Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 17) Paní s kosou

26. 5. 2018

  Byla už skoro půlnoc, když se Lukáš dohadoval s ostatními dospělými v obýváku, ve kterém roztroušení po sedací soupravě kolem konferenčního stolu dumali nad mapami a podklady stáhnutými z internetu, jež jim zobrazovaly všechny nemovitosti patřící Ivo Lorenzovi. „To jsou kecy!“ rozčiloval se Lukáš. „Prostě jdu s váma a basta! Nezastavíte mě, ani mi to nevymluvíte.“

  „Když jde Luky,“ ozval se i Lambert, „tak půjdu taky.“

  A to už Mirek nevydržel. „Tak dost. To už by stačilo.“ Podíval se na nejmladšího syna. „Mazej do postele. Zejtra máš školu. Neboj, o všem tě budeme informovat.“

  Lambert opřený o zárubně dveří ztuhl, ale ani se nepohnul.

  A Mirek začal pomalu vstávat. „Hele – jsem rád, že se vztahy mezi náma vyjasnily, a že jsme se konečně naučili respektovat jeden druhýho – ale pokud do dvou minut nebudeš ležet v posteli, přísahám Bohu, že tě tam dotáhnu násilím. A ještě tě donutím se mi omluvit za to, žes plýtval mými silami.“

  Lambert se pak uraženě otočil, ale jeho otec ho zastavil: „Počkej. Koukni na mě.“

  Chlapec to zaraženě udělal.

  „Všechno dobrý?“ ujistil se Mirek rozhodně.

  Lambert zaváhal. „Jasně, táto,“ kuňkl. „Ale než půjdu, slib mi, že jim pěkně nakopete prdel.“

  Mirek div nevyprskl smíchy. „Máš mý slovo, synku. A teď mazej. Dobrou noc.“

  „Dobrou vespolek.“ A byl pryč.

  Hynek usazený v křesle půvabnou slovní přestřelku pobaveně sledoval. Nakonec prohlásil: „Vaše děti mají pro strach uděláno, pane Pernere. To se mi líbí.“

  Mirek si už zase pomalu sedal. „Vychovali jsme je tak.“ Mrkl po Alžbětě. „Že ano, zlato?“

  Ta za celou tu dobu skoro nepromluvila. Jen byla zabořená do pohodlného polstrování a obrovský bavlněný šál přikrýval její tělo až téměř k bradě jako deka. Dolehla na ni hluboká pravda slov, která pronesla před pár hodinami. Její rodičovské instinkty se rozhořely naplno. Až tahle strašlivá událost jí musela otevřít oči. Lauru milovala celým svým srdcem. A stejně tak Lukyho a Lamberta. Protože to byly její děti. Její. Nikdo na světě nemá právo jí kterékoliv z nich vzít – a omezovat ho na svobodě. A vyhrožovat mu smrtí. Tohle Ivo Lorenz přehnal. A ať o sobě teď Alžběta smýšlela jakkoliv, jednou věcí si byla jistá. Za tohle policejní prezident zaplatí životem. O to se postará, i kdyby to měla být poslední věc, co udělá, než ji zavřou za napomáhání zločinci při útěku a za objednání vraždy Elišky Hajné.

  Nakonec situaci netrpělivě zhodnotila: „Lorenz vlastní vilu na Spořilově, mezonetový byt v Benešově a nějaké kanceláře u Vltavy. Nikde žádné skladiště nebo sklepní prostory.“ Pohlédla na Hynka. „Ty ho znáš z nás nejlíp. Napadá tě něco? Kam by podle tebe člověk jako on,“ na sucho polkla, „Lauru schoval?“

  Hynek s odpovědí trochu otálel. „Rozhodně není tak hloupej, aby to bylo někam, kde mu to patří. Spíš použil pronajatý prostory, anebo třeba baráky svejch poskoků Slováčka, Peřiny nebo Smetany…“

  „Tony Smetana,“ zadrmolila přemýšlivě.

  Hynek zpozorněl. „Jak víš, že se jmenuje Tony? Copak sis na něco… vzpomněla?“

  Alžběta se pod šálem objala pažemi. „Ne. To ne. Jen – Asi jsem jeho služeb využila v jiném případě. Odpovídala by tomu jedna poznámka, kterou jsem si napsala k jeho jménu ve spise.“

  Hynek zajel hloub do sedačky. „Mohla bys bejt konkrétnější? Třeba by nám to teď mohlo pomoct…“

  Střelila pohledem po svém naproti sedícím manželovi. Ten jen souhlasně přikývl, takže smutně pokračovala: „Mirkova milenka leží v nemocnici. A já si myslím – myslím, že jsem si objednala její likvidaci. Alespoň tomu všechno nasvědčuje.“

  Hynek zúžil pohled. „Nesmysl,“ zamítl pak kategoricky.

  „Jak to?“ zeptal se Mirek podrážděně. „Jak si můžete bejt tak jistej?“

  Hynek se jen usmál pod vousy. „Protože kdyby chtěla Betty někoho zabít, Tony Smetana by byl poslední, na koho by se obrátila. Je neloajální a nespolehlivej. Kdyby se nad Lorenzem začala stahovat mračna, potopil by ji jako první.“

  „Vážně?“ odsekla vyzývavě. „Tak na koho bych se podle tebe obrátila, kdybych chtěla někoho zavraždit?“

  A Hynek jen nevinně zamrkal. „Přece na mě.“

  Když ho o hodinu později vyprovázela ven, v předsíni se ho zeptala: „Ten tvůj severský… vzhled. Znamená to něco? Nebo je to jen můj subjektivní názor, že vypadáš jako Viking?“

  Když si zavázal tkaničky na botách, narovnal se a upřímně se rozesmál od ucha k uchu. „Byl bych zatraceně zklamanej, kdybys mě tak viděla jenom ty. Není to jen o módě. Zasvětil jsem tomuto stylu celej svůj život a usilovně na něm makám.“

  „Proč?“ zamračila se. „Vikingové byli přece násilní barbaři. A to ty nejsi.“

  V očích mu nebezpečně zajiskřilo. „Tak zaprvý, Betty: vůbec mě neznáš. Teď už ne. A za druhý: nic nemůže bejt dál od pravdy. Vikingové byli především průzkumníci a objevitelé. Otvírali nový obchodní cesty po všech mořích, po kterejch se plavili.“

  „Aha.“ Zarazila se. „Takže se tvá budoucí žena může těšit na to, že zatímco její macho manžel dobývá a objevuje, ona bude trčet u plotny a hlídat dvanáct dětí, co?“

  Postavil se těsně před ni. „Opět jsi vedle, Betty. Ale to není tvoje chyba. Podrobnosti z jejich kultury začali historici a vědci odkrejvat teprve nedávno. Vikinská žena byla po dosažení dvaceti let považována za zcela samostatnou před zákonem. Pokud byla v manželství nespokojena, mohla se klidně rozvést. A dokonce se mohla rozhodnout nevdat vůbec a žít jako svobodná matka. Takový ženský se říkalo frilla a byla společností zcela akceptovaná. Žena mohla dědit i provozovat živnost. Ono jí taky nic jinýho nezbejvalo, když měla chlapa na moři. Ten když se pak vrátil a postaral se o svůj dům, krátil si čas sportem a pečlivou údržbou svý tělesný schránky. Každej správnej Viking měl rád šperky, pravidelně se myl a staral se o svý vousy.“

  Alžběta párkrát rychle zamrkala. Takže metrosexuálové jsou tady s námi už od středověku! „Páni. Víš toho teda hodně.“ Sklopila zrak k podlaze. „Už jsi mi tohle všechno někdy vyprávěl?“

  Těžkopádně se opřel o šatník. „Ano. Vydržela jsi to poslouchat celý hodiny.“

  Pohlédla na něj a řekla: „Je pozdě. Dobrou noc, Hynku.“

 

 

  ***

 

 

  Snídaně se u Pernerů toho dne odbývala v nepříjemném tichu. Dokonce i Kaiser pod jídelním stolem ani nehlesl. Lambert se zakousl do chleba namazaného jahodovou marmeládou a ještě naposledy to opatrně zkusil: „Vážně musím do školy? Určitě se tam nebudu moct soustředit. To vím už teď.“

  Alžběta se napila kávy a pak se zhluboka nadechla. „Copak jsi tatínka včera nepos–?“

  Ale Mirek jí skočil do řeči: „Promiň, drahá, ale Lambert má pravdu. Bylo by od nás dost necitlivý ho tam dneska posílat.“ Mrkl na svého nejmladšího syna. „Zavolám tam a omluvím tě. Ale nehneš se z domu ani na krok, jasný? Luky na tebe dohlídne…“

  Lambert se celý rozzářil, vstal a krátce tatínka objal kolem krku. „Jseš frajer, tati. Děkuju.“ Pak se vrátil na své místo a pobaveně pozoroval, jak Mirek rozpačitě červená.

  Ale to už se ozval i Lukáš: „Tak to prrr. Domluvili jsme se přece, že jdu s váma, ne?“

  „Ještě ale není kam,“ vysvětlila mu Alžběta. „Hynek se má ozvat každou minutou a oznámit nám, co jeho lidi přes noc vyšťourali. Nezbývá nic jiného, než doufat…“ Měla kruhy pod očima, protože naspala stěží hodinu a půl. A věděla, že Mirek je na tom stejně. Dnes spal opět na gauči. Příčinu znala moc dobře. Čím dál víc si uvědomuje, jak moc velká coura jsem. Kdybych ho nepodváděla s Gabrielem, Laura by dnes snídala s námi. Vědomí, že veškerou svoji důvěru svěřila gangsterovi, kterého nezná ani celý den, jí na klidu taky moc nepřidalo. Proč jsem ho jen nedonutila k tomu, aby mi prozradil Gabrielovu adresu? Takhle se z toho čekání asi zblázním… Za jednu věc ale byla Hynkovi vděčná. Takže podle něj jsem si Eliščinu vraždu neobjednala. To je povzbudivé… Ale když jsem to nebyl já, tak kdo? Kdo se ji snažil zabít? A proboha proč?

  Mirkovi se hlavou honily podobně divoké myšlenky. Petra to táhne s Lorenzem? To snad nemůže bejt pravda! Chudák Aleš! A vtom mu to došlo. To oni ho zabili! Musí to tak bejt. Zbavili se ho jako nepohodlnýho psa. Z jakéhosi popudu vzdoru vyndal na světlo svůj mobilní telefon.

  „Komu chceš volat?“ otázal se Štěpán a zabodl svoji lžičku do míchaných vajíček.

  „Naší drahý rodinný přítelkyni,“ odpověděl Mirek.

 

***

 

 

  Petra ve slušivém pracovním kostýmku také právě snídala. Usazená za skleněným jídelním stolem pozorovala Iva, jak si před velkým zrcadlem uvazuje tmavě modrou kravatu s heraldickým vyobrazením českého lva jako státního znaku. V policejní uniformě se všemi výložkami vypadal velice mužně a nebezpečně sexy. Čekala ho krátká tisková konference, ale slíbil, že v poledne bude zpátky. Po včerejších čtyřech orgasmech, které jí v posteli přivodil, mu všechno odpustila. Ale musel se jí zavázat, že se jeho lidi budou chovat k Lauře slušně. A že i když si Alžběta na Gabrielovu adresu nevzpomene, že její dceři nikdo neublíží.

  Ivo na její odraz v zrcadle šibalsky mrkl a byl to právě onen slib, na který zrovna myslel. Potřeboval Petru na své straně za každou cenu, takže by jí napovídal cokoliv, aby ji uklidnil. Pravda byla ovšem taková, že pokud nedostane to, oč žádal, Lauru Pernerovou čeká poprava. Jo jasně, Petra bude vyšilovat…ale nakonec mi odpustí i toto. Ostatně jako vždy…

  Romantickou idylku narušil zvuk jejího mobilu.

  Při pohledu na displej se její srdce divoce rozbušilo. Třesoucí se rukou se nejprve napila kávy a teprve potom hovor přijala. „Ahoj, Mirku, nějaký nový zprávy o Lauře?“

  Ve sluchátku zašramotilo a chvilku bylo ticho. „Ahoj. Ne. Bohužel nic. Už jsem z toho na prášky. S Betty jsme probděli celou noc…“

  „To je mi moc líto. Zařídím ti volno na celej víkend.“

  „To bys byla moc hodná. A co ty? Volalas ty policajty?“

  „Ano.“ Na sucho polkla. „Ten můj známej po ní pátrá. Ale zatím neoficiálně. Nejsem její matka a ani si nejsem jistá, jestli už není Laura plnoletá.“ V tomto Petra lhala také. Věděla, že dívka osmnáctiny oslaví prvního listopadu. „Takže to pro mě dělá jen jako přátelskou službu. Pokud od něj během dneška nedostanu žádnou zprávu, doporučuju vám nahlásit její zmizení oficiálně.“

  Je vážně dobrá, musel ji Ivo v duchu pochválit. Léta v BIS ji naučila lhát chladnokrevně a přitom obezřetně, aby se to později neobrátilo proti ní.

  Uslyšela Mirkův hluboký povzdech. „Nevím, co bychom si bez tebe počali, holka…“

  „A co Filip?“ chtěla vědět. „Kde teď je? Mám zařídit volno i pro něj?“

  „Lítá někde po Praze a obrací kámen po kameni. Určitě celou noc nespal. Jistě bude rád, když nebude muset do práce.“ Ve skutečnosti odešel z domu s Hynkem.

  „Vyřídím to. Spolehni se. Pozdravuj Betty.“

  „Měj se a dej vědět, co ten známej.“

  „Jasně.“ Petra zavěsila. V koutku oka se jí leskla slza. „Sakra,“ ulevila si zamyšleně.

  Ivo si k ní přisedl, vzal toust z jejího talíře a ukousl si z něj. „Copak?“

  „Říkals, žes psal Alžbětě esemesku…“

  Odpovídal jí s plnou pusou. „Jo. Takovou tu nezjistitelnou…“

  Petra na něj tajemně pohlédla. „Tak proč se o tom Mirek vůbec nezmínil?“

  Ivo polkl svoje sousto. „No, vypadá to, že jsi jako rodinná přítelkyně skončila, drahoušku…“

***

  Dobře stavěný chlapík ve středních letech, který si nechával říkat jednoduše Freddy, vypadal vždy v ulíznutých delších vlasech a velkých zrcadlových brýlích proti slunci jako italský fotbalista. Anebo jako německý pornoherec z devadesátých let.

  Posledních šest let zaujímal na výplatní listině Hynka Zawadského post likvidátora potíží a jeho prvního vojáka v poli. A nezahálel ani dnes v noci. Dva jiné své kumpány nasměroval na pány Slováčka a Peřinu a on sám celou noc strávil čmucháním kolem Tonyho Smetany. Vymetl všechny hospody a putyky, kam chodil. Navštívil každý bordel, kde Tonyho znali. Vyslechl každou štětku, kterou Smetana ojel a pak zmlátil.

  Ve dvě hodiny po půlnoci jeho situace vypadala ještě značně beznadějně, dokud nedostal tip na jednoho cikánského buzíka, kterého prý Smetana odtáhl někam do své tajné skrýše, užil si s ním a pak ho brutálně zřídil. Tak tajná skrýš, jo? Tak to by mohlo pana Zawadskýho zajímat.

  Kradmo pohlédl na své masivní armádní hodinky, když zvonil na přízemní byt nacházející se na černomosteckém sídlišti. 07:32. Ty vole, jak já bych chrápal. Doufám, že tam ti buzeranti budou mít aspoň kafe! Už se nemohl dočkat, až si po náročné noční šichtě zaleze do postele, nechá se od své ženy Tamary pěkně vykouřit a podívá se na vnitřní stranu svých víček. Už jsem na takovou práci asi starej nebo co.

  Otevřel mu snědý mladík v růžovém županu. Na levém oku měl monokl. Když si návštěvníka prohlédl od hlavy k patě, rychle se snažil dveře zavřít, ale to už v nich měl Freddy nohu. „Jestli mi zničíš mý nový kožený boty,“ zasyčel výhružně, „udělám ti moncla i na druhým voku.“

  Hoch znejistěl. „O co vám jde?“ zeptal se zženštilým hláskem. „To jste se rozhodl, že si hned po ránu zmlátíte buzíka? Kdo jste?“

  „Nemel kraviny a povol ty dveře.“ Freddyho hlas byl nebezpečně tichý. „Počítám do tří. Tři!“ A do dveří kopl takovou silou, až se rozletěly dokořán.

  „Au!“ Mladík odskákal po jedné noze o metr dozadu, protože měl skopnutý palec. „Nebo to tady chcete vykrást?“

  Odněkud se vyřítila skoro nepříčetná čivava a začala na Freddyho štěkat.

  „To je čím dál lepší,“ zabručel a obrátil oči v sloup. Potom věnoval pozornost mladému Romovi. „Předpokládám, že jseš Dido, co?“

  Jmenovaný vmžiku zkameněl. „Takže bytovej zloděj asi nebudete.“ Na sucho polkl. „Poslouchám. Spusťte.“

  Freddy potlačil zívnutí. „Můj zaměstnavatel potřebuje vědět, kam tě to Antonín Smetana před čtyřmi dny odtáhl. A kde ti udělal,“ ukázal na jeho levé oko, „tohle.“

  Didovi se při vyslovení jména toho holohlavého obra sevřel strachy žaludek. A ucítil žluč ve svých ústech. Takže Smetana. Samozřejmě se mu to monstrum nepředstavilo. Už když nasedal do jeho dodávky, jeho šestý smysl ho nabádal k opatrnosti. Ale když takoví chlapi se mu vždycky strašně líbili. Starší. Velcí. Silní. Nebezpeční. Šel by s ním i zadarmo. První hodinu s ním zažil nejlepší sex svého života. A téměř se do něj zamiloval. A potom jeho zákazník prohlásil: „Ty sis užil už dost a teď si užiju já…“

  Freddy zaregistroval, že Dida vyděsil k smrti. „Tak mluv,“ vybídl ho už trochu smířlivěji. „Kde má ten parchant skrýš?“

  Dido si zkřížil ruce na prsou jako žena. „Tak vy si myslíte, že mi toho moncla udělal on?“ Hořce se pousmál. „Ten je ještě čerstvej. Ze včerejší noci. To si se mnou pohrál jeden vysoce postavenej bankéř. Na pana Smetanu mám jinou památku.“ Otočil se k Freddymu zády a nechal růžový župan spadnout na své lokty.

  Freddy jen zděšeně zalapal po dechu.

  Didova záda byla jako nějaké zvrácené umělecké dílo poseta mozaikou podlitin, šrámů a otisků po típnutých cigaretách.

 

***

 

 

  Eliška zrovna na své nemocniční posteli dojídala snídani na plastovém podnose. Masová pomazánka postrádala veškerou chuť, ale dneska by si toho sotva všimla. Duchem byla naprosto nepřítomná. Včera ji navštívili z Odboru vnitřní kontroly Policejního prezídia České republiky a ona poprvé nahlas přiznala, že se ji strážník Houžvička pokusil zabít. Snad se to teď neobrátí proti mně. Vsadila jsem všechno na jedinou kartu. Ale já se prostě nedokážu smířit s tím, že bych nemohla policajtům ve svý zemi věřit.

  Do pokoje vstoupila mladá zdravotní sestřička. „Dojedla jste?“ zeptala se jí opatrně. „Můžu to odnýst?“

  Eliška přikývla. „Ano. Bylo to výborný. Děkuju.“ Potom se zarazila. „Vy jste tu na praxi ze zdrávky, že ano?“

  Dívka ve zdravotnické uniformě už měla podnos v ruce. „Jo. Mám to napsaný tady na vizitce. Je to snad tak moc poznat?“

  „Vůbec ne,“ usmála se Eliška teskně. „Jen – už jsem dlouho neviděla vaši spolužačku Lauru Pernerovou. Nevíte, jestli ji náhodou nepřeřadili na jiný oddělení?“

  Děvče zaváhalo, aby nakonec přiznalo: „No, je to divný, ale Laura už podruhý nepřišla. Volala jsem jí na mobil, ale je nedostupná. To jí vůbec není podobný. Nikdo nevíme, co se děje. Vy ji snad znáte?“

  Eliška se zamračila. U Pernerů se něco děje. „Vlastně učím jejího mladšího bráchu. Můžu mu zkusit zavolat a zeptat se ho.“

  „To by bylo fajn. Stavím se za vámi po vizitě. Jo, málem bych zapomněla. Venku na vás někdo čeká. Sice nejsou návštěvní hodiny, ale tady musíme udělat výjimku.“

  Eliška se nervózně poškrábala na šíji. „Proč? Kdo… Kdo je to?“

  „Policajtka.“

  Poté, co dívka zmizela ve dveřích, objevila se v nich sympatická zrzka v těsné kožené bundičce. Přikráčela k posteli, podala Elišce ruku a ukázala jí svůj služební průkaz. „Podporučík Sallingerová. Těší mě. Nezdržím vás dlouho. Mohu si přisednout?“

  Eliška se na ni nedůvěřivě zadívala. Ale pak si pomyslela: Tahle mi určitě nepřišla ublížit. „Samozřejmě. Židli někdo odnesl, ale klidně se posaďte na kraj postele. Mně to nevadí.“

  Adéla to udělala. „Díky. Prej vás o víkendu nejspíš propustí. Zotavila jste se neuvěřitelně rychle.“

  „Jo.“ Eliška moc nevěděla, co jiného by na to měla říct.

  Proto Adéla pokračovala: „Víte, včera jste mým kolegům trochu zamotala hlavu. Snesla jste pár docela závažnejch obvinění. Ale já tady nejsem kvůli Damiánovi Houžvičkovi. Když se vás kolega z vnitřní kontroly ptal, proč by vás chtěl ten strážník zabít, odpověděla jste, že si ho podle vás najala manželka vašeho přítele…“

  Eliška ztuhla. Najednou svých včerejších slov litovala. „Víte – ono je to trochu složitější…“

  Adéla ji přerušila: „Měla jste na mysli Alžbětu Pernerovou, že ano?“

  Mladá učitelka po delší odmlce téměř neznatelně přikývla. Tohle mi Mirek nikdy neodpustí.

  Adéla se zatvářila ustaraně. „S něčím se vám svěřím. Já nejsem běžná policistka a ani nepracuju na odboru vnitřní kontroly. Dělám na vraždách. Momentálně vyšetřujeme dvě úmrtí zaměstnanců Bezpečnostní informační služby. Indicie nás vedou ke dvěma ženám. A Alžběta Pernerová je jednou z nich. Proto potřebuji upřímnou jednoznačnou odpověď. Je podle vás Alžběta Pernerová zodpovědná za to, co se vám přihodilo?“

 

 

  ***

 

  Když Tony v černé kukle a s podnosem se snídaní ve svých rukou vstupoval do místnosti, Laura seděla opřená o zeď na své pryčně. Jen k němu apaticky pomalu zvedla hlavu.

  Pohledem zavadil o netknutý steak na stole. Podnosy vyměnil a ten s večeří zase odnesl za dveře mimo její zorné pole. Vrátil se s termoskou s horkým čajem. „Ani nechceš vidět, co jsem ti přinesl?“ zeptal se jí neutrálně.

  „Nechte mě hádat,“ pronesla tlumeně. „Buď to bude uzená klobása, nebo vídeňské párky, anebo masová paštika. Tak co, strefila jsem se aspoň jednou?“ Sarkastický tón jejího hlasu nešlo přeslechnout.

  Nadzvedl plastový poklop. „No, já vidím misku s müsli, marmeládu, máslo, housku, sladkou bábovku, mlíko a džus.“

  Laura zpozorněla. „Opravdu?“ odsekla podezíravě. „V čem je háček?“

  Tony jí nemínil vyprávět, jak dostal parádní sodu za to, že jí naservíroval steak. Takhle se Lorenz ještě nikdy předtím nechoval. Štěkal na něj do telefonu příkazy, jako by mu najednou na té holce záleželo. Proč? Co se změnilo? Nemohl se smířit s tím, že by měl tuhle malou bitvu prohrát. On – Tony Smetana – prostě musí mít poslední slovo. „Žádnej háček. Dneska bys měla bejt silná. Ve dvanáct hodin tě buď pustíme, nebo zabijeme. Záleží jen na tvý drahý matince.“ A s velkým zadostiučiněním opustil rychle místnost.

  Když Laura uslyšela zvuk dvojitého zámku, úzkostí se jí sevřelo hrdlo. A udělalo se jí na zvracení. Veškerý hlad ji okamžitě přešel jako mávnutím kouzelného proutku. Takže dneska se rozhodne o mým osudu. Ale co měla znamenat ta poznámka o mámě? Pokud po ní něco chtějí a ona jim to může dát, proč doposud váhala? To jí nešlo na rozum. Musí to bejt něco z její minulosti, na kterou si nedokáže vzpomenout…

  V této tíživé chvíli jí Filip chyběl víc než kdykoliv předtím. Miluju ho. Bože, jak já ho miluju. Co bych dala za to, ho teď obejmout.

  Smrt. To slovo ji fascinovalo už odmalička. A teď možná čeká i na mě. Ve zdravotnictví se setkávala s tímto jevem neustále. Věděla, že z ryze fyziologického hlediska není žádná smrt okamžitá. Lidé si představují třeba výstřel… a pak definitivní konec. Jenže se vlastně jedná o začátek. Začátek předem prohranýho boje.

  Z přednášek si pamatovala, že v okamžiku smrti vyhlásí mozek pohotovost. Jeho aktivita právě v těchto chvílích vědce nepřestává udivovat. Mozek řídí celou řadu záchranných operací, organizuje a plánuje.

  Nadledvinky začnou chrlit hormon adrenalin jako o závod. Ten zvyšuje tepovou frekvenci pro lepší přísun krve do svalstva. Játra uvolňují energii ve formě glukózy. Jakmile ustane dech a přestane bít srdce, krev už nemá jak proudit. Člověk kolabuje. Zásoby kyslíku umírající tělo zlikviduje do půl minuty. A mozkové buňky začínají odumírat. K nevratnému poškození dochází už po deseti minutách. Mitochondrie, které fungují jako takové buněčné elektrárny, už neprodukují žádné palivo a buňky se zhroutí. Srdce se bez kyslíku překyselí a vypoví službu úplně. Lidská svalová soustava ale dokáže přežít ještě osm dalších hodin. Lauru úplně šokovala pravda o spermiích, které mrtvého muže přežijí o 4 dny! Taková je smrt v číslech. Fascinující.

  Jenže když se netýká vás…

  Ale paní s kosou tvořila jen polovinu Lauřina příběhu. Do náruče veřejného zdravotnictví ji vehnal úplně opačný případ. Četla o něm na internetu. V roce 2008 se v Texasu narodila jedna americká holčička jménem Macie McCartneyová hned dvakrát! Nepobyla si v matčině lůně ani 23 týdnů a už jí lékaři diagnostikovali nádor o velikosti grapefruitu na kostrči. Začal boj o její nenarozený život. Lékaři na konci února podali matce silné anestetikum, aby uvolnili její dělohu. Tu vytáhli ven a vyjmuli z ní velkou část miminka. Vyoperovali nádor a plod navrátili zpátky do dělohy. A do matky. O deset týdnů později se Macie narodila znovu. Naprosto zdravá.

  Laura se tehdy u monitoru počítače rozplakala. Život je ten největší zázrak ve vesmíru. Je naší povinností ho chránit.

  Teď měla tahle ta vzpomínka mírně nahořklou příchuť. Jenže mně se ho chystá někdo vzít. Bez milosti.

  Její srdce zaplavila u ní vzácná emoce.

  Nenávist.

 

 

    ***

 

  Když Hynek s Filipem po boku vstupovali do domu rodiny Pernerových, Mirek si zrovna v obýváku oblékal tvídové sako, Alžběta v domácích šatičkách s květovaným vzorem mlčky sklízela po snídani a jejich synové seděli za stolem jako zařezaní. Celá rodinka vypadala jako Romanovci těsně před popravou.

  Asi jsme přišli uprostřed rodinný hádky, přeběhlo Hynkovi hlavou a ohlédl se po Filipovi. Poté vděčně kývnul na Štěpána, který jim otevřel dveře. „Dobrý ráno ve spolek,“ pozdravil podnikatel.

  Mirek hned ožil. „Vy mi jdete zrovna do rány. Už toho mám vážně dost!“ Na krku mu pulsovala žilka rozčilení. „Celou noc jsem měl nervy na dranc. A víte vy co? Je mi úplně u prdele bezpečí vašeho společnýho známýho. Ten chlap je mi naprosto ukradenej! Já ho krejt nehodlám a už vůbec kvůli němu nebudu riskovat život svý jediný dcery…“ Najednou z náprsní kapsy vytáhl svého glocka, odjistil ho a odhodlaně na Hynka zamířil. „A teď mi hezky vyklopíš Gabrielovu adresu. Počítám do deseti… Raz!“

  Atmosféra v místnosti náhle zhoustla. Alžběta ztuhla a zakryla si dlaní spodní polovinu tváře. „Mirku, co – co blázníš?“ vykoktala. „Hynek se nám přece snaží pomoct. Je to přítel…“

  Mirek na něj nepřestával mířit. „Možná tvůj, drahoušku. A tvýho amanta. Ale ne můj. Až do včerejška jsem se tě pořád snažil omlouvat, Betty. Ale už mi nějak došly argumenty. Jsi stejně zkažená jako ty lidi, kterejma se obklopuješ…“

  Alžběta se rozplakala. Těchhle slov z Mirkových úst se bála nejvíc. Slov, která přesně vystihují podstatu její duše.

  Hynek kupodivu nehnul ani brvou. „Nic nechápeš, Mirku.“ Nikdo na světě by ho nedonutil vykat chlapovi, co na něj míří pistolí. „Všechno je úplně jinak,“ pokračoval konejšivým tónem. „Nemáš ani ponětí, jak strašně moc Betty křivdíš.“ Rozhlédl se po jejích vyděšených synech. „Jak jí vy všichni křivdíte.“

  Mirek viditelně znejistěl. „Co to žvaníš? Nic na světě by ji už nedokázalo omluvit. Copak nepomohla Gabrielovi na svobodu?“

  „Ale ano,“ přitakal Hynek tiše. „To byl její mistrovskej majstrštyk. Já dodal prostředky, ale celej plán vyšel z její hlavy. To přiznávám.“

  „Tak vidíš,“ trval Mirek na svém jako umanuté dítě. „Porušila zákon, kterej slíbila chránit…“ Byl dokonce u toho, když jeho žena složila služební přísahu: Slibuji na svou čest a svědomí, že při výkonu služby budu nestranná a budu důsledně dodržovat právní a služební předpisy, plnit rozkazy svých nadřízených a nikdy nezneužiji svého služebního postavení. Budu se vždy a všude chovat tak, abych svým jednáním neohrozila dobrou pověst bezpečnostního sboru. Služební povinnosti budu plnit řádně a svědomitě a nebudu váhat při ochraně zájmů České republiky nasadit i vlastní život.

  Jasně, ze začátku byl proti, aby jeho manželka pracovala pro stejný úřad jako on. Nebyl vysloveně šovinista, ale ta představa se mu jaksi zajídala. Betty přece nemůže dělat v BISce! Ona patří domů. Ke mně domů. Nemůže nosit zbraň! Ale ona všechny dokonale převezla. A nejvíc Mirka. Zhostila se svého nového poslání s grácií a neskutečnou vervou. Úkoly plnila svědomitě a velice brzy se stala plnohodnotnou členkou týmu.

  Jak hrdý na ni tehdy byl!

  Vtom jako by Hynkovi došla veškerá trpělivost. „Hele, tahleta ženská tě nikdy nepřestala milovat. Nikdy! Jediným jejím prohřeškem bylo, že měla před tebou tajemství, kterým tě nechtěla zatěžovat. Ano, porušila zákon, ale ne, aby pomohla na svobodu svýmu milenci. Před sedmi lety totiž zjistila, že je Gabriel Tolar její biologickej otec!“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář