Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 19) Patrik

26. 5. 2018

  Na všechny přítomné – Alžbětu, Mirka, Štěpána, Lukáše, Lauru i Filipa – informace zapůsobila úplně stejnou zdrcující silou, jako když jim Hynek oznámil, že je Betty Gabrielovou dcerou.

  První se vzpamatoval Luky. Postavil se a zaťal dlaně v pěst. „Jak jsi mohl? Ty malej zmetku! Já tě zabiju!“ A vrhl se k němu.

  Mirek vycítil, že jeho nejmladšího synovi hrozí skutečné nebezpečí, a před Lamberta se ochranitelsky postavil. „Brzdi, Luky. Jestli na něj vztáhneš ruku, vztáhnu ji já na tebe. Všichni se uklidníme. Copak nechápete, že to, co se mamince přihodilo, ať už k tomu měl Lambert jakýkoliv důvody, je vlastně to nejlepší, co se jí mohlo stát?“

  Alžběta jen ohromeně zalapala po dechu. „Jak to můžeš říct, Mirku?“

  Její muž se na ni zmoženě zadíval. „Všechno zlý, co po tvým úrazu následovalo, by se stalo stejně. Takže z toho Lamberta obviňovat nemůžeme. A ruku na srdce, tvá amnézie nás všechny daleko víc sblížila, nemyslíš? Ještě do minulýho čtvrtka jsi byla chladná tajnůstkářská intrikánka. A něco mi říká, že bys nám o Gabrielovi nikdy nepověděla. Ale co je nejdůležitější – kdyby tě Lambert nezastavil, skutečně by sis objednala Eliščinu vraždu. Měla bys mu vlastně poděkovat.“

  A tahle slova zastavila Lukáše líp než nějaká zeď. Úplně zkoprněl. Pak se ohlédl po své matce. „Na tom něco bude. Hele – mně nevadí, žes pomohla tvýmu tátovi na svobodu. I tak to z tebe dělá zločince, ale s tím já žít dokážu. Co bych ale nestrávil, by byla matka vražedkyně.“

  Alžběta se stejně jako Lambert rozplakala. Podívala se na něj. „Proč jsi to udělal? Proč jsi do mě strčil?“

  Ten chvíli jako by hledal vhodná slova. „Připotácela ses od Machalů trochu přiopilá. A blábolilas něco o tom, že necháš Elišku Hajnou zavraždit. Já – tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že to k ní se táta odstěhoval. Myslel jsem si, že se jen zapletla do sítě tajnejch služeb. Já… prosil jsem tě, ať ji necháš na pokoji. Ale ty ses mi vysmála. Tak jsem do tebe strčil, řekl ti, že tě nenávidím, což samozřejmě není pravda, a ty ses skutálela ze schodů. Potom jsi ale rozlámaně vstala, pohrozila mi, že si to se mnou vyřídíš až ráno, a odešla jsi do svý ložnice.“ Pro slzy už skoro neviděl.

  Alžběta si automaticky sáhla na temeno hlavy a vzpomněla si na drobnou oděrku na zdi.

  „Moc mě to mrzí, maminko. Když jsem druhej den zjistil, že jsem ti poškodil paměť, chtěl jsem se sám zabít…“

  Mirek si k němu klekl a umlčel ho vroucím otcovským objetím. „Takhle už nikdy nemluv. Je to naše vina. Zatáhli jsme tě do svejch dospěláckejch problémů a připravili tě o dětství. Odpusť mi, synku.“ A políbil ho na čelo. „Promiň mi to.“

  Nakonec i Alžběta vstala a svého muže a nejmladšího syna objala. „Tatínek má pravdu,“ připustila provinile. „Je to naše chyba. Hlavně moje.“

  Když se situace trochu uklidnila a každý se vrátil zpět na své místo, Filip si dodal odvahy hlubokým nádechem. „A když jsme teď všichni k sobě tak upřímný, i já bych měl jít s pravdou ven…“

  Laura se na něj neurčitě podívala. „No konečně. Už jsem si myslela, že se snad nikdy nedočkám…“

  Filip se zamračil. „O-o čem to mluvíš?“ vykoktal.

  Ale Laura se jen usmála. „Snad sis nemyslel, že jsem včerejší, drahý? Hned první noc, co jsme spolu strávili, jsem ti tajně prolezla kapsy. Zdál ses mi až moc dokonalej, tak jsem chtěla vědět, v čem je háček. A našla jsem tvůj služební průkaz. Pár dní jsem to na tebe jen hrála a vlastně jsem ti to chtěla hezky osladit. Věděls o mně a mejch zálibách tolik věcí, že mě napadlo, že tě někdo pěkně důkladně připravil.“ Střelila pohledem po své matce, která ve vteřině zbledla. Ale pak se znovu podívala Filipovi hluboko do očí. „Ale ani moji rodiče o mně nevědí všechno. Třeba že jsem se před půlrokem dala na buddhismus. Neřekla jsem jim to, protože by to určitě zase považovali za můj další úlet. A tipla bych si, že o tobě tví kolegové z BIS nevědí, že jsi buddhista taky, co?“

  Mirek v sobě udusil smích. „To si dělá srandu, že jo? Ty přece nemůžeš bejt buddhista.“

  Filip jen na sucho polkl. „Vaše dcera má pravdu, pane Pernere. Nechtěl jsem, aby si mě kvůli tomu chlapi v práci dobírali. A nic ve zlým – nesmírně si vás vážím – ale vy byste byl mezi prvními.“

  Mirkovi vyletěly koutky nahoru, a proto se raději kousl do rtu. „Asi máš recht,“ připustil pak rozpačitě. „K některejm věcem ještě musím dospět.“

  Alžběta ho láskyplně pohladila po tváři. „Pod to bych se podepsala,“ rýpla si do něj laškovně.

  „Kušuj, ženská!“ odbyl ji manžel dobromyslně.

  Laura pokračovala: „Pochopila jsem, že tě naverbovali naši, abys mě doprovázel do Srbska. Zpočátku jsem měla vztek, to nepopírám, ale postupem času nešlo nepoznat, že ses do mě zamiloval. Stejně jako já do tebe. Kdybychom byli ve filmu nebo někde v románu, urazila bych se a pustila tě k vodě. Ale já si moc dobře uvědomuju, jak vzácný je, když se potkají dva, co se navzájem milujou. Takže pokud je tohle, k čemu ses chtěl přiznat, tak ti odpouštím.“

  Filip chvíli dojetím nebyl schopen slova. „No… vlastně jo, to bylo ono.“ Zaváhal. „Už ti někdo někdy řekl, že jsi nejúžasnější holka pod sluncem?“ A začal ji líbat.

  „Hele,“ ozval se Mirek, „zařaď hezky zpátečku, Buddho. Tady ctíme křesťanský hodnoty a věříme na intimnosti až po svatbě.“

  Filip v líbání přestal. „Proč jsi mu to musela říkat, miláčku? Vidíš ho? Teď už to od něj budu mít na talířku až do smrti…“

 

 

 

   ***

 

  Hynek dorazil zrovna, když celá rodinka obědvala v jídelně, a ač se dušoval, že se cestou najedl v jednom motorestu, Alžběta stejně prostřela i pro něj a naložila mu na talířek rizoto s houbami, co narychlo uklohnila. Během jídla se na osud Rusa Jurije nezeptal nikdo. A nikoho to vlastně nezajímalo ani později.

  Poté se všichni opět přemístili do obývacího pokoje, kde v televizi sledovali jednu z mnoha reportáží z místa atentátu na policejního prezidenta.

  A to už se ozval Mirek: „Jestli je to práce toho, kdo si myslím, tak je ta pravá chvíle, abych podotkl, že bych se nikdy nechtěl dostat na černou listinu svýho novýho tchána.“

  Alžběta opřená o jeho bok se na něj tajemně podívala a škodolibě mu dala za pravdu: „Na tvém místě bych opravdu zvážila své další kroky…“ Vtom si uvědomila, co řekla. A uvědomili si to i ostatní. Všichni se na něj podívali s neskrývaným očekáváním a nevyřčenou otázkou: Vrátíš se k Elišce? Alžběta se rychle snažila škody trochu napravit: „Já… nemyslela jsem to doslova. Nemusíš na to nijak reagovat. Alespoň ne teď…“

  Mirek se zatvářil jako Boží umučení. „Já moc dobře vím, co teď všichni chcete slyšet.“ Obrátil se ke své ženě. „Co chceš slyšet ty, Betty. Pořád platí, že tě miluju. A omlouvám se ti, že jsem ti celý ty léta křivdil. Ale za to ona nemůže. Mám vás rád obě. Jakmile ji pustí z nemocnice, zaslouží si, abych s ní strávil nějakou dobu. Třeba se mi během toho některý věci vyjasní…“

  Hynek při těch slovech upjatě stiskl čelist. Alžbětě to neuniklo. Utrápeně se nadechla a opatrně pohladila manžela po jeho široké hrudi. „To je v pořádku, drahý. Uvědomuju si, co jsem provedla, a že za to budu muset nést následky. Ale jak už jsem ti kdysi řekla, tohle je tvůj domov a vždycky jím bude. Ať se rozhodneš jakkoliv.“ Hlas se jí začal chvět, takže raději změnila téma. „A co provedeme s Petrou?“ udeřila na Hynka.

  Ten se jen pobaveně zašklebil. „Dostat ji legální cestou nebude jednoduchý. V podstatě na ni nic nemáme. Její vztah s Lorenzem ji ještě z ničeho neusvědčuje…“

  Vtom zvedl Mirek varovně prst. „Ale o té nelegální variantě se přece nebudeme bavit v domě, kde se nacházejí tři důstojníci kontrarozvědky, že?“

  „Samozřejmě.“

  Najednou Laura zpozorněla. „Počkat. Vůbec se mi nelíbí, kam tahle konverzace směřuje. Prostě musí existovat ještě nějaká jiná možnost. Legální…“

  A Lukáš se zamračil. „Podílela se na tvým únosu. A klidně by tě nechala umřít.“

  Laura si trucovitě zkřížila ruce na prsou. „Jak přijede domů, tak si s ní promluvím. A přesvědčím ji, aby rezignovala na svoji funkci a přiznala se na policii.“

  Mirek se její naivitě musel pousmát. „V žádným případě. S tou ženskou tě už nikdy nenechám o samotě. Půjdu za ní sám. A basta.“

  „To bude asi nejlepší,“ zhodnotila situaci Alžběta. „A teď by mě, Hynku, zajímalo, proč jsi Gabriela nepřivedl s sebou?“

  „To je prostý,“ odpověděl tázaný. „Volně se producírovat po pražskejch ulicích je pro něj krajně riskantní. Vlastně si sem odskočil jen na takovou jednorázovou akcičku.“ To však lhal. Moc dobře věděl, že Ivo byl jen pouze první na seznamu. Ti ostatní přijdou na řadu později. Hlavou pohodil k televizoru a pak zkontroloval čas na svých hodinkách. „Touhle dobou už bude nejspíš na letišti. Falešný doklady jsem mu vyřizoval já osobně, takže se nemusíš bát, že by ho odhalili. Ale mám takovej dojem, že by vaší rodině prospěla pořádná dovolená někde u moře. Co vy na to?“

  Alžběta zaváhala. „To nezní vůbec špatně. A máš nějaký zajímavý tip?“

  Většina z přítomných zatajila dech.

  A Hynek prohlásil: „Jeden bych opravdu měl. Sto kilometrů pod Sicílií se nachází takovej méně známej italskej ostrůvek jménem Pantelleria. Je to hotovej Ráj na zemi jako stvořenej pro rodinnou dovolenou.“

  „Děkuji,“ špitla Alžběta. „Děkuji za všechno.“

  Hynek se pomalu zvedal. „Už bych měl jít. Neděkuj mi předčasně. Moje práce ještě neskončila. Lauřin třetí únosce stále běhá po svobodě.“

  „Ještě než půjdeš,“ zastavila ho, „nepomohl bys mi zbavit se důkazů z našeho sejfu? Jsem trochu nervózní, když je mám doma.“

  „Jasně. Mám s likvidací citlivejch dokumentů bohatý zkušenosti. To mi věř.“

  Když v ložnici osaměli, zavřela za nimi dveře a opřela se o ně. „Konečně jsme sami,“ zadrmolila.

  Ostražitě se zastavil uprostřed místnosti a otočil se jejím směrem. „Potřebovala jsi soukromí, Betty?“

  „Ano.“

  „Proč?“

  Zaváhala. „Musím něco vědět…“ Vzpomněla si na Mirkova slova: Měl jsem kvůli tomu strašný výčitky dokud… dokud ses mi před měsícem nepřiznala, že mě podvádíš už pět let! Nikdy jsi mi neřekla jeho jméno. Jen jsi prozradila, že je to nějakej zajda. Ani si nechci domejšlet, kolik mu bylo, když jsi ho svedla…

  A na Alešovu poznámku: To byl jen brilantní krycí manévr. Aby mě Mirek nepodezíral. Tvůj nápad…

  Když přišla na to, že spala s Alešem, přestala se tématem své nevěry dále zabývat. Ale co když s tím zajdou mluvila od samého začátku pravdu? Pohlédla teď Hynkovi hluboko do očí. „Plánováním Gabrielova útěku jsme spolu museli trávit docela dost času, že?“

  Pomalu přikývl. „Jo. Docela dost, řekl bych.“

  „A když mě minulý měsíc můj manžel opustil, nic nám nebránilo scházet se tady v domě, co?“

  Pozvolným krokem se k ní vydal. „Ano. Pokaždý, když byly děti ve škole…“ Už byl skoro u ní.

  Na sucho polkla. „Jsi to ty, že ano? To s tebou jsem Mirkovi zahýbala. Aleše jsem brala jen jako prostředek k dosažení cíle. Ale nemilovala jsem ho…“

  Jednou rukou se ležérně opřel o zeď, takže ji svým tělem uvěznil stejně jako nedávno Mirek. „To ani mě, Betty. Nikdy se nedozvíš, jak moc jsem se snažil… ale tvoje srdce se mi získat nepodařilo. Co se mě týče, je Mirek nejšťastnější chlap na světě. Věř, že pro mě nebylo jednoduchý, pomáhat stmelit tvoji rodinu zase dohromady.“

  Zhluboka se nadechla. „Ach Bože. Můžeš mi někdy odpustit?“

  Svoji ruku nechal padnout dolů. „Není co, Betty. Jak jsi mi sama několikrát říkala: srdci neporučíš. Jsem už velkej kluk a musím se s tím porvat sám.“

 

 

***

 

  Mirek nervózně přešlapoval před nemocničním pokojem, zatímco si Alžběta sedala na okraj Eliščina lůžka. „Malá pozornost,“ zadrmolila rozpačitě a na noční stolek položila ovocný koš zabalený v celofánu.

  „Děkuji,“ polkla na sucho Eliška. „To jste vážně nemusela.“

  Vtom si Alžběta všimla kytice rudých růží ve váze na okenním parapetu. „Ty jsou překrásné,“ musela uznat. „Jsou od vašich žáků?“

  „Ne. Jsou od Mirka.“

  Alžběta reflexivně ztuhla. „Aha. Mohlo… Mohlo mě to napadnout.“

  Eliška se párkrát utrápeně zhluboka nadechla. „Vím, že je vám tenhle rozhovor nepříjemnej, proto můžeme přeskočit zdvořilostní formality.“ Přes strohost toho oznámení zněl hlas mladé učitelky smířlivě. „Víte, že mi Mirek řekl, že vás pořád miluje?“

  To Alžbětu překvapilo. „Opravdu?“ Málem z ní vypadlo: To je mi líto, ale raději se zdržela dalšího komentáře.

  Proto Eliška pokračovala: „Prej mě ale miluje také. Jeho slova se mne velice dotkla. Ale moje přesvědčení, že to s ním skončím, mělo životnost asi patnáct vteřin. Víte, já… Já nejsem dost silná na to, abych se ho vzdala. Vždyť ho znáte. Je návykovej jako heroin. Nevím, co mám dělat. A nevěřím tomu, že si stěžuju zrovna vám.“ Po tváři jí stekla jediná těžká slza. Ani se ji nesnažila setřít.

  Oproti veškerému očekávání cítila Alžběta spíše lítost než zlobu. „Přesně vím, o čem mluvíte. Na mě má úplně stejný účinek. Nesnáším se za to, že jsem se k němu kdy chovala špatně.“

  „Pořád si nic nepamatujete?“

  „Bohužel.“

  „Než jste vstoupila do tohohle pokoje, vysvětlil mi, že s tím, co se mi stalo, nemáte absolutně nic společnýho. Je to pravda?“

  „Ráda bych vás uklidnila, že je. Ale právě proto, že si nic nepamatuju, pouze vyvozuju závěry z toho všeho, co jsem o sobě za poslední týden zjistila. A podle všeho vám ublížil člověk, který chtěl poškodit mě. Moc mě to mrzí, paní Hajná.“

  Eliška se na ni zadívala podezíravě, ale nakonec pronesla: „Za daných okolností si snad můžeme tykat. Já jsem Eliška.“ Podala jí ruku.

  Alžběta ji váhavě přijala. „Běta. Anebo Betty. Jak budeš chtít.“

  „Bětka se mi líbí víc, jestli nevadí.“

  „V pohodě.“ Alžběta se naléhavě předklonila. „Prý tě zítra propustí domů. Mirek trvá na tom, že bude u toho. Chci, abys věděla, že mu v tom nebudu bránit. Nebudu ti tady teď tvrdit, že mě to nebolí. Ale přišla jsem na to, že jsem ho podváděla z naprosto absurdních důvodů asi pět let. Takže mu musím dovolit, aby se postaral o ženu, která ho miluje.“

  Eliška přimhouřila oči jako kočka. „Není to nějaká hra, že ne?“

  „Ne. Není.“

  „Tvoje děti mě teď musejí nenávidět, co?“

  Alžběta se jen smutně pousmála. „Neviděla bych to tak černě. Lambert tě například miluje. No, celý tatínek…“

  Po chvilce hrobového ticha se obě nečekaně rozesmály.

  „Takže příměří?“ ujistila se Eliška.

  „Takové opatrné,“ připustila naproti sedící žena. „Jak už jsem řekla. Musím tomu nechat volný průběh. Dlužím mu to. A nejspíš i tobě.“ Alžběta se postavila. „Zavolám ho sem. A dopřeju vám soukromí. Určitě si toho máte hodně co říct.“

  Když vycházela z pokoje, držela hlavu vztyčenou. Ale uvnitř jí bylo na umření. Rozehrála velmi nebezpečnou hru, jejíž důsledky si už žily svým vlastním životem a nedokázala je zvrátit. Svoji šanci na happy end jsem si nechala proklouznout mezi prsty.

 

 

***

 

  Když v kuchyni připravovala s Laurou večeři – sojové maso s jasmínovou rýží – rozezvonil se její mobil. Mirek s jejich syny a Filipem probírali nějaké chlapské věci v obýváku, takže byla přesvědčená, že volá Hynek. Ani se nepodívala na displej. „Haló?“

  A po krátkém zaváhání se ozvalo: „Ahoj, Betty, asi ti můj hlas nic neříká, co?“

  Srdce se jí divoce rozbušilo. „Kdo volá?“

  Laura se na ni od dřezu starostlivě zadívala.

  Uslyšela povzdech. „Neboj. Jsem přítel. Vím, co se ti přihodilo s pamětí…“

  A najednou o identitě volajícího nepochybovala. Málem vyhrkla jeho jméno, ale pak si uvědomila, že by určitě uvítal opatrnější reakci. Jinak by se jí představil rovnou. „Ano, už chápu. To s tou mou amnézií mě mrzí. Omlouvám se za to každému na potkání. Ale je to holý fakt. Už jsi přistál na… na určeném místě?“

  Gabriel se ve sluchátku pousmál. „Ano. Je tady nádherně. Určitě byste měli všichni co nejdřív přijet. Rád poznám svý vnoučata a – a tvýho muže. Tedy pokud o to stojej. Do tý tvý nehody sis tím tak jistá nebyla, což mi na sebevědomí moc nepřidalo. A já bejvám sebevědomej vždycky.“

  „Vlastně ses postaral o to, aby ses stal v mojí rodině legendou. Zcela jistě tě všichni rádi poznají. A já ostatně taky.“

  Gabriel se na chvilku odmlčel. „A jak to máš s Mirkem?“

  Alžběta ztuhla. „To je poněkud osobní dotaz, nemyslíš?“

  „Nechtěl jsem se tě dotknout. Promiň. Já jen… Mám obavy o Hynka…“

  Zamračila se. „Proč zrovna o něj?“

  „Je jako syn, kterýho jsem nikdy neměl. A nechci, aby se trápil…“

  „Je to fantastický chlap. Určitě si brzy najde takovou, která ho trápit nebude.“ Vtom si vedle ní Laura stoupla. „Je to Gabriel?“ zašeptala.

  Alžběta jen mlčky přikývla.

  „Dej mi ho na ucho, prosím.“

  Usmála se a pak pokračovala do mikrofonu: „Jak moc rád bys poznal svá vnoučata?“

  „No… strašně moc. Vždyť to přece víš. Proč se mě na to ptáš?“

  „Protože jedno z nich by s tebou chtělo právě teď mluvit. Předám ti Lauru.“

  Gabriel zpanikařil. „Betty, počkej… To nemůžeš jen tak…“

  Ale to už měla Laura mobil v ruce. „Ahoj. Podle všeho mám bejt tvá vnučka. Těší mě. Jen bych se tě chtěla zeptat na jednu věc: Ivo Lorenz zemřel proto, že mě nechal unést?“

  Gabrielovi trvalo několik sekund, než přeorientoval své myšlenky. „Maminka mi říkala, že jsi pacifistka…“

  Laura mu skočila do řeči: „Ano, nebo ne?“

  Znovu krátké zaváhání. „Ano. Nikomu nesmí projít, když vztáhne ruku na mou rodinu…“

  Lauřin pohled byl najednou skelný. „Děkuju. Moc ti za to děkuju…“

  Alžběta se zatvářila vyděšeně. Takhle by dřív nikdy nemluvila. Co jí to jen Petra s Lorenzem provedli? Zničili v ní všechno nevinné a čisté. Ach Bože.

  Najednou začal Kaiser zuřivě štěkat.

 

  ***

 

  Mladík, který si říkal pouze Patrik, byl pro své okolí velkou záhadou. Málokdo věděl, jak se jmenuje příjmením, a jak je doopravdy starý. A nikdo vlastně ani nevěděl, čím se živí. Bydlel sám ve spartánsky vybavené garsonce kousek od vltavské Náplavky. Precizně dbal o svůj zevnějšek, pravidelně cvičil, zdravě se stravoval a budil dojem dokonalé partie. Vedl docela asketický život, a když už si nějakou dámskou návštěvu domů přivedl, v posteli sklízel nebývalé úspěchy. Jeho společnice pak v kavárnách pěly ódy před svými kamarádkami na jeho výkonnost. „Šoustá jako robot,“ říkaly vždy. Samozřejmě si to neuvědomila žádná z nich, ale tím vlastně perfektně definovaly podstatu jeho charakteru.

  Patrik byl totiž už od narození postižen Aspergerovým syndromem, což je mírná forma autismu. Nikdy si k lidem nedokázal vypěstovat nějaký hlubší vztah, hlupáky neskrývaně přehlížel a vilné dívky nazýval děvkami, což některým dokonce lichotilo. Jak zděšené by asi byly, kdyby tušily, jak jimi pohrdá.

  Jediné, na čem v jeho světě záleželo, byla dokonalost. A to úplně ve všem. Od pořádku v bytě přes jeho vlastní image až po jeho zaměstnání. A tím byly nájemné vraždy. Už od puberty věděl, že se pro tuhle práci narodil. A byl v ní zatraceně dobrý. Jak taky jinak?

  Jeho letitými klienty byli pozdější policejní prezident Ivo Lorenz a jeho přátelé. Dnes byl ale Lorenz zavražděn, takže telefonát od Alexe Slováčka tak trochu očekával. Podle stupně jeho rozčilení Patrik pochopil, že se jeho klient někde skrývá. „Mám pro vás dvě zakázky najednou,“ oznámil mu.

  Ta jména mu samozřejmě nic neříkala. Ale to nebylo nic neobvyklého. Neobvyklé naopak bylo, že se jednalo o ženy. To už tak časté v jeho práci nebývalo. Patrik nemohl vědět, že první z těch dam byla už dlouhou dobu trnem v oku Alexe Slováčka. Nikdy jí nevěřil a jediné, co ji drželo naživu, byl vztah k policejnímu prezidentovi. A teď pro Alexe Slováčka představovala Petra Machalová hrozbu. Věděla toho o něm až příliš mnoho, a kdoví, jak by s tím bez Ivova dohledu mohla naložit. V MMS zprávě obdržel fotografie obou žen.

  Takže když toho večera vyjížděla Petra se svou bílou Mazdou z Lorenzovy vily na Spořilově, Patrik už na ni ve větvích blízkého stromu čekal. Jeho ruská útočná puška Dragunov SVD byla vybavena prvotřídní optikou PSO – 1, takže by dokázala zasáhnout pohybující se cíl i na vzdálenost 750 metrů. V zásobníku měla 10 nábojů, ale jemu bude stačit pouze jediný. Patrik svoji oběť zaměřil, dlouze vydechl a stiskl spoušť.

  Rozjíždějícímu se vozidlu najednou prasklo čelní sklo, po celé kabině se rozprskla krev a Mazda setrvačností nabourala do sloupu veřejného osvětlení.

  Polovina zakázky je splněna.

  Její druhá půlka se jmenovala Alžběta Pernerová. Ji si Alex Slováček vybral pro svoji soukromou pomstu. Věřil, že je ta žena Gabrielovou milenkou, takže když nemůžete dostat jeho, odskáče to ona. Za Iva.

  Patrik se schoval do křoví na její zahradě a začal si připravovat zbraň. Celou dobu ji měl na očích. Stála v kuchyni opřená o pracovní desku a pozorovala mladou dívku s mobilem u ucha.

  Konečně byl hotov, ale vtom někde začal štěkat pes. Oběť se napřímila a podívala se stranou, čímž mu nabídla svůj profil.

  Teď nebo nikdy.

  Patrik ji zaměřil, hluboce vydechl a vystřelil.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář