Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 15) Vrána k vráně sedá

26. 5. 2018

  Luxusní vila z bílého kamene na pražském Spořilově, vybavená venkovním vyhřívaným bazénem, finskou saunou a tenisovým kurtem, se toho středečního odpoledne otřásala v základech. Neprůstřelná okna a pancéřové clony hravě dokázaly odrazit jakýkoliv teroristický útok. Majitel domu Ivo Lorenz však právě čelil běsnění, na které byl jeho bezpečnostní systém krátký. Řádění rozhněvané ženy.

  Petra zuřivě přešlapovala podél francouzského okna sem a tam a dštila na něj síru. „Co to zaměstnáváš za naprostý imbecily?“ Hlas jí rozčilením přeskakoval. „Jak ho mohlo napadnout nechat tu tlustou husu dopsat do dopisu na rozloučenou vodítko? Copak jsem chtěla tak moc? Slíbil jsi mi sebevraždu! A teď policajti hledají vraha! Okamžitě mu zavolej a zjisti, co přesně Helena napsala. Doslova!“

  Ivo byl usazen ve starožitném křesle a zdánlivě nevzrušeně listoval novinami. Uvnitř něj to ale vřelo. Ještě nikdo s ním nikdy nemluvil takovým tónem jako Petra. Tedy nikdo, kdo by o tom mohl dál vyprávět. Ale v jednom měla pravdu. To neschopnost jeho člověka teď Petru ohrožovala. Taková školácká chyba. Tony už asi začíná pomalu senilnět. Nakonec noviny přeložil vejpůl, odložil je na konferenční stolek a složil si prsty do stříšky. „Tak zaprvý, drahá: ty teď tu svoji hezkou prdelku posadíš na gauč a vypiješ si to kafe, co ti tady stydne už čtvrt hodiny. Vařil jsem ho osobně, což nedělám moc často. Zadruhý: ještě jednou na mě zvýšíš hlas a já tě zmrskám rákoskou, ale tak, že se ti to tentokrát líbit nebude. A konečně zatřetí: za Tonyho se ti omlouvám. Poženu ho k odpovědnosti a pokusím se ten průšvih nějak vyřešit.“

  Petra se zastavila a zkřížila si ruce na prsou. „Jak?“

  „Nevidím, že bys seděla na gauči a pila to zatracený kafe.“

  Nejistě se vydala směrem k němu a ztěžka dopadla do pohodlného polstrování. „Spokojenej?“ odsekla trucovitě jako malé dítě.

  Ivo upjatě sevřel čelist, ale mlčel.

  Bože, je tak panovačnej. Poslušně vzala do ruky porcelánový hrníček a napila se studené hořké kávy. Asi proto mě tak rajcuje. „Je výborná. Děkuji.“

  Ivo chladně pokračoval: „Nemusím ti připomínat, že mám svejch starostí dost. Tolar si už dva tejdny běhá po světě a já nemám ani sebemenší představu, kde může bejt a kdo mu pomohl na svobodu. A taky jsem velice zklamanej, že mi v týhle věci můj kontakt v BIS nijak nepomohl.“

  Petra po něm střelila ukřivděným pohledem. „Věř, že děláme, co se dá. Ale SLEDka není policie. Nemám pravomoc ani prostředky na něj nasadit svůj tým. Na rozdíl od tebe.“

  Ivo si zápalkou připálil tlustý kubánský doutník a párkrát mocně zabafal. „Máš recht, drahá. Tolar je můj problém. Jen se občas potřebuju někomu vykecat. Promiň.“ Nepřiznal by to živé duši, ale Petra se mu pomalu dostávala pod kůži. Nebyl si jistý, jestli ji miluje. Jestli je toho vůbec schopen. Ale rozhodně ke svým dvěma exmanželkám necítil to co k Petře. Ve svých pětačtyřiceti byla na vrcholu svého ženství. Líbilo se mu vdechovat šampon z jejích bohatých tmavých vlasů, nemohl se nabažit jejích plných ženských tvarů. Navíc byla chytrá a ambiciózní. Léty v manželství bez lásky trochu zatrpkla a získala nad vším ironický nadhled. Vevnitř to ale pořád byla malá vyděšená holčička, která netoužila po ničem jiném, než aby ji někdo měl rád. A Ivo ke svému nemalému překvapení zjistil, že tím někým by chtěl být on.

  Petra okamžitě zjihla a opatrně ho pohladila po jeho trénovaném bicepsu. „Od toho jsem přece tady, Ivo. Můžeš mi říct cokoliv. To přece víš. Vlastně bych tě o to poprosila. Kdybys mi zavčasu prozradil, kdy přesně se hodláš Aleše zbavit, tu šarádu s Alžbětou bych si nejspíš odpustila.“

  Ivo se jen pobaveně uchechtl. Odjakživa miloval intriky a díky téhle konkrétní u něj Petra stoupla hodně na ceně. Rozehrála to brilantně.

  Minulý pátek mu volala ze svého auta na mobil a oznámila mu, že jede zrovna z nemocnice. A Ivo si vyslechl ten nejneuvěřitelnější příběh ve svém životě. Milenka Petřina manžela utrpěla amnézii, ale prý den předtím vtrhla do jejich domu zrovna, když se Petra sprchovala. Vzala si na sebe župan a opatrně proklouzla na chodbu nad schody, odkud slyšela Alžbětino opilecké blábolení. Vzlykala, že její muž Mirek spí s učitelkou jejich syna Eliškou Hajnou. A že ji za to asi nechá zabít. Jenomže pak utrpěla tu amnézii a svůj plán už dokončit nestihla.

  Tak to Petra udělala za ni. Cestou do domu Pernerových, kam jim jela uvařit oběd, si u Tonyho Smetany objednala Eliščinu vraždu. Když se s ním kdysi setkala v Ivově domě a nikdo se neměl k tomu, aby je navzájem představil, řekla mu, že se jmenuje Pernerová. Co kdyby se tato malá mystifikace mohla někdy hodit, že? Petra vůbec netoužila zabít Alžbětu. To by byl pro ni moc malý trest. Chtěla, aby ta děvka trpěla. Aby Aleš s Mirkem dospěli k názoru, že si ta jejich zbožňovaná dokonalá Betty najala profesionálního vraha.

  Jenže pak byl zabit i Aleš a Petřina pomsta trochu ztratila na své noblese. Dokonce litovala té lži, kterou si jako poslední musel její manžel před svou smrtí vyslechnout. Pozdravuje tě Betty. Prej ti tímto dává kopačky.

  To si Aleš nezasloužil…

  O Alžbětě Pernerové věděl Ivo hodně. Ale doposud se pohybovala na okraji jeho zájmů. Petra ho varovala už loni, že Aleš nasadil do jeho tábora špicla. Radila mu, aby si na Alžbětu dal pozor. Ale aby nepodnikal žádné větší kroky, protože nechtěla, aby Aleš zavětřil zradu ze svých vlastních řad.

  Z jejich hloubavých úvah je vyrušil Ivův soukromý mobilní telefon. Podíval se na displej a hovor přijal. „Ahoj Alexi, tak co pro mě máš?“

  Alex Slováček – muž číslo dva v jeho malém zločineckém království – se v mikrofonu naléhavě nadechl. „Zdravím, Ivo, podařilo se mi vyšťourat něco, co by tě mohlo zajímat.“

  „Jsem jedno velký ucho, kamaráde. Spusť.“

  Alex zaváhal. „Jseš sám?“

  Ivo kradmo zavadil pohledem o Petru sedící mlčky na gauči. Dobře věděl, že ji Alex nesnáší a nedůvěřuje jí. „Jo. Tak už to konečně vyklop!“

  „Zjistil jsem, že měl Gabriel každej měsíc dámskou návštěvu. A usoudil jsem, že by to mohla bejt ta tajemná čubka, kvůli který nás chtěl opustit. Její jméno mám napsaný v notýsku… Počkej… už to hledám…“

  Ivo mezitím zapnul hlasitý odposlech a Petra se naklonila blíž k němu.

  „Jo, tady to je. Říká ti něco jméno Alžběta Pernerová? Nejsem si jistej, ale podle mě je to ta samá Pernerová, která nám vaří kafe u nás na prezídiu.“

  A ve vteřině se tato dáma z okraje jeho zájmů přemístila do jejich samotného středu.

 

***

 

  Když večer dorazil Mirek domů, zastihl svou ženu sedět za jídelním stolem jako hromádku neštěstí. Bezděky listovala šanonem Mise Jestřáb a sotva k němu zvedla hlavu. Povinně ji políbil na nastavenou líc a pak se nad ní narovnal. „Kde jsou všichni? A co bude k večeři?“ A potom si všiml popelníku na stole. „Ty tady kouříš?“ zeptal se jí nevěřícně.

  Šokovaně pak sledoval Alžbětu, jak odněkud vytahuje krabičku L&M a roztřesenou rukou si jednu cigaretu zapaluje. „Kéž bys měl pravdu, když jsi tvrdil, že mě máš přečtenou skrznaskrz,“ pronesla zastřeně, přičemž vyfoukla dým nozdrami. „Ale abych odpověděla na první dvě tvoje otázky – Lukáš má odpolední v tom svém fitku, Laura je někde venku s Filipem a Štěpána jsem poprosila, aby vzal Lamberta do kina. Lednička je prázdná, tak jsem zašla do místního obchodu, ale zjistila jsem, že v peněžence nemám ani floka a od své vlastní kreditní karty neznám PIN.“ Zase měla slzy na krajíčku. „Mirku, moc se ti omlouvám, ale už to nezvládám. Ničí mě být paní Pernerovou. Víš, jako Hornová jsem bývala veselá a upřímná holka, kterou měli všichni vesměs rádi. A znala jsem svoje místo v životě. Ale jako Betty Pernerová jsem zkažená namyšlená mrcha, která se mi hnusí. Jsem zodpovědná za věci, které se vymykají mému obvyklému chování. A jsem obklopená světem, který nechápu. Už jsem unavená z dálkových ovladačů, kterým nerozumím, z mobilů, kterým nerozumím, z platebních karet, kterým nerozumím…“ Pozvolna se rozplakala.

  Mirek si k ní klekl a vzal ji za volnou ruku. „Mrzí mě, čím musíš procházet. Ale jsi silná ženská a já vím, že to zvládneš…“

  „To je to,“ skočila mu do řeči a naklonila hlavu na stranu, aby mu kouř nevyfoukla do tváře. „Já nejsem silná. Proč to všichni říkáte? Jsem slabá a vystrašená. Byla jsem taková, než jsi mě poznal. Vůbec nechápu, cos na mně viděl.“

  Zaváhal a podíval se jí hluboko do očí. „Kolikrát to chceš ještě slyšet? Děláš mě lepším člověkem, Betty…“

  „Až zjistíš, co vím já, tak velice rychle změníš názor. To mi věř.“

  Byl stále v pokleku, když ztuhnul. „Co jsi zjistila?“ zeptal se jí ostražitě.

  Chvilku nevěděla, ze kterého konce začít. „Tady. Podívej.“ Nalistovala Gabrielovu složku a ukázala mu jeho fotku. „Víš, kdo to je?“

  Zamračil se. „Tolar. Před dvěma tejdny zdrhnul z kriminálu. Byly toho tehdy plný noviny.“

  „To je moje práce, Mirku.“

  Pustil její dlaň. „Jak – jak tvoje práce? Co tím myslíš?“

  Zhluboka se nadechla a řekla: „To já zorganizovala jeho útěk. V sejfu v naší ložnici najdeš důkazy.“

  Postavil se, takže se nad ní tyčil jako skála. „Proč bys to dělala?“

  Po tváři jí stekla těžká osamělá slza. „Protože jsem s ním chodila dva roky, než ho zatkli. A celých pět let jsem ho ve vězení navštěvovala. Proto.“

  Mirek zalapal po dechu a o dva kroky odstoupil. „Takže to je ten tvůj zajda?“

  „Vlastně jsem si zajdu vymyslela, abys nepojal podezření. Ale ve skutečnosti je to ještě mnohem lepší. Mám pokračovat?“

  Zarazil ho skoro masochistický sebemrskačský tón v jejím hlase. Děsil se toho, co se dozví, ale jen němě přikývl.

  Alžběta proto pokračovala, přičemž si znovu potáhla z cigarety. „Abych Gabrielovi pomohla, svedla jsem Aleše, který si na něj vedl složku. Doufala jsem, že se přes postel dostanu k jeho případu. A podařilo se. Takže kromě toho, že jsem tě podváděla s kriminálníkem, spala jsem i s tvým šéfem.“

  Mirkův pohled ochladl o několik odstínů. „Nevěřím ti,“ pronesl trucovitě.

  Ale ona jako by ho neposlouchala. „Takže ve světle těchto nových skutečností se ti přiznávám k objednání vraždy Elišky Hajné. A být tebou, tak nechám znovu otevřít i případ autonehody Alexandera Dubčeka. Určitě v tom jedu taky.“ V jejím světě tomuto československému politikovi zbývaly tři měsíce života, ale nedávno se v jednom časopise dočetla o jeho tajuplné smrti. A taky budu mít nejspíš prsty i v kuponové privatizaci, pomyslela si s perverzním uspokojením. Jsi vážně třída, holka. Není divu, že sis narazila mafiána. Vrána k vráně sedá…

  Na pár vteřin si myslela, že ji snad Mirek uhodí. Ale on ji překvapil následujícími slovy: „Je to zvláštní, ale ten útěk z kriminálu – i když jsem o tvý verzi trochu na pochybách – bych ještě pochopil. Člověk je z lásky schopnej neuvěřitelnejch věcí. Ale odmítám uvěřit tomu, že bys byla schopná Elišku zabít.“

  „Před pár dny sis tak jistý nebyl. Dokonce jsi mi vytkl, že neznám ani samu sebe.“

  Dlaněmi si promnul spánky. „Proč jsi mi to musela říkat, Betty? Copak si nepamatuješ, co jsem ti slíbil? Že pokud se prokáže tvoje vina, že ti udělám ze života peklo a že tě nechám zavřít?“

  „Na to se zapomenout nedá, Mirku,“ poznamenala suše.

  „Tak proč? Copak v sobě nemáš žádnej pud sebezáchovy?“

  „Jsi otec mých dětí. A miluju tě. Tobě já lhát nedokážu.“

  „I za cenu vlastní svobody?“

  „Jak už jsem jednou podotkla, můj osud je ve tvých rukou. Přijmu jakýkoliv trest. Abych ti to usnadnila, ráno sama zavolám poldy. Počkej. Mám dokonce jedno číslo.“ A z kapsy vyndala jakousi vizitku. „Dnes se tady mimochodem stavovala jedna velice sympatická policistka a spravila mě o smrti Heleny Zelíkové.“ Cigaretu típla do popelníku. „Slyšels o tom v práci něco?“

  Mirek posmutněl. „Jo. Strašná věc. Chudák ženská. Za Petrou se poldové stavovali taky. Vím to od ní.“

  Alžběta se pohodlně opřela a dala si ruce křížem. „A propos, vůbec jsem netušila, že vede naši sledovací službu. Myslela jsem, že je v domácnosti.“

  „Měl jsem ti to asi říct dřív, ale nějak mi to nepřišlo důležitý. Jo, vede. Asi tak druhým rokem. Sama má hodnost majora, stejně jako měl Aleš. Je to hodná ženská. Trochu nechápu, proč o ní v práci kolují takový znepokojivý zvěsti.“

  Alžběta se jaksi nemohla zbavit dojmu, že její šarmantní manžel, ten lamač dívčích srdcí, má tendenci ženy ve svém životě značně podceňovat. A že vůbec nechápe, jak pracuje jejich mysl.

  Mirek se posadil na kraj stolu. „S těmi poldy ještě počkej. Stavoval jsem se za Eliškou a slíbil jí, že tě přivedu.“

  Alžběta na něj vykulila oči. „Proboha, proč?“

  „Požádala mě o to. Myslím, že jí to dlužíš, ne?“

 

 

***

 

  Den, který se měl zapsat černým písmem do kalendáře rodiny Pernerů a vyústil v obrovskou tragedii, začal zcela nevinně. Společnou snídaní. Mirek při ní předal své ženě dvě tisícovky a instruoval ji, jak v obchodě zaplatit kreditní kartou. „Kup, co uznáš za vhodný, drahá, ale s obědem si hlavu nelámej. Stavím se sem kolem jedný a najíme se někde venku. A potom tě hodím za Eliškou…“

  Lambert hned ožil. „Jé, můžu s váma?“

  Mirek se na něj dobrácky zamračil. „Ty máš přece školu, ne? Neboj, maminka ji určitě bude pozdravovat.“

  Laura se na židli opřela a své matky se pomalu zeptala: „Ty tam vážně chceš jít? Prokrista, proč? Co si od toho slibuješ?“

  Její nepřátelský tón Alžbětu zarazil. „Sama mě o to požádala,“ dostala ze sebe nejistě. „Proč ti to tak vadí?“

  „Proč?“ nevěřila Laura svým uším. „To se mi snad zdá! Copak jsem jediná, komu to připadá jako epizoda nějaký přiblblý telenovely? Vy obě spíte s naším tátou…“

  A to už Mirek vypěnil: „Jak to s maminkou mluvíš? To je jen mezi náma dospělejma. Ty do toho nemáš co kecat, mladá dámo.“

  Laura se prudce postavila a odsunula židli takovou silou, až se málem převrátila. „Už brzo budu dospělá taky. A pokud se vy dva nepřestanete chovat jako nevybouřený puberťáci, tak odsud co nejrychleji vypadnu!“

  Mirek se ohromeně postavil také. „Tohle už vážně přeháníš!“ zařval na ni. „Hezky se posaď a dojez snídani, ano?“

  Laura však byla na odchodu. „Nebo co? Přehneš si mě přes koleno? Už nejsem malá, tati. V týhle rodině člověk neuvěřitelně rychle dospěje, víš?“ A než zmizela v předsíni, smutně dodala: „A ty už dávno nejsi můj hrdina.“

  Mirek ji vyprovázel šokovaným pohledem. A protože ho zradila kolena, těžkopádně dopadl na židli. Jeho oči se začaly nepřirozeně lesknout. „Tohle… Tohle říkat neměla. To jsem si přece nezasloužil.“

  Lukáš ho opatrně poplácal po ramenou. „Určitě to tak nemyslela. Vy dva jste nejúžasnější rodiče, jaký si dítě může přát.“ Mrkl po Lambertovi. „Že je to tak, brácha?“ hledal u něj podporu.

  Lambert ale mlčel.

  A to hned Alžběta okomentovala: „Takže dva proti jednomu? Tak mi pověz, co děláme špatně, synku? Protože já už vážně nevím. A to chodím k psychiatrovi…“

  Lambert její bonmot ocenil upřímným úsměvem. „Chyba není ve vás. Vždycky jsem si myslel, že to já musím bejt adoptovanej. Že já jsem ten, kdo sem nepatří. Ale čím jsem starší, tím víc si umím představit, že bych dělal pro kontrarozvědku. Třeba jako analytik, jak si vždycky táta přál. Samozřejmě že se specializací na přírodu. Vy dva žijete v úžasný stínový realitě. Pro mě teda hrdinové jste. Oba. Ale Laura do tohoto světa nepatří. Ona je vážně tak… nezkažená. Nesnáší lži a přetvářku. A ctí rodinný hodnoty. Sama bude jednou úžasná máma. Tím jsem si jistej.“

  Mirek na něj vykul oči. Potom beze slova vstal, naklonil se nad něj, objal ho a políbil na čelo.

  Laura tou dobou mířila v podzimním kabátku a s batohem posetým hippie plackami na zastávku autobusu. Bydleli v klidné čtvrti plné zeleně, takže zastávka pod vzrostlými stromy působila trochu opuštěně.

  Nasadila si na uši sluchátka od smartphonu a pustila si písničku Sin City od své oblíbené zpěvačky Meredith Brooks. A posadila se na dřevenou lavičku. V hlavě si jí honila jedna divoká myšlenka za druhou. Dřív by se takhle máma nechovala. Naopak. Pěkně by se slečnou Hajnou zametla. A teď? Je poddajná jako nějaká zamilovaná školačka. Jak jí to jen táta může dělat? Proč se mu tak podvoluje? Kde nechala svoji soudnost a důstojnost? A tehdy si slíbila, že tohle jí Filip nikdy neprovede.

  Periferním viděním zaregistrovala přibržďující černou dodávku, ale nevěnovala jí přílišnou pozornost. Dokud se neotevřely boční posuvné dveře a nevyskákali z nich dva černě odění chlapi jako hory s kuklami na hlavách. Každý ji drapl z jedné strany a už ji táhli do auta. Byla úplně ztuhlá šokem. Když se blížila černému otvoru v dodávce, zachvátila ji panika a pokusila se jim vysmeknout. Neměla ale ani sebemenší šanci.

  Nacpali ji dovnitř, skočili tam za ní, dveře se zavřely a dodávka se odpíchla od patníku.

  Celá akce netrvala víc jak osm vteřin. Nikdo nic neviděl.

  

   

  ***

 

  Adéla Sallingerová s Pavlem Černým hleděli právě na provizorní nástěnku na zdi jeho kanceláře. V její levé části přišpendlili Alešovu fotku se jménem. Vpravo visel obrázek Heleny, rovněž se jménem. A od obou podobizen vedla barevnou nití přímá linka do středu nástěnky. A tam měli fotografii Petry Machalové. Nad Alešovou nití bylo napsáno slovo manžel a nad Heleninou asistentka.

  Adéla usrkla z kelímku coffee to go, protože nesnášela kávu z místního policejního automatu. „Nevěřím, že je tak blbá, šéfe. To by se přece nikdy nedostala tam, kde je, ne?“

  Pavel se poškrábal na bradě. „Znovu s váma musím souhlasit. Osobně si nemyslím, že by svýho manžela zabila. Možná to byl vážně jen náhodnej zloděj.“

  „Nějaká smažka v rauši?“ odtušila Adéla a znovu se napila.

  Pavel se uchechtl. „To zas ne. K tý benzínce nevede žádnej chodník. Je to docela z ruky, takže tam pachatel musel přijet autem. Smažku v rauši si za volantem moc nedovedu představit. Podle záznamů bezpečnostní kamery před Machalou tankovali jen postarší manželé ve fiatu, kterej viděla ta prodavačka odjíždět. Bohužel si nevšimla, jestli na odpočívadle stojí nějaký další auto. Ale muselo tam stát.“

  „Dovolíte, šéfe?“ Podala překvapenému Pavlovi kelímek s kávou, přešla k pracovnímu stolu, otevřela jedny papírové složky a jejich obsah si přinesla k nástěnce. A s pomocí nití a špendlíků ji začala doplňovat.

  Pavel ji zvědavě pozoroval. „Nebude vám vadit, když to kafe prubnu?“ zeptal se jí pobaveně.

  Uculila se. „Jen si poslužte. Ale něco mi tam nechte.“ O kávu jí ve skutečnosti ani nešlo. Spíš ji vzrušovala představa, že se napije po Pavlovi.

  Do pěti minut byla hotová. Udělala dva kroky vzad, aby si mohla nástěnku prohlédnout s dostatečným odstupem. Pod obrázkem Petry přibyl papírek zatím bez fotky, od kterého vedlo několik barevných nití. Jedna k Alešovi s textem tajná milenka, další k Heleně se slovy kolegyně – kamarádka? a ta nejkratší k Petře: kolegyně – sokyně.

  Na papírku bylo samozřejmě napsáno: Alžběta Pernerová.

    

 

***

 

  Alžběta Pernerová tou dobou tlačila před sebou nákupní vozík v místním supermarketu. Když zrovna odbočovala do uličky s bio produkty pro Lauru, uslyšela za sebou nepříjemný nosový hlas: „Betty, no konečně! Je zázrak na tebe natrefit. Ty poslední dobou snad vůbec nevycházíš z baráku!“

  Bázlivě se otočila a spatřila malou padesátnici s postavou ve tvaru dokonalé hrušky. Viděla ji poprvé v životě. „A-ahoj,“ vykoktala neochotně. „Nebylo mi moc dobře. Vlastně marodím.“ Neměla ani vzdálenou představu, kdo to před ní stojí. Její bystrá mysl jí nabídla hned několik tipů: vlezlá sousedka, další elitní superšpiónka, listonoška, bachařka z věznice…

  Žena se na ni starostlivě zadívala. „Fakticky nevypadáš moc dobře, holka. Musí to bejt něco vážnýho.“

  Alžběta jen překvapeně nadzvedla obočí. Přes veškerou svoji skromnost a pokoru věděla, že vypadá výborně. Vlezlá sousedka, vybrala v duchu hned první možnost. „Zato ty jsi jen prokoukla. Ta dieta ti svědčí.“

  Boubelka se zarazila. „Jak víš, že držím dietu?“ zeptala se jí podezíravě.

  A Alžběta jen hlavou pohodila k nákupnímu košíku v její ruce plnému prostředků na hubnutí. „Přece víš, že mi nic neujde…“ Vysvobodil ji zvuk jejího mobilu v kapse, který jí v tu chvíli zněl jako rajská hudba. „Omluv mě, prosím.“ A vděčně ho vyndala na světlo. Displej jí hlásil: Pokorová, Lauřina třídní. Na sucho polkla a hovor přijala, přičemž se nenápadně od vlezlé sousedky vzdalovala. „Dobrý den, paní Pokorová. Copak se děje?“

  „Zdravím, paní Pernerová,“ ozvalo se ve sluchátku. „Jenom bych se chtěla zeptat: Laura je nemocná?“

  Alžbětu zachvátila zlá předtucha. „O ničem nevím. Proč – proč se na to ptáte?“

  „No, právě mi volala staniční sestra. Laura dnes nepřišla na praxi. To jí vůbec není podobné. Víte, kde by mohla být?“

  Její srdce se divoce rozbušilo. „Asi… Asi ano. Mohla byste ji pro dnešek omluvit? Zařídím, aby se to neopakovalo. Moc mě to mrzí.“

  Učitelka v telefonu zaváhala. „To bych mohla. Vaše dcera je moje nejpilnější studentka. A ostatně – stalo se to poprvé. Zavolám tedy do nemocnice a ujistím je, že zítra přijde, ano?“

  „Děkuji, paní Pokorová.“ Alžběta zavěsila a hned potom začala hledat dceřino číslo v adresáři. O chvíli později se od operátora dozvěděla, že je volaný účastník nedostupný. Její druhou volbou byl Mirek. Ale potom ji napadlo, že nemůže všechno řešit tím, že zmáčkne zelené tlačítko u jeho jména. Copak si neumím poradit sama? No, pokud jsem Filipa přiměla, aby Lauru svedl, tak na něj určitě budu mít i číslo. Zkusila písmeno F. A zjistila, že si jména seřadila podle příjmení. Sakra. Očima přejela celý adresář od Antoše po Zawadského. Pokoušela si vzpomenout, jestli se jí Filip představoval celým jménem. Našla dva, kteří se tak jmenovali: Šoustal Filip a Jansa Filip. Zamračila se. Kdyby se Lauřin Pan Božský jmenoval Šoustal, určitě by to bylo to první, co by zmínila. Zkusila Jansu.

  Zvedl to hned po prvním zazvonění. „Paní Pernerová, nevěřím svejm očím. Našla jste mý číslo náhodou anebo… anebo jste si na všechno vzpomněla?“

  „Ahoj, Filipe,“ vyhrkla naléhavě. „To teď neřeš. Řekni mi prosím, že je Laura s tebou.“

  Uslyšela hluboké nadechnutí. „Copak ona není na praxi?!“

  Alžbětě se div nepodlomila kolena. „Ne! Ona… Asi utekla. Ráno jsme se trochu nepohodly.“ Ani si neuvědomovala, že pláče. „Jsi teď na ústředí? Je tam někde s tebou Mirek?“

  Filip byl úplně jako opařený. „Jo. Sedí hned vedle mě. Moment. Předám vám ho.“

  Když Alžběta zaslechla hlas svého manžela, na pár vteřin ji to trochu uklidnilo. „Betty, co je s Laurou? Jak víš, že není ve špitále?“

  „Volala mi to její učitelka,“ vzlykala. „Prý se to ještě nikdy předtím nestalo. Ona – její mobil je nedostupný. Jak to, že není s Filipem? Kam jinam by šla?“

  Mirek nahlas přemýšlel. „Jedinej další, u koho by hledala azyl, by byl Aleš.“ Vtom ho něco napadlo. „Zkusím Petru. I když ta by mi určitě dala vědět. Já ti za chvíli zavolám, Betty. Kde teď jsi?“

  „V obchodě.“

  „Tak jdi domů a buď prosím na telefonu.“

  „Jasně.“

  Byla jako v mrákotách, když mířila k pokladnám, takže vůbec nevěnovala pozornost tajemnému muži, který ji celou dobou bedlivě sledoval. Byl to ten samý, který na ni minulou neděli zíral v restauraci Bellevue na Smetanově nábřeží. Elegán se světlým plnovousem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář