Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 18) Bestie ve tmě

26. 5. 2018

  Několik předlouhých vteřin po Hynkově prohlášení se v místnosti nikdo a nic nepohnulo ani o píď. Všichni zúčastnění předvedli dokonalé divadelní stronzo. Než se zbraň v Mirkových rukou začala chvět, dokud pomalu neklesla k podlaze. Nakonec se na svou ženu vyděšeně podíval. „Betty,“ hlesl užasle, „já – nevěděl jsem. Nikdo nevěděl. Omlouvám se ti...“

  Alžběta nepřestávala plakat. Nebyla schopná slova.

  První se vzpamatoval Štěpán. „To není možné,“ odsekl trucovitě. „Bětka nemůže mít jiného tátu. Tomu prostě odmítám uvěřit. To by nám maminka nikdy neudělala…“

  Hynek se zmoženě usadil na židli vedle Lukáše, jehož oči se nepřirozeně leskly, a dal se do vysvětlování: „Vaše máma Marta Hornová mívá sem tam světlý chvilky. A jednou se Alžbětě přiznala.“ Podíval se Štěpánovi přímo do očí. „Když vám byly tři, chtěla vašeho tátu opustit. A našla si sedmnáctiletýho zajíčka. Gabriel byl tehdy na Moravě na prázdninách u svý babičky. Jenže pro něj to byl jen úlet s krásnou zralou ženou. Zplodil Bětku, aniž by o tom věděl, a pak se vrátil zpátky do Liberce. Když o více jak třicet let později nastoupila Betty k BIS, tak trochu zneužila svýho postavení a udělala si ve svým životě inventuru. Našla vás, Štěpáne, ale taky vypátrala svýho biologickýho otce.“ Hynek se na chvíli odmlčel, jako by hledal vhodná slova. „Gabriel kvůli ní přehodnotil svý životní priority a chtěl se změnit. Jenže to se Lorenzovi ani za mák nelíbilo. Když ho pak nechal uvěznit, Betty se rozhodla jednat okamžitě. Začala lidi kolem sebe bezostyšně využívat a spřádat nejrůznější intriky, aby se dostala k Lorenzově případu. A to byl poslední hřebíček do rakve vašeho manželství.“ To už mluvil k Mirkovi. „Ona tě opravdu nikdy nepřestala milovat. Jen se bála, že kdybys zjistil, že je dcerou mafiána, klesne ve tvejch očích. Jenže nepočítala s tím, jak strašně devastující vliv na její psychiku bude to tajemství mít. Stala se z ní podrážděná neurotička a nevědomky tě svým chováním vehnala do náruče tvý milenky. A když ses minulej měsíc prořekl, že někoho máš, místo toho, aby se ti konečně se vším přiznala, vmetla ti do tváře, že ti parohy nasadila dřív než ty jí. A tak ses odstěhoval a její svět se zhroutil. Věřím, že pak mohla bejt ve stavu objednat si vraždu tvý milenky, ale kdyby to udělala, určitě bych o tom něco věděl. Napadá mě, že někdo zneužil její amnézie a jedná jejím jménem, aby ji poškodil.“

  „Moc lidí o máminým stavu neví,“ pronesl Lukáš zamyšleně. „Vlastně jen my, co jsme tady, ten psychiatr a… a Machalovi.“

  Všichni pochopili, kam tím míří.

  Alžběta ještě zrychleně oddychovala. Panebože, takže takhle to je! Gabriel nikdy nebyl můj milenec! Ze srdce jí spadl obrovský balvan. Ale je to můj otec. Tíže na srdci se znovu vrátila. Jsem dcerou gangstera. Proto se chovám tak, jak se chovám. Mám to skutečně v krvi. Ale jinak jí Hynkova slova znovu dodala trochu na optimismu. Jak jsem jen mohla o svých citech kdy pochybovat? Aleš nikdy nebyl můj typ. A Gabriel vlastně taky ne. Už od prvního dne mi moje srdce našeptávalo, komu ve skutečnosti patří.

  Mirek se k ní začal pomalu přibližovat. „Betty, já jsem to opravdu nevěděl. Myslel jsem… Myslel jsem, žes mě prostě jen přestala milovat. Proto jsem si začal s Eliškou. Netušil jsem, že ke mně celou tu dlouhou dobu pořád ještě něco cejtíš…“ To už byl u ní. „Dovolíš mi tě obejmout?“

  Její oči se stále leskly. „Dej mi tu pistoli,“ přikázala mu tiše.

  Překvapeně zamrkal, ale poslechl a zbraň jí podal.

  Odnesla ji Hynkovi k jídelnímu stolu a mlčky mu ji předala. Ten si ji schoval do náprsní kapsy. „Jen dočasně. Už nikdy na mě nemiř,“ varoval Mirka tlumeně. „V jednom měla Betty pravdu. Jsem přítel a přišel jsem vám pomoct. Moji lidi přes noc vyčmuchali tajnou skrýš Tonyho Smetany. Pokaždý, když Lorenzův gang někoho unese, skončí ten nebožák tam. Takže mám oprávněnej důvod se domnívat, že je tam Laura taky. Navrhuju vyrazit okamžitě.“ A po dramatické odmlce všem oznámil, o jaké místo se jedná. S velkým zadostiučiněním pak pozoroval, jak jednomu po druhém padá brada.  

  Mirek se snažil oprostit od svých protichůdných pocitů a přivést svoji mysl do stavu průzračné čistoty. Jako před každým pracovním úkolem. Zapomeň na rušivý elementy okolo. Soustřeď se jen na svou misi. Nakonec hlasitě tleskl dlaní o dlaň. „Rozdělíme si role. Štěpán tady dohlídne na Lamberta. A budete sledovat dění kolem baráku Machalů. Víme, že tam Petra nemá auto, takže nejspíš spala u Lorenze. Pokud se vrátí domů, neprodleně mi to nahlásíte. My ostatní se rozdělíme na polovinu a dvěma auty, Hynkovým a tím mým, pojedeme k tý skrýši.“ Podíval se na vousatého podnikatele. „Kolik lidí máš v záloze?“

  Hynek se pobaveně ušklíbl. „Dva tam na nás už čekají. Zbytek bych mohl sehnat do hodiny, ale podle mejch lidí se uvnitř objektu pohybují jen tři únosci. Takže už teď jsme v přesile.“

  „To nezní vůbec špatně,“ zhodnotil situaci Mirek a otočil se k Lukášovi. „Ty nás budeš jistit z auta. Jelikož organizujeme záchranu jednoho z mejch dětí, bylo by značně kontraproduktivní, kdybych tím riskoval život dalšího. Pokud zmerčíš Lorenzovo nebo Petřino auto, dáš nám hned vědět.“

  I když tón jeho hlasu nepřipouštěl žádné námitky, stejně všechny tři jmenované přejel tázavým pohledem. Štěpán, Lambert a Lukáš jen svorně přikývli.

  Hynek se postavil a stoupl si přímo před Alžbětu. „Betty, ať se ti to líbí, nebo ne, ty musíš zůstat v autě s Lukášem. Ze svýho výcviku ve zpravodajský škole si nepamatuješ lautr nic a od svýho pátečního probuzení jsi určitě nedržela zbraň v ruce. Řekni mi prosím, že to chápeš.“

  Cítila, jak jí celé tělo strnulo. No, zbraň jsem sice už držela…Ale po chvíli jen poslušně přitakala: „Máš pravdu. Tak jako ovšem pokaždé.“

  Hynek si ulehčeně oddechl a pak se podíval po ostatních. „Všichni dostanete pistole. Ale použijte je jen na svou vlastní obranu. Nechte střílet jenom moje lidi. Mají s tím bohatý zkušenosti, a když se něco zvrtne, budete aspoň z obliga.“

  Když se pak každý v předsíni oblékal, naklonila se Alžběta k Hynkovi a pošeptala mu: „Mohla bych tě o něco poprosit?“ Ani nečekala na jeho souhlasné přikývnutí. „Když,“ vzápětí se opravila: „ se to povede, chtěla bych, aby první, koho Laura spatří, byl Filip. Dokážeš to zařídit?“

  Hynek na ni jen vykulil oči. „Myslíš, že je teď ta pravá chvíle na romantiku?“

  Upjatě sevřela čelist, aby mu nakonec oznámila: „Mám k tomu své soukromé důvody, víš?“

  A to už celá skupinka mířila k autům. Najednou před brankou u patníku zaparkovalo jedno služební vozidlo, které už Alžběta znala. Vystoupili z něj Pavel Černý a Adéla Sallingerová. „Dobrý ráno ve spolek,“ pozdravil pětičlennou partičku major. „Vidím, že jdeme právě včas.“

  „Zdravím, paní Pernerová,“ zvolala Adéla. „Setkaly jsme se předevčírem. Pamatujete si?“

  Alžběta na sucho polkla a přitáhla si podzimní kabátek víc k tělu. „Samozřejmě, podporučíku. Co pro vás mohu udělat?“ A neodpustila si sarkastický dodatek: „Opět.“

  Mirek se hrozivě zamračil. „Co to má znamenat, pane majore? Nechci vypadat neuctivě, ale ať jste přišli kvůli čemukoliv, teď se to vážně nehodí.“

  Pavel se jen klidně opřel o střechu auta. „Pane kapitáne, kdybychom neměli opravdu vážnej důvod, nikdy bychom vás takhle ráno nevyrušovali. Ale potřebujeme, aby s námi vaše žena jela na stanici kvůli výslechu. Nezabere to víc jako dvě hodiny. Slibuju.“

  Mirek se před vylekanou Alžbětu ochranářsky postavil. „Je snad z něčeho formálně obviněna?“

  Ale ta se jen něžně dotkla jeho ramene. „To je v pořádku, drahý. Přece víme, že jsem nic neprovedla. Samozřejmě s vámi půjdu.“ Kradmo pohlédla na Hynka. „Očekávám, že mě budete o všem informovat.“

  Hynek jen téměř neznatelně přikývl.

  A to už mířila k policejnímu autu. Když podávala Pavlovi a Adéle ruku, nevinně podotkla: „Ještě mi dovolte vyřídit jednu pracovní záležitost.“ Ohlédla se po Filipovi. „Napiš do jižní Afriky, že mě zdržela jistá byrokratická záležitost, takže jim bohužel nemůžu dodat ty dokumenty. Zdůrazni jim, že pokud je opravdu chtějí, musejí si nějak poradit.“

  Filip se jen chápavě ušklíbl. „Spolehněte se. Vyřídím váš vzkaz doslova.“ A to už něco hledal ve svém chytrém telefonu.

  Pavel s Adélou si jen vyměnili nejisté pohledy, a pak nastoupili do auta. Alžběta se posadila dozadu a hlasitě bouchla dveřmi. Sakra, zrovna teď. Hůř si to ti poldové načasovat nemohli. No, aspoň se přesvědčíme, jak moc je jejich prezident kreativní.

 

 

***

 

  Holešovický přístav je hřbitovem odepsaných vraků všech typů lodí. Najdete ho na začátku mostu spojující Holešovice s Palmovkou. Na Bubenském nábřeží nejprve zaparkovala Mirkova Honda, jejíž dvoučlennou posádku kromě řidiče doplňoval Lukáš. A hned vedle nich zaparkovalo Hynkovo Hyundai. Spolujezdcem v tomto autě byl samozřejmě Filip. Když všichni čtyři muži vystoupili, jakoby odnikud se vynořil dlouhovlasý Freddy ve slunečních zrcadlových brýlích s dalším vazounem v patách.

  „Brej den, šéfe,“ pozdravil Hynka uctivě. „Je to ta poslední kocábka úplně vlevo. Je to klasická říční nákladní loď. Tady Miky se v nich docela vyzná. Odhaduje ji na padesát metrů s ponorem dva a půl metru. Nosnost aspoň tak tisíc tun. Docela macek. Na palubě se sem tam mihli tři chlapi. Ale před chvílí jeden z nich nasedl do černý Audiny a odjel. Začátek espézetky jsem si nestihl opsat, ale zbytek byly jen samý sedmičky. Takže vevnitř zůstali dva.“ Ukázal na polní cestu lemující pobřeží. „Auto máme schovaný támhle. Sehnali jsme všechno, co jste chtěl.“

  Hynek ho poplácal po rameni. „Dobrá práce Freddy. Vypadáš unaveně. Slibuju, že jakmile to tady dokončíme, dám ti dva tejdny dovolenou. A zaplatím tobě a Tamaře válečku někde na pláži.“

  „Moc si toho vážím, šéfe,“ zadrmolil Freddy rozpačitě.

  Mirka úplně překvapila neskrývaná pokora, s jakou tenhle pouliční rváč jednal s elegánem v obleku, kterého si pořád nedokázal představit jako chladnokrevného mafiána. Asi bych neměl tak často dávat na první dojem, honilo se mu hlavou. Potom se ohlédl po svém nejstarším synovi. „Luky, můžu se spolehnout na to, že počkáš v mým autě? Klidně si sedni za volat. A dávej pozor, jestli se ten třetí nevrátí. Pro jistotu si mě dej do mobilu jako rychlou volbu. Fakticky se o tebe bojím, synku.“

  Lukáš jen na sucho polkl. „Jasně, táto. Spolehni se. Budu vám krejt záda.“ A nastoupil na místo řidiče.

 

 

***

 

 

  Alžběta usazená ve výslechové místnosti se pomalu napila kávy z papírového kelímku. I když působila téměř sošně stoickým dojmem, uvnitř ní to jenom vřelo. Bože, taková ztráta času! Proč se to muselo stát zrovna teď? A co po mně vlastně chtějí? Že by nějak přišli na to, že jsem zapletená do Gabrielova útěku?

  Naproti ní seděl major Černý a trochu strojeně se na ni usmíval. Hradbu jeho jinak skrovné miminky na chvilku prolomilo zakoulení očima, když se podporučík Sallingerová zcela neprofesionálně posadila na kraj stolu. „Vážně vás dlouho nezdržíme,“ slíbila jí zrzka. „Jen vás poprosím, abyste trochu zapojila svoji fantazii. Popíšu vám teď jednu osobu a vy mi prosím řekněte, zda by tato osoba měla vzbudit zájem Policie Český republiky…“

  Alžbětu zachvátila zlá předtucha. Ale jinak nemohla podporučíkovi upřít nesporný talent pro dramatično.

  Adéla pokračovala: „Ona osoba s ne příliš lichotivou pověstí udržuje mimomanželský poměr s kolegou. Ten je záhy nalezen zavražděn. Toho samýho člověka taky ovšem miluje ještě jiná jeho kolegyně. A i tato je posléze nalezena mrtvá…“

  Alžběta si začala mnout dlaň o dlaň jako vždy, když byla nervózní. Majoru Černému tento fyzický projev stavu mysli vyslýchaného neunikl. Ta Parnerová je čitelná jako kniha.

  Adéla se zhluboka nadechla. „Ale tím popis daný osoby zdaleka nekončí. Už můžeme prozradit, že se jedná o ženu. Vdanou ženu. A nejspíš pěkně majetnickou. Ač podvádějící, je sama podváděnou. A co čert nechtěl – milenku jejího manžela se někdo pokusí zavraždit. A teď by mě zajímal váš názor, paní Pernerová. Myslíte si, že má ta osoba jednoduše pech? Anebo není náhoda, že se za ní táhne krvavá stopa?“

  Alžběta na ni vytřeštila azurově modré oči. Panebože, vědí úplně všechno!  Ale jak? Proč jsem si jen hrála na hrdinku a sedala do toho jejich auta? Měla jsem nechat Mirka, aby mě z toho nějak vysekal. Určitě by se mu to podařilo. Ale teď… teď už by mě odtud dostal jedině zázrak!

  Před odpovědí ji zachránilo rázné zaklepání.

  Pavel Černý se hrozivě zamračil, ale to už dveře otvíral dvoumetrový čtyřicátník s krátkým vojenským sestřihem a obličejem poďobaným od neštovic, které prodělal jako malé dítě. Před sebou držel svůj služební průkaz. „Major Alex Slováček, Prezídium policie Český republiky. Mám tady písemný rozkaz podepsaný svým nadřízeným deportovat paní Pernerovou k nám na ústředí v naléhavý záležitosti.“ Protáhl se kolem sedící Alžběty jako velká voda a položil před Pavla nějaké lejstro. „Je tam telefon. Ověřte si to, pane majore.“

  Alžběta jen zalapala po dechu. Alex Slováček! Lorenzův nejbližší poskok! Dobře si jeho jméno pamatovala ze složky Mise Jestřáb. Horečně přemýšlela. Je to zločinec, který patří za mříže. To jeho by tady měli teď vyslýchat. Ale právě mě přišel zachránit. Protože jsem si to objednala u jeho šéfa. Neubránila se drzému úšklebku. Gabriel by na mě mohl být hrdý. Jsem přece tatínkova holčička.

  Po krátkém telefonátu Pavel neochotně odfrkl. „V pořádku. Je to sice krajně nestandardní postup, ale jste volná, paní Pernerová. Můžete jít.“

  Rusovlasá Adéla rozčileným zklamáním ještě více zrudla. A to jsem to měla tak hezky rozehraný…„To není fér,“ ulevila si, když s Pavlem osaměli. „Kolem tý ženský umírají lidi a ona si odsud odkráčí jako nějaká královna!“

  Pavel si jen zkřížil ruce na prsou a změřil si ji unaveným vševědoucím pohledem. Nikdy bych nevěřil, že to kdy řeknu, ale jednou z ní bude skvělá kriminalistka. „Naše oddělení má pětadevadesátiprocentní úspěšnost ve vyšetřování vražd,“ oznámil jí. „Ale na tajný služby a policejní prezídium jsme krátký i my. Třeba o paní Pernerové už nikdy neuslyšíme… anebo nám ji naservírují na stříbrným podnose. Uvidíme. A víte, co by mě teď zajímalo ze všeho nejvíc?“

  Adéla zaváhala. „Co?“

  „Jestli máte doma kovbojskej klobouk? Zvu vás dnes do jednoho country klubu, abyste si pomalu zvykala. A pokud si na tanečním parketu strhnu záda, namažete mi je francovkou. Pokud chcete ztrácet čas se starým chlapem, musíte se o něj umět postarat. Nějaký otázky?“

  Její srdce vzlétlo do nebeských výšin. „Jen jedna. Je to rande, že jo, pane majore?“

  Pavel se snažil tvářit smrtelně vážně, ale moc se mu to nedařilo. „Pokud mi přestanete říkat pane majore, tak o tom můžete přemejšlet jako o rande.“

  Za chvíli už Alžběta v Alexově doprovodu opouštěla budovu. Celou cestu k autu nepromluvil nikdo z nich ani slovo. Když nasedala na místo spolujezdce do jeho černé Audi, stihla zaregistrovat státní poznávací značku tvořenou samými sedmičkami.

  Oba se připoutali a o malý okamžik později se Alex odpíchl od patníku. Věnoval jí krátký nezúčastněný pohled. „Kde chcete vysadit?“

  Srdce se jí divoce rozbušilo. Málem vyhrkla: V Holešovickém přístavu. „U sebe doma,“ řekla však upjatě. „Předpokládám, že adresu znáte.“

  Alex neodpověděl. Ale zajímalo ho něco jiného. Mrkl po svých armádních hodinkách. „Do pravýho poledne zbejvá dvě a půl hodiny. Stíháte všechno, co máte stihnout?“

  Dech se jí strachy úžil. „Myslím, že ano. Neznám… Neznám ještě všechny souvislosti, ale do dvanácti hodin bych mohla leccos dohnat.“ Po chvíli jí to ale nedalo. „Je má dcera v pořádku?“

  Alex Slováček přeřadil na vyšší rychlostní stupeň. „Nevím, o čem to mluvíte. Jestli máte nějaký problémy, tak se obraťte na někoho, kdo vám je pomůže vyřešit. Něco mi říká, že já to rozhodně nebudu.“

 

***

 

 

  Petra si z Lorenzovy vily vyřídila několik pracovních telefonátů a nakonec si sama zajistila na zbytek dne volno. Se skleničkou šumivého vína se usadila na pohodlný gauč a dálkovým ovládáním zapnula plazmovou televizi pověšenou na zdi. Chvilku přepínala jednotlivé kanály, než našla ten, který hledala. Během úvodního proslovu moderátorky, který avizoval následující tiskovou konferenci policejního prezidenta, v duchu rekapitulovala události posledních dní a spřádala plány do budoucna. V pondělí bude mít Aleš pohřeb. Pak by se slušelo, abych několik dnů truchlila. Což svým způsobem dělat budu. Potom si vezmu dovolenou na zotavenou a odletím někam k moři. Třeba do Španělska. Pokud všechno dopadne tak, jak má, Ivo tam za mnou přiletí. Teprve dnes si naplno uvědomila, jak moc ho potřebuje. Jeho silné ruce, jeho rozhodný úsudek. Představoval jediný pevný bod v jejím jinak chaotickém životě. Asi jsem se zamilovala. Znovu. Už bylo na čase.

  Vzpomněla si na Lauru a hned ji píchlo u srdce. Tohle si ta chudinka nezasloužila. Copak může za to, že má za matku bezcharakterní couru? Snad se k ní Ivovi lidi chovají slušně.

  Tisková konference začala přesně v 09:30. Petra s velkým zanícením sledovala Iva, který si stoupl za mikrofon provizorního řečnického pultu v nějakém parku. Prvních pět minut novináře seznamoval s nejrůznějšími policejními statistikami, chválil nedávný zásah útvaru rychlého nasazení u jednoho významného fotbalového funkcionáře a v rychlosti nadnesl několik aktuálních politických kauz.

  Když přišla řada na dotazy novinářů, Petra zpozorněla. Až příliš dobře znala Ivovu vznětlivou povahu a nejednou ho varovala, aby u dotěrných otázek reportérů držel své emoce na uzdě. Všechno se vyvíjelo nanejvýš dobře, dokud se někdo z davu nezeptal na kauzu Tolar. Petra zatajila dech. Neušlo jí, že Ivo udělal to samé. Opatrně, miláčku. Svaly v obličeji mu ztuhly a hlas mu nepatrně přeskočil: „Pátrání po panu Tolarovi pořád pokračuje. Bohužel zatím bezvýsledně. Mohu vás ale ujistit, že je pro nás nalezení tohoto nebezpečného zločince prioritou číslo jedna…“

  Uff, vydechla dlouze Petra. To jsi zvládl docela dobře, drahý…

  A vtom se to stalo.

  Ivo sebou najednou škubl, krátce zavrávoral a pak se těžkopádně s nevěřícím výrazem podíval na svoji hruď. Když se mu z úst začala řinout krev, Petra před televizním monitorem vykřikla. A policejní prezident České republiky se zhroutil na zem. V parku se rozpoutalo hotové peklo. Přítomní se v panické hrůze rozprchli do všech světových stran a bodyguardi nad tělem Ivo Lorenze udělali živý krunýř, přičemž očima mapovali okolí.

 

 

 ***

 

  Tony společně se svým dalším kumpánem, mladým ruským kulturistou jménem Jurij, strnule sledovali atentát na policejního prezidenta v malé přenosné televizi položené na kuchyňské lince jejich kajuty. Lžíce s fazolemi z konzervy právě mířila k Tonyho ústům, když padl výstřel. A zastavila se napůl cesty. „A kurva,“ ulevil si, odložil oběd a jako smyslů zbavený drapl po svém mobilu. Za chvíli už vytáčel Alexovo číslo.

  „Jseš nervní jak stará panna,“ zpustil hned Slováček do mikrofonu. „Vždyť už jedu!“

  „Máš v autě zapnutý rádio?“ chtěl Tony naléhavě vědět. „A je tam s tebou ještě ta Pernerová?“

  Panika v hlase bylo to poslední, co by Alex Slováček od Tonyho čekal. „Sakra, zpomal, chlape. Proč tak plašíš? Ne, před deseti minutami jsem ji vysadil u ní doma, a právě mířím do přístavu. Akorát jsem se zasekl v nějaký blbý koloně. Co se děje?“

  Tony se párkrát zhluboka nadechl. „Ivo to právě koupil. Dostal kulku přímo do srdce na tý zasraný tiskovce. Chápeš, že se tím všechno mění?“

  Alexovo mohutné tělo na sedadle jeho Audi celé ztuhlo a mobil u ucha stiskl takovou silou, až v něm zapraskalo. „Gabriel. To musel bejt jedině Gabriel. Já myslel, že si už dávno vyhřívá kostru někde u moře, ale … ale ten zkurvysyn se vrátil. Do prdele, proč se vrátil?“

  Tony zbledl. „To snad ne! Teď půjde po nás po všech! Co mám dělat?“

  Ale Alex nezaváhal ani na vteřinu. „Zabij tu holku! Hned! Mezitím vymyslím, co a jak.“ Zavěsil a celý se pak za volantem roztřásl. Tony má pravdu. Jsme teď další na řadě. Ale přístav bylo to poslední místo, kam by najednou chtěl jet. Musím domů. Musím svoji rodinu odvézt někam do bezpečí. Třeba k bráchovi na Moravu. Na jeho manželce Květě mu sotva záleželo. Vzal si ji jenom kvůli prachům. Ale měl dvě desetileté dcery, dvojčata, která bezmezně miloval. Moc nevěřil tomu, že by jim Gabriel ublížil, poslední dva roky před svým zatčením docela vyměkl, ale nehodlal nic riskovat.

  Tony už tou dobou otvíral železné dveře Lauřina vězení. Ta opět seděla na pryčně, a když k němu pomalu zvedala zrak, náhlým poznáním se jí převrátil žaludek. „To už je pravý poledne?“ zeptala se ho roztřeseným hlasem. Ale věděla, že není. Nemůže být. Snídani jí přinesl teprve před dvěma hodinami.

  Tony se ve dveřích zastavil, opřel se o ně a zvědavě ji pozoroval. Neřekl však nic.

  Ale to ani nemusel. „Přišel jste mě zabít, co?“ hádala tlumeně.

  „Proč si to myslíš?“ zkoušel ji zlomyslně. Jednu ruku měl schovanou za zády a ji znervózňovalo, že na ni nevidí. Prosím, ať to není nůž. Nůž ne…

  Jen pohodila očima k jeho hlavě. „Protože na sobě nemáte kuklu. Takže je to jasný.“ Ucítila žluč ve svých ústech. Maminko, mám tě moc ráda, loučila se se světem v duchu. A tatínku, odpusť mi. Nemyslela jsem to tak. Tys vždycky byl můj hrdina. Miluju vás oba.

  „Vstávej,“ poručil jí bez špetky soucitu. „Za normálních okolností bych tě napřed znásilnil, pár hodin mučil, a pak teprve zabil. Ale bohužel není čas, takže máš kliku. Čeká tě jen kulka do hlavy. Jiný takový štěstí neměli.“ A on zpoza svých zad ruku konečně vytáhl. Třímal v ní pistoli s tlumičem. Ten byl momentálně nezbytností. Nacházeli se v železné místnosti, takže by klasický výstřel zněl jako výbuch dynamitu. „Tak už konečně vstaň a otoč se.“

  Laura to udělala. Kolena se jí viditelně třásla. Dlouze mrkla a natažené ruce stiskla v pěst. Čekala smrtící kulku každou vteřinou. Ta nejistota okamžiku byla nesnesitelná.

  Vtom světlo zhaslo.

  „Co to kurva…?“ uslyšela jen překvapeného Tonyho.

  Její vězeňská kopka se utápěla v inkoustově černé tmě a Laura si okamžitě uvědomila, že stojí v jediném slunečním paprsku linoucím se z otevřených dveří, které blokovala Tonyho statná postava.

  Reflexivně uskočila doprava mimo jeho zorné pole, ale to už Tony vypálil dvě kulky na místo, kde před chvílí stála.

  Neviděl ji.

  „Tak ty si chceš hrát, jo?“ Kupodivu to nevyznělo ani trochu naštvaně. „Je to jen vobyčejnej výpadek proudu. Za chvíli zase naskočí.“ Zaváhal. „Ale jak už jsem ti jednou řekl: Já si taky hraju moc rád.“

  Vstoupil a zavřel za sebou dveře.

  Byla s ním uvězněná sama a potmě.

  Ryzí hrůza ji zprvu úplně paralyzovala. Za chvíli ze své pravé strany uslyšela jeho přerývané oddechování. Blížilo se. A ji hned napadlo, že pokud jeho dech slyší ona, on ten její musí slyšet také. Tiše ho zadržela a s rukama před sebou se ho snažila obejít z levé strany směrem ke dveřím.

  Něco zašustilo a závan vzduchu jí prozradil, že po ní naprázdno máchl rukou. Bože, ten je rychlej! Anebo má neuvěřitelný rozpětí paží!

  Div nevyjekla a po špičkách se rozběhla kupředu.

  Vtom o něco zakopla a přepadla přes překážku na studenou zem.

  Sakra! Sakra! Sakra!

  Ihned si uvědomila, co se stalo. Ten zatracenej přímotop!

  Tony si dovolil triumfální zasmání a dvěma skoky byl u ní.

  Laura to vycítila a rychle válela sudy, co nejdál to jen šlo. Snad už jsem z jeho dosahu, modlila se v duchu.

  A asi byla, protože z dálky zaslechla zlostné kopnutí do přímotopu a polohlasné nadávky.

  Když se ladně jako kočka zvedala zase na nohy, hlavou narazila do stropu. Au! Cože? Jak bych mohla bejt tak vysoko? Co se to zase děje?

  V podřepu roztáhla ruce a začala s nimi bezradně šermovat sem a tam.

  Narazila na čtyři kulovité překážky.

  Jídelní stůl! Jsem pod jídelním stolem! Panebože…

  Stále se držela obou dřevěných nohou, když zjistila, že se její ruce samy zvedají.

  Se srdcem až v krku dospěla k závěru, že Tony stojí přímo před ní a tiše stůl zvedá do výšky. Ne! Ne! Ne!

  Couvala po kolenou a polykala přitom slzy.

  Vrazila do něčeho měkkého.

  Tony totiž nestál před ní – ale za ní.

  Objal ji za trup a zvedl na nohy. „Konec hry, kočičko,“ zašeptal jí do ucha, které zcela nečekaně políbil, což zapříčinilo, že se jí převrátil žaludek a ústa měla opět plná vlastní žluče. Už nemělo smysl potlačovat vzlyky. Spadla klec. To je definitivní konec.

  Najednou se prudce rozrazily dveře, Laura instinktivně Tonyho praštila loktem do slabin a po břiše skočila na zem.

  Ozvala se ta nehlasitější rána, jakou kdy slyšela.

  Musela se na podlaze přetočit na bok, aby na tu bestii viděla. Ale Tony se právě s vytřeštěným pohledem poroučel rovněž k zemi. Než do ní zabořil svůj nos, zaregistrovala krev v jeho ústech.

  Za ním stáli dva muži. Jeden měl zrcadlové sluneční brýle, a z jeho revolveru se ještě doutnalo, a druhý byl Filip. Její Filip!

  Rozběhl se směrem k ní, poklekl a objal ji. „Už je dobře, miláčku. Už je dobře. Nic ti nehrozí.“

  Nedokázala ze sebe dostat ani slovo, takže se mu jen hystericky rozplakala na rameni.

  Filip ji zvedl a ve své pevné náruči vynesl z místnosti. Musel přitom překročit Tonyho mrtvolu. A jako nějakému malému dítěti odklonil její hlavu na stranu, aby se na ni nemusela dívat. Ale ani potom ji nepustil. S Freddym pokračovali úzkou chodbou směrem ke kuchyňce.

  Z té zrovna vycházeli Mirek s Hynkem a vazounem Mikym, kteří před sebou popostrkovali Jurije v poutech. Mladému Rusovi přes celý obličej svítil čerstvý monokl. Hynka nikdy nepřestávalo překvapovat, jak ti největší svalovci bývají často v boji naprosto slabí a nepoužitelní. Kulturistika podle něj měla s fyzickou silou pramálo společného. Mirkovo Krav maga udělalo na všechny patřičný dojem. O přerušení dodávky proudu se postaral Miky, vyučený elektrikář. Taky mu zaplatím nějakou tu dovolenou.

  Jakmile Mirek spatři svou dceru ve Filipově náruči, nechal Jurije Jurijem a spěšně se k nim vydal. A protože ji Filip pořád odmítal pustit na zem, objal je oba dva. A Lauru políbil na čelo. „Moc mě to mrzí, holčičko moje. Myslel jsem, že se strachy zblázním. Mám tě moc rád.“

  A ona konečně promluvila: „Já tebe taky, táto.“ Objala Filipa silněji. „I tebe, miláčku. Ale jak jste mě tak rychle našli? A co,“ pohrdavě pohodila hlavou k Jurijovi, „co provedete s ním?“

  Před odpovědí je zachránil Hynek: „Pokud z něj dostaneme, kdo je jeho třetím komplicem, má nepatrnou naději, že se po něm do čtyřiadvaceti hodin neslehne zem.“ 

 

  

 

***

 

  Když mířili k autu, Laura se nechala položit na zem a zvědavě se otočila. Už od prvního dne poznala, že se nachází na lodi. Slyšela nezaměnitelné šplouchání vody. Velikost jejího vězení ji ale překvapila. To je přece Holešovickej přístav! uvědomila si v duchu. Připadalo jí, jako by tady namísto jednoho dne strávila půl roku.

  Ale to už Lukáš otvíral dveře tátovy Hondy. „Ségro!“ zvolal a za chvíli už byli sourozenci v objetí. „Jestli ti připadalo, že jsem tě celej tvůj život až přehnaně hlídal, tak to počkej, co teprve teď,“ slíbil jí dojatě.

  „Beru tě za slovo, brácha. Kde je máma? A Lambert? A kdo jste vůbec vy?“ otočila se po Hynkovi.

  Tentokrát před odpovědí zachraňoval Mirek: „Velice dobrej rodinnej přítel. Děkuju Bohu za okolnosti, který ho přivedly do našeho domu.“ I když mluvil na dceru, díval se na vousatého podnikatele. „A taky jsem mu vděčnej za objasnění některejch věcí z maminčiny minulosti.“

  Hynek na něj jen mlčky kývl. Vtom se rozezvonil jeho mobil. Hovor přijal, chvilku zamračeně poslouchal, a když zavěsil, oznámil celé skupině: „Na policejního prezidenta byl právě spáchán atentát. Úspěšnej atentát. Takže máme o jednu starost méně. My s Freddym a Mikym odvezeme tady našeho ruskýho přítele na malou vyjížďku. A vy jeďte domů.“ Mrkl po Mirkovi. „Vyřiď prosím Betty, že dorazím později.“

  Mirek zaváhal a potom mu nabídl ruku. „Okay. Opatruj se, kamaráde.“

  Hynek gesto přijal. „Mám to v plánu. Díky. Vezmi svý děti domů. Tvá žena čeká.“

  Mirek byl příliš rozrušený na to, než aby řídil, takže se za volant posadil Lukáš. Filip s Laurou se uhnízdili vzadu. Když se dalo auto do pohybu, vyndala hlava rodiny na sedadle spolujezdce z kapsy mobil a zavolala Alžbětě.

  Zvedla to hned po prvním zazvonění. „Ahoj,“ vyhrkla. „Už jsem doma. A umírám strachy. Řekni, že neseš dobré zprávy.“

  Mirek se jen do sluchátka usmál. „Samozřejmě, zlato. Čekalas snad něco jinýho? Naše dcera je v pořádku. Dám ti ji na ucho, jo?“

  A podal telefon Lauře. „Ahoj mami,“ div se dívka znovu nerozplakala. „Jsem okay. Mrzí mě, že jsem na tebe byla protivná. Mrzí mě úplně všechno. Mám tě ráda…“

  „Já tebe taky, holčičko,“ hlesla Alžběta. „Celé je to moje vina. Doma ti všechno vysvětlím.“ Najednou její matka zaváhala. „Je tam s tebou i Filip?“

  Laura se zarazila. „Jasně že je. Proč by nebyl? Je to můj hrdina. Zachránil mě.“

  Když Lukáš zaparkoval na příjezdové cestě, dveře domu se otevřely a vyběhla z nich Alžběta. Laura vyskočila z auta a běžela svou matku obejmout. Slzám se neubránila žádná z nich.

  O pár minut později už všichni seděli v obývacím pokoji, kde jim Alžběta naservírovala kávu. A povyprávěla své dceři všechno, co se dozvěděla od Hynka. O Gabrielovi. O Lorenzovi. I o Petře.

  Laura se důvěrně opřela o Filipovu hruď a zachvěla se. „Jak nám to jen mohla udělat? Mně a… a tobě?“ Najednou jí to došlo. „To ona tě praštila, mami. Muselo to tak bejt. Kvůli ní máš amnézii! Ta mrcha! Chudák strejda Aleš!“

  Alžběta si přisedla k Mirkovi a objala se svými pažemi. „Už si začínám myslet, že se to nejspíš nikdy nedozvíme,“ zadrmolila sklesle.

  A to už se poprvé ozval i naproti sedící Lambert, který doposud mlčel: „Já vím, kdo ti to udělal, mami…“

  Všichni se po něm nedůvěřivě podívali.

  „Kdo?“ zeptal se Lukáš ohromeně. „A jak bys to mohl vědět zrovna ty?“

  A Lambert se pozvolna rozplakal. „Protože to já jsem minulej čtvrtek do mámy strčil, a ona spadla ze schodů. To kvůli mně se praštila do hlavy…“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář