Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 2) Až moc dokonalý manžel

26. 5. 2018

  Mirek Perner byl kus chlapa. Statný, tmavý pětačtyřicátník, kterému rostly tak husté vousy, že jeho oholené tváře získaly skoro modrý nádech. Měl huňaté černé obočí a většinou se tvářil jako malý rošťák, co vám právě mičudou rozbil okno. Když ale dnes viděl svou ženu, jak v doprovodu psychiatra vystupuje ze dveří, v obličeji se mu zračil snad všechen smutek světa. Co to ten doktor kecal za kraviny? Ještě dneska si ho nechám proklepnout.

  Schoval si mobil do kapsy a vykročil směrem k Alžbětě. „Betty, miláčku. Pojď ke mně.“

  Ona ale o krok couvla a schovala se do náruče doktora Satoranského. Mirek se zmrazil v pohybu. „Betty…“ Zaváhal. „Ty mě opravdu nepoznáváš?“ Ohlédl se po své dceři, která postávala nedaleko a v objetí svých vlastních paží taky plakala. „Já jsem si tím šokem prošla před pár hodinami, tati,“ oznámila mu.

  Doktor Satoranský trochu nevhodně poplácal Alžbětu po rameni. „To bude v pořádku, paní Pernerová. Jen jděte. Uvidíme se v pondělí.“

  A Alžběta se neochotně vydala směrem k Mirkovi. Těsně před ním se zastavila. „Je mi to líto,“ opakovala stejná slova, jaká pronesla směrem k Lambertovi. Dneska jí bylo všechno líto. A ta bezmoc s tím cokoliv udělat ji doslova dusila.

  Tyčil se nad ní jako skála. „Dovolíš mi tě alespoň obejmout?“ zeptal se jí opatrně.

  A trochu neobratně se mu sama vrhla na hruď. Chtěla cítit, že je skutečný. A byl. Vůbec nečekala, že kdy bude mít tak hezkého manžela. Měl na sobě modrý rolák a rozepnuté tvídové sako. A voněl po kolínské. Pomalu ji objal a políbil ji na temeno hlavy.

  Tam někde jsem měla ten hematom. Najednou jí po zádech přeběhl mráz. Rychle se narovnala. „Kde je Petra?“ chtěla náhle vědět.

  Mirek si utrápeně povzdechl. „Poslal jsem ji vyzvednout Lamberta ze školy a poprosil ji, jestli by nám doma něco neuvařila. Určitě jsi nejedla celej den. Jedeme?“

  Zaváhala. „Ano. Jedeme. Něco bych opravdu snědla.“ A byla to pravda. Ani si do té doby neuvědomovala, jaký má hlad.

  Když všichni tři kráčeli areálem nemocničního parkoviště, Mirek se po své ženě ohlédl. „Poznáš, který je naše auto?“

  Alžběta si zkřížila ruce na prsou. „Mě nemusíš zkoušet. Já si opravdu nic nepamatuju.“

  Zaváhal. „Promiň.“ Vyndal s kapsy svého saka klíčky, někam zamířil a stiskl jakýsi čudlík. Alžběta skoro leknutím nadskočila, když se rozsvítila světla velkého blízkého auta šedé barvy a ozval se dvojitý kuňkavý zvuk. To jsou ale technologické vymoženosti.

  Mirek jen hrdě prohlásil: „Esúvéčko HONDA CR-V 2014. Loni jsem toho mazlíka kupoval přímo z pásu. Pro moje princezny jen to nejlepší.“ Gentlemansky otevřel zadní dveře pro Lauru a potom ty pravé přední pro svou ženu. Když všichni nastoupili, Alžběta se po vzoru ostatních připásala. Připadala si jako v miniaturní kosmické lodi.

  Mirek nastartoval a auto se rozjelo na vozovku. Pak se podíval do zpětného zrcátka na svou dceru a řekl: „Volal jsem do školy a omluvil tě. Pokud to bude nutný, uvolním tě na celej příští tejden.“

  Laura se naléhavě předklonila, ale okamžitě jakýkoliv projev protestu poslušně spolkla. „Měla jsem mít sice praxi ve špitále, ale pokud to bude opravdu nutný, tak samozřejmě.“

  „Budeš mít praxi doma,“ uzavřel celou věc Mirek. „Mamince se teď zdravotní sestra hodí víc než kdykoliv jindy.“ Potom krátce pohlédl na Alžbětu. „Jak se cejtíš?“

  Ta jen na sucho polkla. „Docela trapně,“ zadrmolila. „Mrzí mě, že vám přidělávám starosti.“

  Mirek zakabonil své huňaté obočí. „Co to plácáš za nesmysly? Ty za to přece nemůžeš. Určitě to bude jen krátkodobá záležitost. A my ti jako rodina budeme oporou. Jsme přece tým, co Lauro?“ A aniž by se otočil, nastavil své dceři pěst, do které ona ťukla svojí drobnou pěstičkou.

  Ještě se musím hodně učit o současné neverbální komunikaci, pomyslela si Alžběta pobaveně.

  „Chtěla by ses mě na něco zeptat?“ nabídl jí Mirek.

  Na milion věcí. Tu nejtrapnější otázku si už naštěstí mohla odpustit. Nenápadně totiž od doktora Satoranského vyzvěděla jméno svého manžela. Teď ale chtěla vědět něco jiného. „Jaké mám zaměstnání?“

  Mirek odklonil zpětné zrcátko směrem k sobě a prohlásil: „Žádný. Jsi v domácnosti.“ Alžběta si nebyla jistá, ale měla pocit, že se Laura na zadním sedadle překvapeně nadechla. Chtěla se na ni podívat do zrcátka, ale momentálně byla mimo její zorné pole. Že by to udělal schválně? „V občance mám napsán titul magistra. Proč bych si dělala dálkově výšku, kdybych chtěla zůstat v domácnosti?“

  A Mirek se zcela srdečně rozesmál. „Výšku. Skoro jsem zapomněl, že jsem tak taky mluvil, když jsem se přistěhoval z Havířova. Spíš jsem myslel, že budeš chtít vědět, jak jsme se seznámili.“

  Její srdce se divoce rozbušilo. „No to mě zajímá taky. Jak jsme se my dva seznámili? A kdy?“

  Mirek na vteřinu zavřel oči, jako by v duchu počítal. „V září dvaadevadesát. Kupovala sis zrovna ve stánku Annonci, otáčela ses a vrazila do mě. Já tam stál frontu na Sparty. Ale neboj, už pár let nekouřím.“

  Alžběta si prsty promnula spánky. „Září dvaadevadesát. To v mém světě bude za dva týdny. Určitě jsem si kupovala noviny kvůli inzerátům. Mířila jsem na pracák.“

  „Správně. Ale tam jsi už nikdy nedorazila. Vzal jsem tě k sobě do práce, kde zrovna hledali sekretářku. Byla to taková malá stavební firma. Dělala jsi tam dva roky.“

  „A pak jsem šla do domácnosti? Jen tak?“

  „To nebylo jen tak. Založil jsem si vlastní stavební firmu. A začalo se nám dařit. Na začátku devadesátejch let chtěli všichni stavět. Už tehdy jsem nás dokázal uživit. Byla jsi na mě nesmírně hrdá.“

  Najednou dostala strach, že se dotkla křehkého mužského ega. Samozřejmě jsem musela být hrdá. Vzala jsem si prostě úžasného chlapa. Přesto cítila mírné zklamání. Čekala jsem, že toho v životě dosáhnu víc. „Jsem ráda, že se ti daří. Že se nám daří. Říkals, že jsi z Havířova?“

  „Jo. Mám staršího bráchu Petra. Před třemi lety se podruhý oženil. Vzal si nějakou Španělku jménem Patricia a přestěhoval se do Sevilly. Stejně jako on jsem hrál za žáky hokej. A protože jsem tak narostl, nacpali mě do brány. V devětaosmdesátým jsem odmaturoval na průmyslovce. Pak dva roky vojna a v jednadvaceti jsem se přestěhoval sem do Prahy. Během let jsem si musel dodělat vejšku. Dotáhl jsem to ale jen na bakaláře v oboru technologie a řízení dopravy…. Á už jsme doma.“

  Když auto zajíždělo na příjezdovou cestu, uvědomila si Alžběta, že Laura celou dobu nepromluvila ani slovo.

 

 

 

***

  Když vstoupili do domu, přiběhl je do haly přivítat Kaiser. Mirek si klekl a podrbal ho za uchem. Potom pes zamířil k Alžbětě, ale zarazil se. Vycítil, že se mnou něco není v pořádku, pomyslela si chmurně. Také poklekla a nabídla mu opatrně svou dlaň, aby ji napřed očichal. Ten ji jen nejistě olízl a už si to mašíroval k Lauře.

  Sako a kabáty si pověsili do šatní komůrky a vykročili k obývacímu pokoji. Na dubový jídelní stůl právě Petra servírovala pozdní oběd. Pohlédla na ně a zarazila se. „Nevěděla jsem, na co budete mít chuť, tak jsem zvolila neutrální kompromis: kuřecí řízky a šťouchaný brambory. To musí chutnat každýmu.“

  „Těm masožroutům určitě,“ usmála se Laura.

  „Neboj. Tobě jsem usmažila květák v trojobalu.“ Najednou se Petra odmlčela. „Asi teď budete chtít bejt sami. Aleš už stejně určitě doma řve hlady. Takže půjdu předstírat vzornou hospodyňku i tam.“

  Mirek se chytil opěradla blízké židle a řekl: „Moc ti za dnešek děkujeme. Opravdu hodně. My to teď všechno probereme a já ti pak večer nějak zavolám. Lambert je u sebe nahoře?“

  Petra přikývla. „Máte na něj jen houknout.“ Když míjela Alžbětu, krátce ji objala. „Drž se, holka.“

  „Děkuju.“

  A už byla pryč.

  Když Mirek volal jejich syna k obědu, Alžběta zamračeně počítala talíře. „Je jich pět,“ zadrmolila potom.

  „Cože, drahá?“ otočil se na ni Mirek.

  Alžběta mu věnovala zkoumavý zvědavý pohled. „Pokud jsme Kaisera nenaučili stolovat, potom máme o jeden talíř navíc.“

  Ale to už Lambert scházel po schodišti. Musel zaslechnout konec její věty, protože zabodl zrak do své sestry. A potom se oba zadívali na tátu. Alžběta najednou ucítila v místnosti takový zvláštní spodní proud, který ji udeřil téměř fyzickou silou. „Hádám,“ na sucho polkla, „že den plný překvapení ještě zdaleka neskončil. Čekáme snad nějakého hosta?“

  Mirek si utrápeně povzdechl. „Když jsi vystupovala z tý ordinace, zrovna jsem svolával rodinnou radu. Měl jsem u ucha mobil, pamatuješ?“

  Neuměla to vysvětlit, ale něco ji nutilo přejít do protiútoku. „Mám retrográdní amnézii. To znamená, že jsem ztratila paměť na určitý časový úsek. A ten je od 15. srpna 1992 do 2. října 2015. Do rána. A teď je kolik? Půl druhé? Takže odpověď na tvoji otázku zní ano. Pamatuju si to. Jak velkou rodinnou radu jsi měl na mysli?“

  „Tu nejužší,“ prohlásil Mirek.

  Alžbětě se hrdlo stáhlo ve zlé předtuše.

  Potom se její manžel otočil na Lamberta a vybídl ho: „Řekni mamince, kolikátej jsi ročník, synku.“

  „Ach jo. Proč to musíš tak dramatizovat, tati?“ odsekl chlapec a obrátil oči v sloup.

  Mirkovy pohledné tmavé rysy okamžitě ztvrdly. „Neštvi mě. A odpověz. Tak dělej.“

  A Lambert jen zahučel: „2000. Načasovali jste si mě opravdu bezvadně.“

  Pak se hlava rodiny ohlédla po Lauře. „A teď ty. Prosím.“

  Ta se zhluboka nadechla. „Narodila jsem se v roce 1997. Na podzim. A když už jsme u toho, co nevidět budu plnoletá, takže co se týče tý srbský mise Červenýho kříže…“

  Mirek ji hned přerušil: „Drahá dcero, někdy je životně důležitý nedokončit větu. A ta chvíle právě nastala.“ Svoji pozornost obrátil znovu k Alžbětě. „Ty jsi ztratila paměť od roku 1992. To je celých 5 let před Lauřiným narozením. Pět let je dlouhá doba, miláčku.“

  V koutku jejího oka se zaleskla slza. „Dlouhá doba na co?“ špitla jen bázlivě.

  „Řeknu to tak – Laura je naše prostřední dítě, Betty.“

  Vtom někdo zazvonil u vstupních dveří, přičemž sebou Alžběta trhla. Takže ne jedno. Ani ne dvě. Ale tři. Tři děti. Panebože, už chápu, proč jsem zůstala v domácnosti. Kdo by mě zaměstnal se třemi dětmi?

  „Jdu mu otevřít,“ nabídla se Laura a vyběhla z místnosti.

  „Jemu?“ našla Alžběta konečně hlas. „My máme dalšího… syna?“

  „Bingo,“ neodpustil si Lambert sarkastickou poznámku a šoural se kolem svého otce ke stolu. „A matkou roku se stává…“

  Najednou Mirek zcela nečekaně vybouchl. „Hele, mladej, už tě mám tak akorát dost. Ještě slovo a vyhodím ti z baráku tu tvou malou zoologickou v tvým pokoji! A teď se mamince omluvíš. Dělej.“

  Lambert se posadil na své místo za stolem a zakuňkal: „Omlouvám se ti, mami.“

  Alžběta byla příliš přemožena svými emocemi, než aby nějak zareagovala. Protože právě vstupovala Laura v doprovodu svého staršího bratra. Byl to dobronzova opálený pohledný mladík s módním strništěm. Měl na sobě sportovní polokošili a z krátkých rukávů mu čouhaly potetované svalnaté paže. Ve dveřích se hned zastavil a spustil: „Že to není pravda, mami?“ A vrhnul se jejím směrem.  

  Alžběta o krok odstoupila a zacpala si dlaněmi spodní polovinu tváře. Už dnes poněkolikáté nedokázala zastavit příval slz. Tenhle chlap jako hora přece nemůže být jejím synem! Je tak... velký a dospělý. Když pominul prvotní šok, uvědomila si, že se jí vlastně velice líbí. Jako člověk. Ještě nedávno by se jí z někoho takového podlamovala kolena. Nedávno. Před třiadvaceti lety.

  Mladík sice zaváhal, ale potom ji stejně vroucně objal. „Není to pravda,“ zašeptal jí do ucha trucovitě. „Nemůže to bejt pravda.“

  Opětovala jeho objetí a svůj stisk zesílila. „Je to pravda. Moc mě to mrzí…“ Sakra, ani neznám jeho jméno….

  Cítila, jak jeho tvrdé tělo ještě více ztuhlo. Odtáhl si ji na délku svých paží a zahleděl se jí do očí. „Ty nevíš, jak se jmenuju, že ne?“

  Setřela si dlaněmi slzy. „Bohužel…“  

  Najednou vypadal krutě. Nebezpečně. „Zkus to.“ Znělo to jako výhružka.

  „Brácho,“ přispěchala své matce na pomoc Laura. „Neztěžuj jí to ještě víc. Ona opravdu netuší…“

  Mladík se k ní ani neotočil. Jen směrem ke své sestře výhružně zvedl levý ukazováček. Pořád Alžbětu propaloval ublíženým pohledem. „Zkus to,“ zopakoval ostře.

  „Takhle to nefunguje,“ snažila se Alžběta bránit. „Trpím amnézií. Mám na to papíry. Zeptejte se,“ hned se opravila, „zeptej se na to svého otce.“

  „Zkus to!“

  Horečně přemýšlela. V hlavě se jí honila jména: Laura… Lambert… Laura… Lambert… Laura…Vtom ji něco napadlo. „Začíná to na písmeno L…“

  V očích mu zahořely divoké plamínky. „Správně. Pokračuj.“ Svíral její loket takovou silou, že se jí začal pomalu odkrvovat.

  Laura taky neměla daleko k slzám. „Copak nevidíš, že jen hádá? Už ji nech prosím na pokoji… Prosím.“

  „Je to Lukáš.“

  Ten hlas ale bohužel nepatřil Alžbětě. Všichni se ohlédli po sedícím Lambertovi. Ten si demonstrativně vzal do ruky vidličku a dodal: „Mohli bysme už prosím začít jíst?“

 

 

   

  ***

  Prvních pět minut jedli naprosto mlčky. Na obou čelních stranách stolu byli usazeni Mirek s Laurou. Alžběta seděla po manželově boku vedle Lamberta. A naproti ní zlostně funěl do talíře Lukáš.

  Toho Lambert slušně požádal: „Podal bys mi prosím sůl, brácha?“

  „Naser si,“ procedil mezi zuby Lukáš.

  Alžběta se celá naježila a bezmyšlenkovitě vyhrkla: „Takhle bys u jídla neměl mluvit. Vlastně bys takhle neměl mluvit vůbec.“

  Lukáš k ní překvapeně zvedl zrak a ona svých slov okamžitě litovala. Zjistila, že se svého nejstaršího syna vlastně bojí. Proč Mirek peskuje jen Lamberta a tohohle frajírka nechává být? Lukáš však najednou zkrotl jako beránek a zadrmolil: „Promiň, mami.“ Vzal slánku a položil ji před mladšího bratra. „Tu máš.“

  Alžbětu zaplavil naprosto nečekaný pocit rodičovského triumfu. Sice měla pořád ze svého syna tak trochu strach, ale zároveň si uvědomovala, že už jen ze svého mateřského titulu má nad ním určitou moc. A ta moc se jí zamlouvala. A to jí dodalo odvahu k následujícím slovům: „Hele, já moc dobře vím, že jsem vám všem dnes pořádně zkomplikovala vaše životy. Ale vy zase musíte vědět, že jsem to neudělala schválně. Nemůžu za to a mrzí mě to. A je to naposledy, co jsem se za to omluvila. V pondělí mám první sezení u psychiatra. No, nezní to moc povzbudivě – já vím. Ale je to bohužel holý fakt, se kterým já nic neudělám. Pokud se mi do té doby paměť nevrátí, budu se vás na všechno ptát. Na vaše soukromí, minulost naší rodiny, ale třeba i taky na to, jak se používá mobil a zapíná televize. Pro mě je to všechno nové. Od vás očekávám plnou spolupráci. Bez vytáček a bez reptání. Vyjádřila jsem se dostatečně jasně?“ Všechny přelétla nesmlouvavým pohledem, který nepřipouštěl absolutně žádné námitky.

  Mirek zářil jako sluníčko. Pořád je to moje stará dobrá Betty, pomyslel si okouzleně. „Ano, miláčku,“ přitakal pak nahlas.

  „Ano, mami,“ ozvaly se zaskočené děti unisono.

  Alžběta se napila chladivé minerálky a obrátila svou pozornost k naproti sedícímu Lukášovi. „A začneme třeba u tebe, mladý muži. Kdy přesně ses narodil?“

  Úplně viděla, jak spolkl nějakou drzou poznámku. Nakonec ale poslušně odpověděl: „18. srpna 1994.“

  Takže jsem poprvé rodila v jednadvaceti. A pokud dobře počítám, tolik je teď jemu. Vtom ji něco napadlo. Panebože, včera jsem ještě byla náctiletá a dnes už jsem v babičkovském věku! „To už máš asi po učňáku, že? Kde pracuješ?“ Jak tak koukám, budeš spíš na podpoře, co? domyslela si trochu zlomyslně.

  Všichni u stolu se začali chichotat – kromě Mirka. Ten rovnou propukl v hurónský smích, až musel svoje sousto zapít malým pivem.

  Alžběta viditelně znejistěla. „Řekla jsem něco blbě? To už se slovo učňák nepoužívá, nebo co?“

  Lukáš se usilovně snažil tvářit dotčeně, ale i jemu se kolem očí udělaly takové veselé vějířky. „Asi tě to bude šokovat, mami, ale studuju právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Jsem holt černá ovce rodiny. Sorry.“

  Alžběta jen povytáhla obočí. Cože? Můj… Můj syn? Dojetím se jí začala třepat brada. Najednou se už na něj nedokázala dívat stejnýma očima. „Já… Nevěděla jsem. To je – To je skvělé. Jsem na tebe moc pyšná.“

  A to už roztál i Lukáš. „Vždycky mě potěší, když to řekneš.“ Spolkl svoje další sousto a taky se napil piva.

  „Kdy ses odstěhoval?“ pokračovala dál ve výslechu. „Kde teď bydlíš?“

  „Jsou to tak dva roky. Plus mínus. Přivydělávám si jako instruktor v jednom fitku a platím si garsonku na Vyšehradě.“

  „Byla jsem tam někdy?“

  „Jo,“ přidala se Laura rozšafně. „Jezdíš tam každej tejden pro špinavý prádlo.“

  Alžběta s hraným rozhořčením odložila svůj příbor. „To si nemůžeš najít nějakou vážnou známost?“

  A Lukáš jen klackovitě odfrkl: „Žádná mě nechce. Alespoň tenhle tejden. A mít známost se neříká asi padesát let, mami.“

  Zaškubaly jí koutky. „A taky si mě nikdo nebude dobírat pro můj archaický slovník.“ Vzpomněla si na všechna ta futuristická auta, která dnes potkala. Jedním jsem dokonce přijela. „Nezapomínejte, že ještě včera jsem za nejmodernější české vozidlo považovala Škodu Favorit.“

  A to už řvali smíchy všichni. Tak na vás, vy pacholci.

  Potom zaměřila svůj periskop na nejmladšího člena u stolu. „A protože mi Laura vyklopila celý svůj život během prvních deseti minut, je teď na řadě Lambert…“

  Ten se jen vylekaně napřímil, jako by ho nečekaně vyvolala učitelka. Pohlédl na svou matku vedle sebe a řekl: „Já to stihnu do dvou minut. Nezapomínej, že je mi patnáct.“

  Pomalu začínala jeho humoru přicházet na chuť. „Co to tatínek povídal o malé ZOO ve tvém pokoji? Doufám, že nemáme doma něco, co má víc jak čtyři nožičky? I kdybych paměť ztrácela každý den, vždycky budu vědět, že hmyz zrovna nemusím.“

  „Buď v klidu, mami. Moc dobře si pamatuju, jak jsi pištěla, když jsem si přinesl škorpiona. Dovolila jsi mi jen leguána a dvě suchozemský želvičky stepní.“

  Alžbětě se zase trochu zamžil pohled. Je toho tolik, o co mě můj mozek připravil. Třeba jak kupuju svému nejmladšímu synovi želvičku… „Teraristika mi jako koníček připadá fajn,“ dostala jen ze sebe.

  Laura taky odložila svůj příbor. „Jenže u Lamberta to není jen koníček. Chtěl by bejt slavným přírodovědcem. Už teď jsem na něj hrdá.“

  A to už konečně promluvil i Mirek: „Jenže to není žádná práce.“

  Alžběta na něj pohlédla a dovolila si nesměle oponovat: „Jsem si jistá, že je.“

  „Díky, mami,“ usmál se na ni Lambert.

  Mirek se zamračil a znovu se napil piva. „To probereme později,“ uzavřel celou diskuzi, a aby ztvrdil svoje slova, postavil se. „Oběd byl výbornej. Večer zavolám Petře a ještě jednou jí poděkuju.“

  Laura svou matku zrovna v kuchyni zasvěcovala do tajů automatické myčky, když se Alžběta něžně dotkla jejího ramene a zašeptala: „Mohla bych se tě na něco zeptat?“

  Dívka znatelně znejistěla. „Já nevím… Asi – Asi ano…“

  Alžběta se reflexivně ohlédla přes rameno a potom pokračovala tlumeným hlasem: „Dneska v autě…. Mluvil tatínek vždycky pravdu? Vážně nikde nepracuju?“

  Laura náhle nevěděla, kam s očima. Vypadala jako bezbranná laňka hledající nejbezpečnější únik. „Takovými řečmi mi jen ukrajuješ z mýho dětství, mami. Tohle si musíte vyřešit mezi sebou. Jako dospělí.“

  Takovou sofistikovanou a zároveň vyhýbavou odpověď tedy Alžběta nečekala. „Prosím, já to musím vědět…“

  Laura zaváhala. „Co ti radí tvý srdce?“

  Její matka zavřela na pár vteřin oči, aby vzápětí řekla: „Že lhal.“

  A to už se k nim Mirek blížil. Už z dálky se čtverácky usmíval. „No jasně, babinec. Zase drbete chlapy, co?“

  „Neboj, tebe ne,“ usmála se Laura pohotově. „Ale Lamberta.“ A sama se měla k odchodu. „Probírali jsme jeho nejistou budoucnost.“

  „A cos mamince poradila?“

  Laura jen pohodila svou nádhernou hřívou kaštanových kadeří a prohlásila: „Aby věřila svýmu srdci…“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář