Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 16) Lvice

26. 5. 2018

  Laura vědomí nabývala velice pomalu. Matně – jako v mlžném oparu – si vybavovala vnitřek dodávky. Stihla zaznamenat nějaké stavební nářadí, a že to tam páchlo ředidlem. Její dva únosci, z nichž jeden mluvil rusky, jí potom něco píchli do žíly. Nejspíš sedativum. Okamžitě pocítila příjemné tíživé teplo rozlévající se celým jejím tělem. A pak svět zčernal. Když znovu otevřela oči, zjistila, že leží na nějaké špinavé pryčně ve sklepní místnosti bez oken. To ji vyděsilo, takže se bleskurychle posadila, opřela se zády o studenou zeď a objala si skrčená kolena. Když pominul prvotní šok, začala se rozhlížet po místnosti, kterou osvětlovala jediná stowattová žárovka visící ze stropu pouze za kabel. Holé stěny z rezavého železa. Bože! Jsem snad v nějakým kontejneru? Chladná plechová podlaha. Starý dřevený stůl s jedinou židlí. Mezi ním a postelí stál zapnutý elektrický přímotop, který k ní vysílal teplo v nepříjemné jednosměrné vlně. Bázlivě nahlédla pod postel a spatřila nemocniční podložní mísu. A to ji polekalo asi nejvíc.

  Svůj batoh s mobilem samozřejmě nikde neviděla.

  Vtom zašramotilo v zámku těžkých železných dveří a srdce jí strachy málem vyskočilo z hrudi. Vstoupil jeden z chlapů z té dodávky. Byl sice celý v černém a jeho hlavu opět maskovala kukla s otvory pro oči, ale prozradila ho jeho robustní postava. Byl to jeden z těch dvou. Nesl v rukou podnos s jídlem a sklenicí džusu. Položil ho na rozvrzaný stůl. „Třikrát denně dostaneš najíst,“ oznámil jí chladně. „Vždy ráno a večer ti přinesu termosku s čajem. V tý míse je položenej hajlzpapír. Jestli ji budeš potřebovat vynýst, dvakrát zabouchej na dveře. Pokud to uděláš z jakýhokoliv jinýho důvodu, nikdo ti už mísu nevynese. Pokud ti jedna deka nebude stačit, máš poslední možnost si říct o druhou. Tohle na stole je oběd. S večeří ti přinesu nějaký časopisy. Světlo ovládáme my. Zhasíná se v deset večer a rozsvěcí v šest ráno. Hned na úvod si nastavíme jasný pravidla. Zatím máme instrukce ti neubližovat. Pokud ale vejdu do těchto dveří a ty mě třeba majzneš přímotopem, zabiju tě. Pokud se do mě budeš snažit zabodnout vidličku, zabiju tě. Pokud budeš předstírat zdravotní kolaps, abychom tě museli vynýst ven, zabiju tě. Je to všechno jasný?“

  Laura na sucho polkla. Vyjmenoval všechny tři možnosti, který mě opravdu napadly.  Sama se divila tomu, že našla hlas k odpovědi: „Je mi to jasný. Ten oběd ale můžete rovnou odnýst.“

  Tony Smetana, jenž pod kuklou skrýval svítící pleš, se nad stolem napřímil. „Pokud si budeš hrát na primadonu, zabiješ se sama.“ A otočil se k odchodu.

  Ona ho ale zastavila slovy: „Nehraju si na primadonu. Nejsem blbá. Jsem zdravotní sestra, proboha. Vím, že potřebuju živiny, i za cenu toho, že by v jídle mohly bejt drogy. Už z dálky ale vidím, že je to kuřecí stehno. Já jsem ale vegetariánka. Nedokázala bych to sníst, ani kdybych se tu svíjela hlady.“

  Tony se na dvě vteřiny zastavil, ale neotočil se. Pak dveřmi prošel a zavřel je za sebou. Laura uslyšela zvuk dvojitého zámku, schovala si tvář do dlaní a poprvé od svého uvěznění se rozplakala. Pak zaslechla jeden jasný, nezaměnitelný zvuk, který ale její mozek odmítal akceptovat. To není možný! Musím mít halucinace! Prosím, ať se mejlím! Vždyť tady mě přece nikdo nemůže najít!

 

   

***

 

  Petra zrovna telefonovala za svým pracovním stolem, když do její kanceláře bez zaklepání vstupovali Mirek s Filipem. Zamračila se nad tou hrubostí a zadrmolila do sluchátka: „Ještě se vám ozvu.“ Zavěsila a oba si změřila přísným pohledem. „Pokud nezačal požár a vy mě nejdete evakuovat, řekla bych, že máte co vysvětlovat, pánové.“

  Mirek se naléhavě opřel o okraj jejího stolu a bez úvodu spustil: „Nevolala ti náhodou Laura?“

  Petra reflexivně ztuhla. „Ne. Proč – proč by mi měla volat? Co se děje? Proč tak vyvádíš?“

  Mirek se zklamaně narovnal. „Volala její učitelka, že nedorazila na praxi. Víš, ráno jsem se s ní trochu porafal – a mám strach, že utekla z domu.“

  Petra na něj vytřeštila svoje břidlicově šedé oči. Hrdlo se jí stáhlo a tep jí vyletěl do závratných výšek. To by snad Ivo neudělal! Panebože, ať to není jeho práce! Vždyť jsem mu přece vysvětlovala, že má Alžběta amnézii a že momentálně nemůže vědět, kde se Tolar ukrejvá! Chvilku nebyl schopná vůbec promluvit. Laura ne. Ona ne. Je jako dcera, kterou jsem nikdy neměla. Pomalu se postavila. „Pro dnešek už máte oba volno. Zařídím to u vašeho novýho šéfa. Jděte ji hledat. Já zkusím jednoho známýho na policajtech.“

  „Děkuju,“ hlesl Mirek dojatě. „S Alešem jste byli naši nejbližší přátelé a ty… jsi fantastická ženská, Petro. Ještě jednou díky. Pojď.“ A společně s Filipem zmizeli ve dveřích.

  Vyprovázela je skelným pohledem. Co se to ze mě stalo? Jsem zrůda. Jako smyslů zbavená vyndala ze své kabelky soukromý mobil a vytočila na něm Ivovo číslo. Když se zaposlouchala do vyzváněcího tónu, promlouvala sama k sobě: Už se ti to vymklo z ruky, holčičko. Ivo ti přerostl přes hlavu. Jak se to jen mohlo všechno tak zatraceně zvrtnout? Doposud se alibisticky utěšovala, že hranici, odkud není návratu, ještě vlastně nepřekročila. Nikoho nezabila. Aleše zavraždil Ivo. Ano, věděla, co se chystá a nezabránila tomu, ale její akce to nebyla. Chvilkové zatmění mysli a objednání vraždy Elišky Hajné taky dopadlo více méně dobře. Eliška přežila a Mirek by musel být naprostý ignorant, kdyby z toho nevinil Alžbětu. Jo Helena, na tu jsem skoro zapomněla. Ale ani její smrt nenařídila přímo. Jen si posteskla před Ivem, že ji zahlédla mluvit s tou ryšavou policajtkou. A že má strach, co by jí ta tlustá slepice mohla napovídat. A Ivo jako vždy odvětil, že se o tuto nepříjemnost už nějak postará. Jako pokaždé. Ale něco Petře našeptávalo, že pokud Ivo od Alžběty nezjistí, kam se ukryl Gabriel Tolar, hrozí Lauře, že se stane další nepříjemností k vyřešení. Konečně to Ivo zvedl: „Ahoj. Copak se děje, zlato?“

  Petra se naježila. Copak se děje? „Laura Pernerová dnes beze stopy zmizela,“ spustila hned bez nějakého většího úvodu. „A já se jen chci ujistit, že jsem první, kdo ti tuto informaci sděluje.“

  Ivo si v telefonu nikdy nebral servítky. Chodil s ředitelskou sledovací služby, takže se nebál, že by mohl mít mobil napíchnutý – to by Petra podřezávala větev sama pod sebou. „Nechceš mi, doufám, kecat do mejch kšeftů, že ne drahá? Takový chyby se naposledy dopustila moje bejvalka číslo dvě. A moc dobře víš, že se teď živí jako pokladní v Tescu. A to předtím bejvala vrcholová manažerka.“

  Takže je to opravdu jeho práce. Ach Bože… Zhluboka se nadechla. „Obávám se, že jsi nepochopil podstatu slova amnézie. Je mi jasný, že se chceš přes Lauru dostat k Tolarovi – ale Alžběta ti nedokáže pomoct, ani kdyby se rozkrájela.“

  Po krátké odmlce jí Ivo oznámil: „Já si zase myslím, že jsem udělal to nejlepší pro její motivaci, aby si na všechno co nejdřív rozpomněla.“

 

 

***

 

  Když Mirek s Filipem dorazili do domu rodiny Pernerových, zastihli zrovna Štěpána, jak nalévá na barové židli usazené Alžbětě do čaje rum. Ta – jakmile je spatřila – vrhla se manželovi kolem krku. „Jak nám to jen mohla udělat?“ bědovala na pokraji hysterie. „Vždyť jsme jí nic zas tak hrozného neřekli!“

  Mirek ji objal pevněji a snažil se ji ukonejšit: „Petra už burcuje policajty. Má tam prej nějakýho známýho. Laura je už skoro dospělá. Nejsem si jistej, jestli bychom nemuseli podle oficiálního postupu čekat čtyřiadvacet hodin, než bysme ji mohli nahlásit jako pohřešovanou.“

  „Zdravím,“ usmál se Filip nejistě.

  „Ahoj,“ špitla Alžběta a pohodila hlavou k bratrovi. „To je můj brácha Štěpán. Štěpáne, nápadník naší dcery Filip. Taky pracuje v BISce.“

  „Jaká matka, taková dcera,“ ušklíbl se Štěpán a podal mladíkovi ruku. „Už jsem o tobě dost slyšel. Jestli mojí malé neteřince zlomíš jednou srdce, zpřelámu ti kosti v těle.“

  Filipovi trochu zmrzl úsměv na rtu. „Vážím si vaší upřímnosti, pane, ale stoupněte si do fronty za vašeho švagra a nejstaršího synovce. Podobnejma řečma mě krmí pokaždý, když překročím tento práh.“

  „Jsi pohotový,“ pochválil ho Štěpán. „Líbíš se mi. Ale teď by mě zajímala jiná věc. Proč – když je do tebe Laura celá hotová – neutekla z domu k tobě?“

  Mirek s Alžbětou ztuhli, protože doposud pořád chtěli věřit verzi o útěku. Filipův nešťastný bezradný výraz ale jen potvrzoval to, čeho se oba podvědomě báli nejvíc.

  Ozval se Alžbětin mobil. Ale nebyl to příchozí hovor. Někdo jí poslal textovou zprávu. Ty v její době ještě neexistovaly vůbec. Minulý týden – když ji Lambert seznamoval se svým vlastním mobilem – jí oznámil, že první SMS byla odeslána až 3. prosince 1992 s textem: Veselé Vánoce a zprostředkoval ji britský mobilní operátor Vodafone. Paradoxně Alžběta textovky chápala ještě méně než volání. Už se je naučila číst, ale neposlala zatím ani jedinou.

  Vylovila přístroj na světlo a hned se zamračila. „To je ale divné číslo. Začíná 999…“

  Ale Filip byl hned doma. „To znám. Takzvaná zpráva na displej. Ukáže se jen jednou na pár minut a pak nenávratně zmizí. Nenajdete ji pak nikde v telefonu ani na simce. Rychle ji přečtěte!“

  „Panebože,“ zakryla si na chvíli ústa dlaněmi. „Stojí tu: MAME VASI DCERU. JE V PORADKU. ZATIM. OPISTE SI NASLEDUJICI EMAILOVOU ADRESU, NA KTERE K NAM ZPRAVA DOPUTUJE OKLIKOU PRES JIZNI AFRIKU, TAKZE JI NEVYSTOPUJETE. POKUD SI NA UVEDENEM MAILU DO ZITREJSICH 12:00 HODIN NEPRECTEME MISTO AKTUALNIHO POBYTU PANA TOLARA, LAURA ZEMRE. VAS CAS BEZI…“ Střelila po všech divokým pohledem. „Co tak koukáte? Papír a tužku! Rychle!“

  Filip si jen naoko otráveně povzdechl. „Takhle už se nezjistitelný zprávy dávno neposílaj. Ti lidi zamrzli někdy v devadesátkách.“ Pohlédl Alžbětě do očí a zadrmolil neobratné pardon. Vyndal svůj chytrý telefon a dočasnou zprávu si jednoduše vyfotil. „Důchodci jedni.“

  „Aha.“ To Alžbětu teda nenapadlo. Za mých časů fotografie sloužily pouze k zaznamenávání minulosti. Dnes mají ale úplně jiný účel: zachytit přítomnost, aby s tím mohl uživatel patřičně naložit. „Co – co budeme dělat?“ vykoktala.

  Mirek se zamyslel. „Teď by mě teda velice zajímaly ty tvý důkazy v sejfu naší ložnice, drahá.“

  Všichni čtyři se tam vydali a cestou se k nim připojil i Kaiser.

  Když Alžběta odemkla trezor a znovu všechny dokumenty přendávala na ustlanou postel, otočila se po manželovi. „Tys věděl, že tady máme sejf?“

  Mirek se poškrábal na bradě. „Jo. Ale téměř jsme ho nepoužívali. Prostě se nám líbila představa mít ho doma. Proto jsem taky na ten klíč na tvým svazku úplně zapomněl.“

  „Jo tak.“

  Všichni se v podřepu opřeli o lůžko a snažili se z papírů nějak vyčíst, kam by se mohl kriminálník jako Gabriel Tolar schovat. Po chvíli to ale Mirkovi nedalo: „Uvědomuješ si, Betty, že právě teď hatíš svý pětiletý úsilí a zrazuješ svýho milence, že ano?“

  Ta slova ji zastihla nepřipravenou. Zachvěla se a trochu upjatě řekla: „I kdybych teď byla do něj zamilovaná – jakože nejsem, protože ho neznám – udělala bych to stejně. Laura je moje dcera. Jestli mé rodičovské instinkty doposud dřímaly, právě se rozhořely naplno. To mi věř. Zradila bych ho i pro Lukáše a Lamberta.“

  Její odpověď Mirka potěšila. Ovšem jen z části. Oženil ses s pěknou poběhlicí, chlapečku. Další bod pro Elišku.

  Ale ani po hodině nepřišli na nic, co by jim mohlo pomoct. Alžběta bezděky pohlédla na své náramkové hodinky. Panebože, ten čas tak letí! Zbývá už jen třiadvacet hodin! Začala propadat trudnomyslnosti. Jak můžu za tak krátkou dobu dohnat to, o co se snažím už bezmála týden?

  Vtom si Filip něčeho všiml. „Podívejte tady na ten papírek. Stojí tu: ověřit u Hynka pronájem dodávky.“ Zvedl k Alžbětě hlavu. „Máte ponětí, kdo je Hynek?“

  „Ne,“ odsekla automaticky, ale okamžitě se zarazila. „Moment. Jednoho Hynka mám v adresáři telefonu.“ Vyndala mobil a začala v něm hledat. „Hynek. Hynek. To bylo někde na konci… Á tady: Zawadský Hynek. Že by to byl on?“

  „Zavolej mu,“ nařídil jí Mirek tiše. „Ať je to kdokoliv. Nemáme co ztratit.“

  „Ale já vážně nevím, jak bych s ním měla mluvit. Ani netuším, jestli mu tykám nebo vykám.“

  Mirek se hrozivě zamračil. „Ty si už nějak poradíš. Jako vždycky.“

  Najednou si připadala, jako by dostala od svého manžela facku. Zlobí se na mě… A já mu to nemůžu zazlívat. Jeho trápily výčitky svědomí kvůli Elišce. A já na něj vyrukuju s Gabrielem, Alešem a teď ještě s nějakým Hynkem! Na sucho polkla a vytočila jeho číslo.

  Zvedl to po prvním zazvonění. „Poslouchám,“ pronesl kultivovaný mužský hlas.

  Sakra, zaklela v duchu. Copak takhle se někdo představuje? Jak mám z toho poznat, jestli mu můžu tykat? „Tady Pernerová,“ řekla neutrálně. „Dostala jsem se do velkých problémů…“ A schválně klesla hlasem. Potom zapnula hlasitý odposlech.

  Muž na pár vteřin zaváhal. „To mi docvaklo. Myslím, že můžu pomoct.“

  On to snad dělá schválně. „Navrhuju setkání. A to co nejdřív. Tlačí mě čas.“

  „Slyším ozvěnu hlasitýho odposlechu, takže předpokládám, že všichni tři přítomní muži jsou přátelé…“

  Každý se po sobě ostražitě podíval. Mirek začal očima mapovat interiér ložnice a jí bylo jasné, že hledá skrytou kameru nebo štěnici.

  „Jak víte, kolik nás tu je?“ ujelo jí podrážděně.

  Uslyšeli utrápený povzdech. „Ach Betty, moje podezření jsi právě změnila v jistotu. Ty si mě opravdu nepamatuješ. No to je gól… Jak jsi ale potom věděla, že mi máš zavolat?“

  Srdce se jí divoce rozbušilo. „Ve svých věcech jsem našla poznámku s vaším,“ rychle se opravila: „s tvým jménem. Byl to výstřel naslepo.“

  „Možná naslepo, ale každopádně správným směrem. Protože jen já ti můžu pomoct.“ Hynek Zawadský jako by sváděl krátký vnitřní boj, než prohlásil: „Sedím v autě před tvým domem. Oknem jsem tě zahlídl s jedním chlapem v kuchyni a před hodinou dovnitř vešel tvůj manžel s nějakým mladíkem. Takže jste čtyři.“

  Alžběta s mobilem v ruce vystartovala k oknu, ale pak si uvědomila, že poskytuje výhled jen do zahrady. „Pojď dál, Hynku. Prosím. Musím znát všechny souvislosti.“

  „Než to udělám, zeptám se jen – je někdo z těch chlapů policajt?“

  „Ne. Viděl jsi mě s mým bratrem. A Mirek s sebou přivedl Filipa, nápadníka mé dcery. Neboj, tady ti nic nehrozí.“

  Muž se srdečně zasmál. „Vážně potřebuješ pochopit souvislosti, Betty, protože kdybys je znala, věděla bys, že než o mě by ses měla bát spíš o ty tři…“

  Vtom Kaiser jednou zaštěkal a vystartoval z místnosti.

  Hynek pokračoval: „Jsem u dveří.“ A zavěsil.

 

 

***

 

  Otevřela je a zůstala stát jako přimražená. Vždyť to je ten vousatý hipster z restaurace! Měla takový neurčitý pocit, že ho dnes už někde koutkem oka zahlédla. Jistá si ale nebyla. Tváří v tvář musela svůj názor na něj trochu poupravit. Spíše než výstavního módního panáka jí teď připomínal precizně upraveného severského Vikinga. Svoji světlou kštici měl staženou dozadu a z levého spánku mu přečuhoval drobný copánek. Taky se mu pod elegantním oblekem napínaly mohutné svaly. Vzpomněla si na svého bratra i nejstaršího syna. Co to ti dnešní muži mají s tím kultem lidského těla?

  Hynek Zawadský se ve svých třiatřiceti letech řadil mezi přední liberecké podnikatele s nemovitostmi. Jeho uhlazený zevnějšek a distingované klidné chování ani trochu nedávalo tušit, že máte co dočinění s nebezpečným zločincem, jak měla Alžběta brzy zjistit. „Ahoj, Betty,“ usmál se na ni bezelstně a pak si klekl, aby se přivítal s jejím ovčákem, který byl kupodivu krotký jako beránek. „Kaisere, chlape, jak se vede?“

  Zpoza Alžbětiných zad vykukovaly nepřátelské tváře Mirka, Filipa a Štěpána. Ta se po nich krátce ohlédla a postupně je představila. Nikdo nikomu nepodal ruku. „Půjdeš dál?“ vyzvala Hynka ohromeně.

  A on vstoupil. Pohyboval se po domě, jako by to tam důvěrně znal. Nakonec zakotvil na barové židli v kuchyni, o kterou se spíš opřel, než aby si na ni sedl. „Dal bych si kafe, jestli to nevadí.“

  „Uvařím ho nám všem,“ zadrmolila a vrhla se k rychlovarné konvici na kuchyňském pultu. Její trojčlenná osobní stráž se mezitím tiše rozmístila za jídelní stůl. Když plnila pět těžkých kameninových hrníčků mletou kávou, natočila hlavu směrem ke svému hostovi. „Jak jsi mohl mít podezření, že se mnou není něco v pořádku?“ chtěla vědět.

  Hynek si propletl své dlouhé prsty s pěstěnou manikúrou a položil si je do klína. „Měl jsem za úkol bejt ti nablízku, kdyby ses kvůli pomoci našemu společnýmu příteli dostala do maléru. Upřímně jsi ale o moje služby moc nestála, protože sis myslela, že náš společnej přítel přehání. Tak jsem se měl držet v ústraní. Ale párkrát jsem nebyl dost opatrnej a tys mě zahlídla. Tvoje ignorování jsem napřed připisoval tvýmu nespornýmu hereckýmu talentu. Ale pak jsem tě sledoval do domu toho psychiatra. A dnes jsem kolem tebe prošel v tom supermarketu. A nic. Žádná reakce. Pochopil jsem, že se ti muselo něco přihodit s hlavou, s pamětí. Je to tak, Betty? Co se vlastně stalo?“

  Alžběta všech pět šálků na plastovém podnose zalila vřící vodou, postupně do nich vložila malé lžičky a pak k nim naskládala ještě cukřenku se smetanou. Obešla všechny čtyři muže a každý si od ní s povděkem kávu převzal. Přitom se snažila svoje zmatené myšlenky zformulovat do slov. „Dnes je tomu přesně týden, co jsem se praštila do hlavy. Anebo mě někdo praštil. To teď ještě přesně nevím. V nemocnici mi diagnostikovali rozsáhlou retrográdní amnézii, což je ztráta paměti na určitý časový úsek. Můj mozek vygumoval třiadvacet let mého života.“ Jako nějaká malá holka se pak posadila přímo na kuchyňskou linku, vyndala si z kapsy cigarety, obratně si jednu kusovku vyklepla do dlaně a zapalovačem si ji připálila. Mirek úplně koukal, když si vsedě vyrobila provizorní popelník z malé skleničky, do které napustila trochu vody ze dřezu. Vypadala při tom počínání jako školačka někde na intru. „A teď tě budu asi, Hynku, šokovat, ale já si na našeho společného přítele vůbec nepamatuju. Stejně jako jsem si nepamatovala na svého muže a své tři děti. Jak tak na tebe koukám, nejspíš se v tomhle baráku vyznáš líp než já.“ Zuřivě si potáhla z cigarety. „Jsem tady úplná cizinka, a i když si snažím hrát na elitní tajnou agentku a supermámu v jedné osobě, připadám si jako naprostá amatérka.“ Slzy měla opět na krajíčku.

  Hynka Zawadského máloco dokázalo překvapit. Ale teď překvapený byl. Dokonale. „Teda… tohle vysvětluje mnohé. Ale bude mi chvíli trvat, než to moje hlava pobere. Tohle až se dozví náš společnej přítel…“ Větu nedokončil.

  To jméno viselo celou dobu ve vzduchu.

  Gabriel Tolar.

  Muž, kterého měla Alžběta milovat. A kterého by teď bez sebemenších výčitek svědomí zradila. Podívala se Hynkovi hluboko do očí a řekla tvrdě: „Moje dcera dnes byla unesena. Ale těm parchantům o žádné výkupné nejde. Její život závisí pouze na jediné věci. Na jediné informaci. A tou je místo aktuálního pobytu našeho společného přítele. A i malé dítě by si spočítalo, komu by se tahle zpráva hodila nejvíc. A protože jsi jediný v téhle místnosti, kdo na ni pravděpodobně zná odpověď, nenechám tě odsud odejít, dokud ji nedostanu.“

  Mirek, Filip i Štěpán si nervózně poposedli.

  Hynek si toho všiml. Chvilku se tvářil ohromeně, ale potom propukl v hurónský smích. „Nevěřím svejm uším, Betty. Ty mi vážně vyhrožuješ? Mně?“ Pro slzy už skoro ani neviděl. „Nerad se chlubím, ale potý, co jsem převzal kontrolu nad kšefty našeho společnýho přítele, abych hájil jeho zájmy, se mě bojí polovina severních Čech.“ Poté trochu zvážněl. „Ale připisuju to na vrub tvý amnézii. No, ale i tak musím smeknout před tvou odvahou.“ Napil se doutnající kávy. „Ale konec srandiček, jo? To s tvojí dcerou mě mrzí. A mrzelo by to i našeho společnýho přítele, protože je to naše vina. Ty jsi lvice bránící svý mládě. To plně respektuju. Spíš než o zradě, pojďme se bavit o tom, jak Lauru z Lorenzových spárů vysvobodit…“

  To už Mirek nevydržel a postavil se. „Nelíbí se mi, kam tahle konverzace směřuje, pane Zawadský. Nestojím o žádný vyřizovaní účtů v gangsterským stylu, jo? V sázce je život mý jediný dcery. Už jsme kontaktovali policii a vyřešíme to pěkně podle předpisů a legálně…“

  To Hynka zaujalo. „Volali jste poldy vy osobně? A co vám řekli? Přijďte za čtyřiadvacet hodin?“

  Odpověděla Alžběta: „Laura ještě není plnoletá, takže se jejím případem musejí zabývat okamžitě.“

  „Ne, vážně, opravdu jste kontaktovali policii? Vy osobně?“

  Mirek zaváhal. „No, osobně ne. Ale naše sousedka… bydlí o dva baráky vedle… zastává u nás na ústředí docela vysokou pozici, slíbila, že to zařídí…“

  Hynek si dlaní promnul svou vousatou bradu. „Tak sousedka? Možná to nevíte, ale kromě vašeho domu monitoruju i barák pana Lorenze. Znáte to: drž si nepřítele pořád na očích.“ Vyndal z kapsy svůj smartphone s obrovským displejem, něco v něm chvilku hledal a pak jim ukázal obrázek Petry, jak vystupuje ze svého auta. „Je tohle ta vaše starostlivá sousedka?“

  „Ano,“ přitakala Alžběta ohromeně. „Proč sis ji vyfotil?“

  A Hynek odpověděl: „Jednou jsem ji sledoval, když odjížděla od Lorenze, a jaký bylo mý překvapení, když zaparkovala ve vašem sousedství. Minimálně se ti dva znají. Ale já bych spíš sázel na to, že to spolu táhnou. Jednou od něj odjížděla s mokrými vlasy.“

  Alžběta, Mirek a Filip se po sobě vyděšeně podívali.

  Hynek se jen pobaveně zašklebil. „Beru to jako ano. Tak v tom případě vás můžu uklidnit. Jsem přesvědčenej, že na policii opravdu volala. Přímo na prezídium.“

 

 

***

 

  Dnes je čtvrtek 8. října. Dnes je čtvrtek 8. října, opakovala si Laura v duchu pořád dokola jako nějakou litanii. Protože neměla ani vzdálenou představu, jak dlouho bude muset trčet v téhle špinavé díře, než ji táta s celým ansáblem BIS vysvobodí, bála se, že by mohla ztratit pojem o čase. Takže si příborovým nožem vyryla do plechu v úrovni svého polštáře: 8/10 a udělala malou čárku. Snad jich nebude příliš moc.

  V zámku opět zašramotilo a za chvíli už vstupoval maskovaný Tony Smetana s tácem v rukou. Laura rychle nožík schovala do rukávu.

  Tony s potěšením zjistil, že z talířku, který tu nechal, zmizely brambory i okurkový salát. Zůstalo jen kuřecí stehno. Jednou rukou zbytky oběda vzal a druhou na stůl položil večeři přikrytou plastovým poklopem, jak to dělávají v nemocnici. Beze slova špinavé nádobí odložil ven za dveře mimo její zorné pole, a když se vracel, držel ve svých velkých rukou termosku s čajem a nějaké časopisy. A vtom mu došlo, co mu na stole chybí. Utrápeně se zhluboka nadechl. „Pokud tady do deseti vteřin neuvidím příborovej nůž, upižlám ti s ním všechny prsty,“ pronesl mrazivě.

  Laura vystartovala směrem k němu a nůž poslušně položila na plastový nosič. „Nechtěla jsem dělat problémy. Jen jsem se s ním cejtila tak nějak víc v bezpečí. Omlouvám se. Už to nikdy neudělám.“

  Tony před ni postavil termosku i časopisy. „Zkoušíš moji trpělivost, holčičko,“ zabručel. „A to není moc dobrej způsob, jak tady přežít.“

  Chtěla nadzvednout poklop.

  „Počkej s tím, až budu pryč,“ zastavil ji rázně. „Nerad sleduju lidi při jídle, když já sám ještě nic nežral.“

  Vypadl ven tak rychle, jak to jen šlo, a hned za sebou zamknul.

  Laura poklop s tlukoucím srdcem nedočkavě nadzvedla. Už měla hlad jako vlk.

  Na talířku se jí doslova vysmíval půlkulový krvavý steak bez přílohy.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář