rozčilovat nějaký nerudný senior ve frontě. „To si tu domlouváte rande, nebo co?“

  Alžběta v mžiku zčervenala.

  Ale Mirek starého muže sotva vnímal. Měl oči jenom pro ni. „Možná bych o něčem věděl.“ Protáhl se kolem ní a nakoukl do okýnka. „Jedny Sparty, prosím.“

  Za chvíli se už procházeli nějakým parkem.

  „Tak ty děláš pro českou kontrarozvědku?“ předstírala překvapení.

  „Jo,“ povzdechl si. „Víš, rád bych tě ohromil oznámením, že jsem superšpión… ale zatím jim dělám jen asistenta. Takového podržtašku. Na to, abych se stal operativním důstojníkem, si musím dodělat výšku.“

  Tentokrát v sobě smích udusila ona. „Výšku? Ty jsi určitě odněkud z Moravy, že?“

  „Jo. Z Havířova. Je to tak moc poznat?“

  „Trochu. Ale nic si z toho nedělej. Já pocházím z takové malé vísky u Břeclavi.“

  „Můžu se ti s něčím svěřit?“ zeptal se jí ostýchavě. „A slíbíš mi, že nezdrhneš?“

  Neodpověděla, jen nejistě přikývla.

  „Všiml jsem si tě už před půl hodinou, a tak tě nenápadně sleduju už přes dvě ulice. A jo, přiznávám bez mučení. Čekal jsem na první příležitost, kdy do tebe budu moct vrazit.“

  Dech jí v hrdle vázl. Takže bylo úplně jedno, u které trafiky bych se zastavila. „Asi bych i zdrhla, ale nechci si to rozházet s naší kontrarozvědkou,“ vypadlo z ní pohotově.

  Bylo na něm znát, jak úlevou dlouze vydechl. „Moudré rozhodnutí,“ dal jí za pravdu.

  Ukázala na jeho walkmana. „Co posloucháš?“ V duchu si domyslela: Pořád mi dlužíš svoji nejoblíbenější písničku.

  A on se místo odpovědi zastavil, sundal sluchátka ze svého krku, opatrně je nasadil na její uši a zmáčkl na přístroji tlačítko PLAY.

  David Bowie jí začal svým nezaměnitelným melodickým hlasem zpívat svoji pomalou rockovou baladu jménem Space Oddity, která vyprávěla o astronautovi majoru Tomovi, jenž umírá ve vesmíru a nechává vzkaz své milované ženě.

  „Proto jsem se dal k tajné službě,“ vysvětlil jí potom Mirek. „Protože jsem stejný jako major Tom. Všude chci být první, všechno chci vidět, zkusit, zažít. Svět je tak veliký a na jeho poznání máme tak málo času. A druhou šanci už od nikoho nedostaneš…“

  V tomto jediném by mu nejspíš odporovala, ale jinak mu naslouchala zaníceně a fascinovaně. Najednou bezpečně věděla, že se narodila proto, aby milovala tohohle muže. Ale tentokrát udělá všechno správně…

  „Jak ti vůbec můžu říkat?“ přerušil tok jejích pošetilých vzletných myšlenek. „Bětka? Běta?“

  „Poslední dobou mě všichni oslovují Betty,“ vypadlo z ní automaticky.

  „Betty? To se mi líbí.“

  A úsměv na jejích rtech najednou zamrzl. Betty jí přece začal říkat až Mirek! Neovlivnila teď náhodou svou budoucnost? A vzpomněla si na jeho slova: Vždycky sis věděla rady, pokaždý jsi byla dva kroky před ostatními, nikdy tě nic nepřekvapilo ani neodradilo, překonala jsi každou překážku. Proto jsem si ze všech ženských na světě vybral právě tebe. A jí to najednou došlo. Panebože, já už jsem se jednou takhle vrátila! Ze scifi románů znala pojem časový paradox. Mirek by se nikdy nezamiloval do takového ucha, jako jsem já. Okouzlila ho až duše dobře informované dvaačtyřicetileté Alžběty! Ale – Ale jak to? Pokud jsem si umínila, že tentokrát udělám všechno správně, proč jsem dovolila, aby si můj manžel začal s Eliškou? Aby Aleš zemřel? Aby Lorenz unesl Lauru? Aby nakonec zabili i mě? Mračila se čím dál víc. Ledažeby… Nejspíš tohle dilema řešila už při svém prvním návratu. A tak už jednou svou budoucnost ovlivnila. Na to, že táta hulil jako fabrika, se dožije docela požehnaného věku. Že by moje práce? Vrátila jsem se minimálně jednou. Co když… co když se ale vracím pořád dokola? A pokaždé vytvořím nový scénář a pokaždé dopadne blbě?

  Kolem projela dodávka polepená reklamou na nějaký doplněk stravy v tabletách, který se jmenoval LAMBERT2000.

  Zalapala po dechu.

  Klíčem ke všemu musí být můj nejmladší syn! Co když… co když jsem ho v původní verzi svého života vůbec nepočala? Co když ho někdo seslal jako mého strážného anděla, který do mě měl strčit, abych ztratila paměť a neobjednala si Eliščinu vraždu?

  A ač i tato verze s jejím domnělým andělem nedopadla nijak valně, protože stejně skončila s kulkou v srdci, věděla, že je na dobré cestě. Někdo tam nahoře s ní má neuvěřitelnou trpělivost. Okay. Takže drobná změna plánu. Tentokrát OPRAVDU udělám všechno správně…

 

  

K O N E C

 

 

 

Speciální poděkování autora:

 

 

Tímto bych chtěl vyjádřit hluboký dík a obdiv k muži, kterého bych na jeho vlastní přání nerad jmenoval a který byl pro mě bezednou studnicí informací ohledně BIS.

Jan Hartman

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky, díky

(M.Šimpa....?, 11. 6. 2018 8:32)

Co když.....?

Cizinka

(Prue H, 29. 5. 2018 0:33)

Jsem vaše věrná čtenářka a opět jste nezklamal. Nad míru poutavý děj, děsně sympatický postavy a dost nečekaných zvratů. Je to trochu něco jiného, než jsem od vás zvyklá, ale už se moc těším, až to vyjde knižně :-)