Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 13) Skála

26. 5. 2018

  Adéla seděla na rohu šéfovu stolu a u ucha si přidržovala mobil. Pavel Černý byl usazen na své židli a zvědavě ji pozoroval. „Už to zvoní,“ informovala ho. Pak sebou trhla. „Paní Zelíková? Tady podporučík Sallingerová. Měla jsem vám kolem pátý zavolat. Máte na mě minutku?“

  Helena ve sluchátku dlouze zaváhala. „Ano. Ano. Vlastně moc ne. Ještě jsem se musela zdržet v práci. Něco naléhavýho.“ Její hlas zněl poněkud… zvláštně. A tlumeně. „Omlouvám se, že jsem vás připravila o čas. Myslela jsem si, že jsem kápla na něco, co by vás mohlo zajímat. Co by vám pomohlo vypátrat vraha pana Machaly. Ale spletla jsem se. Byla to falešná stopa. Moc mě to mrzí.“

  Adéla se zamračila a na telefonu nastavila hlasitý odposlech. „Je všechno v pořádku, paní Zelíková?“ zeptala se opatrně.

  Pavel se tiše zachmuřil.

  Helena po pár vteřinách pokračovala: „Jistěže. Proč by nebylo? Jen mi není moc dobře. Asi na mě leze chřipka. Zapíchnu to tady a doma se pěkně vypotím. Ještě jednou se omlouvám. Hezký den.“ A zavěsila.

  Adéla jen nechápavě pokrčila rameny.

  Helena odložila svůj mobil, ale ne na pracovní stůl. Nýbrž na barový pult svojí vlastní kuchyně. Byla u sebe doma na Hájích v útulné garsonce, jejíž zdi zdobily portréty nejrůznějších druhů koček. A jedna živá se jí právě teď líně otírala o nohu. „Bylo… Bylo to tak v pořádku?“ vykoktala žena.

  Holohlavý obr Tony Smetana stál opřený o lednici. „V naprostém, paní Zelíková. A ještě než půjdu, docela by mě zajímalo, jakou úžasnou stopu jste pro tu policajtku měla?“ Spíše než naštvaně se tvářil docela pobaveně.

  „Já – já…“ Strachy se jí roztřásla kolena. „Nikoho nechci očerňovat. A rozhodně bych nechtěla nikoho dostat do problémů bezdůvodně. Ale… ale napadlo mě, že se policie vydává špatným směrem. Že za Alešovou smrtí… tedy za smrtí pana Machaly vůbec nemusí bejt jeho práce. Před pár dny jsem vstupovala do jeho kanceláře a on zády ke mně telefonoval. A tak jsem zjistila, že má milenku…“

  Tony jí skočil do řeči: „Tak milenku? Chcete tím naznačit, že ho vaše šéfová zabila?“

  Helena celá ihned ztuhla. „To v žádným případě. Velice si paní ředitelky vážím…“

  Tony se od lednice odrazil svými zády.

  Baculatá žena o krok odstoupila. „Prosím, neubližujte mi. Slíbil jste to.“

  „Víte, co si paní ředitelka myslí?“ otázal se jí chladně.

  Udělalo se jí na zvracení. „Prosím…“

  Tony pokračoval: „Že jste byla do pana Machaly zamilovaná. Ta ženská má prostě neuvěřitelnej čuch na lidi.“ Zaváhal, jako by ho něco dodatečně napadlo. „Přeje si, abyste mu napsala dopis. Milostnej dopis.“

  Heleně přejel po zádech mráz. „Jak to myslíte? Jako… vyznání? In memoriam?“

  „Jo. Jo. Tak nějak.“ Sáhl do své náprsní kapsy a vyndal z ní bílý papír přeložený napůl a propisovací pero. „Sedněte si.“

  „Já… Nechápu…“

  Tony se hrozivě zamračil. „Tak už se sakra posaďte,“ procedil mezi zuby.

  Usadila se za jídelní stůl. Tony se postavil hned za ni a strčil jí pod ruce papír. „Pište: Milovala jsem Aleše Machalu a s jeho tragickým odchodem se nedokážu smířit. Už nemám sílu dále pokračovat…“

  Heleně div nevypadlo pero z ruky. Okamžitě pochopila, že se těmito slovy loučí se světem sebevrazi. Srdce se jí divoce rozbušilo a přehlušilo všechno ostatní. Takže ta fanatička nakonec vyhrála. Zabila Aleše a zabila i mě. Už si tím byla stoprocentně jistá. To právě její šéfová jí volala, aby vpustila tohohle muže do svého bytu. Měl jí předat nějaký důležitý balíček. A projde jí to. Spravedlnost neexistuje. Tenhle chlap neopustí můj byt, dokud budu dejchat. Nemám sebemenší šanci.

  „Pokračujte,“ poručil jí Tony tiše.

  V uších jí tepalo, takže ho stěží slyšela. Proč by měla ta bestie zase zvítězit? Tak to ne! Tohle jí nedaruju! Konečně našla hlas: „Já moc dobře vím, o co vám jde.“

  „Ano? Tak to mi tím ušetříte docela dost času.“

  Zbledla. „A nemyslete si, že jsem na sebevraždu už nepomejšlela. Takovej dopis mám v duchu připravenej už dávno.“

  „Opravdu?“ zamrkal překvapeně.

  „Mám ale podmínku. Necháte mě tam dopsat jeden citát. Jinak si to napište sám.“

  „Na to velice rychle zapomeňte. Tady diktuju já.“

  Demonstrativně odložila pero. „Úspěch vašeho plánu tkví v tom, že tady policajti nenajdou žádný stopy po zápase. Samozřejmě mě můžete zabít, jakkoliv si usmyslíte. Ale už to nebude podle scénáře paní ředitelky.“

  Tony se dlouze odmlčel, aby se nakonec zeptal: „Jakej citát myslíte?“

  Řekla mu ho. „Je od mýho nejoblíbenějšího spisovatele Wilbura Smithe.“

  Hromotluk se zakabonil. To nezní nijak podezřele. To by šéfce vadit nemuselo. „Je to váš dopis,“ připustil potom. „Zakončete si ho, jak chcete.“

  Helena se dala do psaní. Sama se divila tomu, že se jí ruka už vůbec nechvěje.

  Tony sáhl do kapsy a začal před ní vršit jednu krabičku léků na druhou. Byly to především Oxazepam, Buronil a Rivotril.

  „Co je to?“ zeptala se ho bez nějakého většího zájmu. Skoro se na prášky ani nepodívala.

  „Můj speciální mix. Za tak příkladnou spolupráci vám poradím, kolik si toho vzít, abyste nijak moc netrpěla.“

  „Tisíceré díky,“ pronesla sarkasticky.

  Helena byla hotová. Nakonec její dopis zněl: Milovala jsem Aleše Machalu a s jeho tragickým odchodem se nedokážu smířit. Už nemám sílu dále pokračovat. Všem svým blízkým se omlouvám.

  „Samota rozhlodává duši stejně jako voda Skálu. Ta je zhoubou mou.“ W. Smith  

 

***

 

  Když Mirek přijel večer domů, zastihl svou ženu a švagra, jak v kuchyni připravují večeři: zapékané brambory s uzeným masem. „Zdravím, lidi,“ pokynul jim a Alžbětu rychle políbil na nastavenou líc. „Je už doma Laura?“ zeptal se jí naléhavě.

  Jeho manželka si zrovna oplachovala ruce ve dřezu. „Taky tě ráda vidím. Měla jsem se dobře. Děkuji za optání. Ne, zatím jsou doma jenom kluci. Lauru čekám každou chvílí. Co se děje? Jak probíhal ten výslech?“

  Mirek jen mávl rukou. „Vyšetřování je teprve na samým začátku. Mám ale na srdci něco jinýho. Eliška… Ona se probrala.“

  Alžběta ohromeně zalapala po dechu. Zaplavila ji tsunami naprosto protichůdných emocí. Takže i kdybych za tím vším stála, nejsem vražedkyně. Chvála Bohu. Druhou mincí celé situace bylo, že se uzdravila Mirkova současná partnerka, ke které se nejspíš hodlá vrátit. Modlila se za její probuzení jen proto, aby svého manžela vehnala do její náruče. Život vážně není fér. „To mám velkou radost,“ zaskřehotala přiškrceně. „Byl jsi už za ní?“

  „Ne. Laura mi volala, že si ji ještě dnes nechají na jipce, ale že ji zejtra přeloží na standardní oddělení. Takže musím ještě počkat.“

  Celý se úplně rozzářil. „Ráda bych tě tam doprovodila, ale asi se to moc nehodí, co?“

  Mirek jen povytáhl své huňaté obočí. „Vážím si toho, Betty. Ale na tvým místě bych s tím opravdu ještě počkal.“ Potom ji něžně políbil na čelo. „Neboj. Něco vymyslím.“

  Štěpán se snažil být neviditelný. To je zajímavější než celá reality show rodiny Kardashianových. Chudák Bětka… Jeho léčba marihuanou sice nezabrala, ale aspoň se se sestrou parádně zasmáli, což je sblížilo ještě o trochu víc.

  Vtom zašramotily klíče v zámku a o chvíli později vstoupila do kuchyně Laura. „Ahoj, rodinko,“ špitla.

  Mirek k ní ihned přikráčel a položil jí obě dlaně na ramena. „Jak je jí? Už komunikuje? Pamatuje si něco? Ptala se po mně?“

  Jeho dcera si dala ruce křížem. „Mluvení jí ještě dělá trochu potíže. Zejtra ji můžeš navštívit. Takže uvidíš sám.“ Pak přesměrovala svoji pozornost na matku. „Vážně jsi o tom všem věděla?“

  Alžběta pomalu přikývla. „Ano. Najednou jsou ke mně všichni až podezřele upřímní. Jsem ráda, že je Eliška v pořádku.“

  Laura se zamyslela. „Když říkáš,“ pronesla neurčitě, otočila se na patě a zamířila do obývacího pokoje, kde Lukáš s Lambertem sledovali televizi. „Zdravím, kluci.“

  „Ahoj,“ usmál se na ni starší z bratrů. „Dneska jseš doma nějak brzo. Tos dala Filipovi kopačky, nebo co?“

  Laura zaváhala a pak řekla: „Lamberte, ta tvoje učitelka… dneska se probrala. Myslím, že se z toho dostane.“

  Jmenovaný ihned zpozorněl a tvář se mu rozjasnila. „Tak to je super. Moc jsi mě tím potěšila. Děkuju.“

  Sestřin pohled trochu zhořkl. „Ani netušíš, jak moc se právě v tuhle chvíli podobáš tátovi. Oběma vám září oči naprosto stejným způsobem.“

  Oba chlapci se po sobě nejistě podívali. Lambert se pak trochu zamračil. „Znělo to trochu jako výčitka,“ konstatoval pomalu.

  „Ale vůbec ne,“ oponovala tiše. „Jen mi připadá, že má slečna Hajná pro chlapy v naší rodině takový zvláštní kouzlo. Divím se Lukymu, že už o ní dávno nebásní.“

  Jejich nejstarší sourozenec jen povytáhl obočí. „Hele, cejtím tady nějakej spodní proud, kterej mě ale úplně míjí. Vůbec netuším, o čem to tady mluvíš.“

  Ale Lambert pochopil. „Táta ti to řekl, že jo?“

  „Co ti měl táta říct?“ snažil se zachytit nit Lukáš. „Co mi tady uniká?“

  Odpověděla Laura: „Uniká ti to, že to ke slečně Hajné se táta minulej měsíc nastěhoval. A až ji propustíme z nemocnice, tak se k ní zase vrátí.“

  Lukášovi spadla brada. Pak se zrazeně zadíval na mladšího bráchu. „Tys to věděl? Že táta chodí s tvojí učitelkou? A nic jsi nám neřekl?“

  Lambert posmutněl. „Neměl jsem ani tucha, dokud jsem ho včera nenačapal v nemocnici. Chvilku jsem myslel, že mě zabije. Honil mě po celým špitále. Nakonec jsem zdrhl do metra, ale on tam na mě poslal jednoho svýho agenta…“ Najednou se zarazil, div si neukousl jazyk. Filip. Dal jsem mu tejden. Nemůžu ho podrazit.

  Lukáš se zatvářil pochybovačně. „A pak ses probudil, ne? Netvrď nám tady, že táta zneužil svý pravomoci a poštval na tebe celou tajnou službu.“

  „To je jedno. Takže ano, vím o tom. Ale přísahám, že jenom jedinej den.“

  „A co budeme dělat?“ hlesl Lukáš užasle.

  Laura se znovu objala pažemi. „Nic. Co by? Táta je přece dospělej.“

  Lukáš se poškrábal na čele. „No, myslím, že by bylo nejlepší, kdyby slečna Hajná strávila ve špitále co nejdelší možnou dobu…“

  „To by vážně měla,“ potvrdila jeho slova Laura.

  Lambertovi po zádech přeběhlo mrazení. Jestli měl kdy pochybnosti, že není tím správným Pernerem, dnes si tím byl najednou jistý. „Jděte oba do háje,“ pronesl pobouřeně. „Já zase doufám, že se uzdraví co nejdřív. Prošla si peklem, chudinka. A vy nemáte právo ji soudit.“

  Lukáš se zatvářil naprosto ohromeně. To bylo poprvé, co se mu jeho mladší bráška postavil na odpor. „Dej si pozor na pusu, mladej. Tady nikdo nikoho nesoudí. Jen jsme se shodli na tom, co by bylo pro tuhle rodinu nejlepší. My tři bychom měli táhnout za jeden provaz, na to nezapomínej.“

  Lambert se zvedl a postavil se přímo před sestru. „Nesmírně si tě vážím, Lauro. A jsem rád, že jsi taková profesionálka. Pokud někdy nastane chvíle, kdy si to myslet nebudu, jako zdravotnice jsi skončila.“

  A nechal je v pokoji samotné.

  Oba ho vyprovázeli šokovaným pohledem.

  „Jak – jak se jenom opovažuje…?“ vykoktala. „Nikdy bych…“ A zarazila se. Opravdu nikdy? Možná Elišku zcela pošetile nenáviděla, ale s myšlenkou prodloužit její pobyt v nemocnici si hrála sotva dvě vteřiny. Já JSEM profesionálka! přesvědčovala samu sebe.

  Lukáš taky vstal a objal ji. „Mlátí s ním puberta,“ řekl. „Neber si to tak. Já s ním promluvím.“ Tvrdost bratrových slov ho samotného vyvedla z míry. A něco mu našeptávalo, že vítězem jejich následující diskuze nemusí být vůbec on.

 

***

 

  Alžběta ležící v posteli zezadu objala spícího manžela a tiše ho políbila za ucho. A plakala. Tolik tě miluju, Mirku. Kdybys ke mně nic necítil, bylo by to pro mě všechno daleko snazší. Ale vědomí, že mě máš rád, a přitom by ses chtěl vrátit k Elišce – to mě zabíjí. A ona si poprvé od svého pátečního probuzení uvědomila, že by jí něčí smrt velmi usnadnila život. A to ji vyděsilo. Pokud se mi hlavou honí takové věci po pár dnech s Mirkem, k jakým závěrům jsem asi mohla dospět po třiadvaceti letech? Najednou nepochybovala o tom, že by Elišku zabít rozhodně dokázala. A chtěla. Starosvětské světlo pohaslo a temně je teď ve mně.

  Usnula až někdy kolem třetí ráno, takže když v sedm hodin zazněl Mirkův budík, cítila se rozlámaná a vyčerpaná. Její muž se posadil na kraj postele a mobil jedním stiskem prstu umlčel. „Dobrý ráno, drahá,“ zamumlal přes rameno. „Klidně ještě lež. Snídani si připravím sám.“

  Narovnala se a nohy si zkřížila do tureckého sedu. „To je v pořádku. Na poflakování budu mít celý den. Navíc někdo musí vypravit děti do školy. A věř si tomu nebo ne, ale pořád mě moc baví starat se o tebe.“

  Ohlédl se po ní. „Takovou ženu si snad ani nezasloužím,“ pronesl zastřeně.

  Přilepila se mu na záda a rukou mu přejela po jeho široké hrudi. „Ale ano. A zasloužíš si mnohem víc.“ Zaváhala. „Mirku, já netuším, co všechno zlého jsem ti kdy řekla nebo udělala, ale za sebe ti teď můžu slíbit, že po zbytek života vynaložím všechny své síly, aby ses cítil spokojený, šťastný a milovaný.“

  Zaznamenala, jak se mu zrychlil tep. „Betty,“ vydechl, celý se otočil a políbil ji. „Dáváš mi teď pěkně zabrat, víš to?“ A v duchu si domyslel: Proč jsi mi tohle neřekla, než jsem Elišku pozval poprvý na rande?

  „Nápodobně, drahý.“ Polibek mu vrátila. „Ať to s námi dopadne jakkoliv, chci, abys věděl, že tady vždycky bude tvůj přístav, kam se můžeš vrátit. Vždycky. A já na tebe budu čekat.“

  Jeho pohled lehce zesklovatěl. „Ano. Dopustila ses pár strašnejch věcí, ale trest, kterej na sebe hodláš uvalit, si rozhodně nezasloužíš. Nesmíš si kvůli mně zkazit zbytek svýho života.“

  Pomalu se postavila. „To je moje volba, Mirku. Ty si nic nevyčítej.“ Vzala ho za ruku a pomohla mu na nohy. „Jde se snídat. Musíš být dneska ve formě.“

  Do patnácti minut vstali už všichni. Alžběta oblečená v županu každému zapekla toast se salámem, sýrem a tatarskou omáčkou. V lednici našla ještě cherry rajčátka, která naservírovala na stůl.

  Při jídle se Mirek zeptal své dcery: „Nechceš hodit do špitálu?“

  Laura zaváhala. „No to klidně můžeš, ale potom bys tam musel stejně ještě jednou. Paní Hajnou přeložíme nejdřív po vizitě. A ta je v deset. Tak co? Ještě pořád mě chceš hodit na praxi?“

  Mirek se napil pomerančového džusu. To jsem si teda naběhl, pomyslel si. „Jasně. Jinak bych ti to přece nenabízel.“ Podíval se po ostatních. „Chce ještě někdo využít toho, že má tatínek pružnou pracovní dobu? Hodím kohokoliv kamkoliv. Z rodiče řidičem snadno a rychle.“

  „Jé,“ zaradoval se Lukáš. „Bodlo by mi, kdybys mě vzal na Krajskej soud. Sháním nějaký podklady pro diplomku.“

  „Mě taky můžeš hodit do školy,“ usmál se Lambert napůl škodolibě.

  Mirek dopil sklenici na ex. „A co ty, šváro? Pokud chceš, v kufru mám ještě nějaký místo.“

  „Díky, švagře,“ odvětil tázaný, „ale mám svůj vlastní program. Chtěl bych se stavit do Průhonic za mámou.“ Otočil se na Alžbětu. „Jela bys se mnou?“

  Ta jen na sucho polkla. „Moc ráda. Prý má Alzheimera. Myslíš, že si nás bude pamatovat?“

  „S pamětí jste na tom vy dvě asi stejně,“ odpověděl Štěpán suše.

 

  ***

 

  Adéla Sallingerová zaklepala na dveře Pavlovy kanceláře, poslušně vyčkala na vyzvání, a pak vstoupila. „Volal jste mě, pane majore?“ ujistila se pomalu.

  Pavel Černý seděl za svým stolem. „Jo,“ hlesl krátce a napil se kávy. „Včera večer jste byla po tom nevydařeným telefonátu docela špatná…“

  Dala si ruce do kapes. „Jen jsem myslela – doufala jsem, že jsem narazila na stopu. Byla to ale slepá ulička. Jak víte.“

  Pavel se dramaticky odmlčel. „No, možná že zas tak moc slepá nebyla.“

  Zamračila se. „Nechápu.“

  Vzal do dlaní nějaké papíry a oznámil jí: „Dnes kolem šestý ráno kočky paní Zelíkové svým neobvykle hlasitým mňoukáním vzbudily její sousedku, hospodářku bytovýho družstva. Ta dáma,“ jedním okem nahlédl do dokumentu: „paní Sidunová tvrdí, že kdyby byla Helena Zelíková v pořádku, kočky by tak nikdy nevyváděly. Byly prej neuvěřitelně vychovaný. A tak tam zazvonila. Když nikdo neotvíral, zavolala majitelce bytu na mobil. A přes dveře slyšela, jak telefon vyzvání. Tak si odemkla.“ Pavel vpil svůj upřený pohled do toho Adélina. „Helena Zelíková se předávkovala práškama. Přivolaný záchranáři jí už nedokázali pomoct.“

  Adéla se užasle svezla na okraj šéfova stolu. „Ona… Ona teda fakticky zněla divně. Tak nějak sklesle. Ale že by pomejšlela na sebevraždu? To se mi nějak nezdá.“

  Pavel přimhouřil oči. „Copak jste nějakej psycholog?“

  Zarazila se. „No, to ne. Já jen – moje ženská intuice mi radí, že tu něco smrdí.“ Najednou se nahrbila jako kočka. „A teď určitě dostanu sodu za to, že ženská intuice není žádnej oficiální kriminalistickej postup, co?“

  Pavlovi div nevyletěly koutky nahoru. „Normálně bych vás přesně takhle zpražil, ale v tomhle případě vám musím dát zapravdu. Dvě úmrtí zaměstnanců BIS během čtyřiadvaceti hodin jsou zkrátka moc velká náhoda. Sebevražda nesebevražda.“

  „Takže máme další případ?“ odtušila opatrně.

  „Takže máme další případ,“ potvrdil její slova. „Mohla byste mi prokázat malou laskavost, podporučíku?“

  „No jasně, šéfe.“

  „Jsem moc rád, že jste se naučila klepat. Teď vás ještě naučím nesedat si lidem na stůl – a už snad budete hotovej policajt. Než rozlouskneme případ Machala & Zelíková, budete v mým kanclu trávit trochu víc času. Takže si přineste vlastní židli a vlastní kafe, pokud ho pijete.“

  Adéla ve vteřině zrudla a vystřelila do pozoru jako raketa. „Jejda. Takže jsem povýšila, anebo jste mě právě degradoval?“

  Teď už Pavel úsměv přemáhal silou vůle. „Vezměte si kabát a počkejte na mě v garáži.“

  Už sahala za kliku. „A můžu řídit?“

  „Jste jako malá holka. Mám sto chutí vás nacpat do dětský autosedačky.“

  Po zádech jí přejelo příjemné mrazení. Hmm, bondage, to bych si nechala líbit. „Můj první velkej případ. Nebudete litovat, šéfe.“

  „Lituju už teď.“

  Byt Heleny Zelíkové se hemžil policisty a vyšetřovateli s fotoaparáty. Všude byly nataženy červenobílé pásky a některé věci byly opatřeny žlutými očíslovanými papírky. Helena pokojně ležela se zavřenýma očima ve své posteli a pouze bledá barva její kůže napovídala, že z tohoto těla život už vyprchal. Na objemných prsou tiskla svůj dopis na rozloučenou. Na nočním stolíku stály krabičky léků a téměř prázdná průhledná placatice vodky.

  Pavel si nasadil bílé gumové rukavice a opatrně dopis vyprostil ze ztuhlých prstů. Nahlas Adéle přečetl text: „Milovala jsem Aleše Machalu a s jeho tragickým odchodem se nedokážu smířit. Už nemám sílu dále pokračovat. Všem svým blízkým se omlouvám.

Samota rozhlodává duši stejně jako voda Skálu. Ta je zhoubou mou. W. Smith.“ Zaváhal. „Víte, kdo je ten Smith?“

  Adéla se zamračila. „Mám pocit, že myslela Wilbura Smithe. Toho britskýho spisovatele. Píše dobrodružný romány o Africe. Počkejte.“ Taky si nasadila rukavice, vyndala si svůj chytrý telefon a dopis si v šéfových rukou vyfotila. „V autě se připojím na internet a ten citát si ověřím.“

  Ohledání místa činu zabralo skoro dvě hodiny. Vtom se rozezvonil něčí telefon. Všichni kriminalisté se po sobě podívali. „Je to někoho z vás?“ chtěl vědět Pavel.

  Ale Adéla už vyndávala mobil z  dámské kabelky. „Někdo volá naší oběti,“ oznámila všem.

  „Dejte mi to.“ A to už se major Černý hrnul k telefonu. Podíval se na displej, který hlásal: Příchozí hovor: BESTIE. Zmáčkl zelené tlačítko a přiložil si přístroj k uchu. „Prosím?“

  Uslyšel krátké zaváhání: „Heleno?“ zeptal se nejistě ženský hlas.

  „Ne. Tady je major Černý, policie České republiky. Můžu se zeptat, kdo volá?“

  Dech na lince se zrychlil. „Pane majore, tady ředitelka sledovací služby BIS. Potkali jsme se včera na ústředí ohledně Aleše.“ Nikdy se cizím lidem do sluchátka nepředstavovala jménem. „Proč… Proč jste zvedl mobil mý asistentky?“

  Pavel se zamračil a prohlásil: „Je mi nesmírně líto, že mám pro vás další špatnou zprávu, paní ředitelko, ale vaše asistentka dnes do práce nedorazí. Zemřela za blíže neurčených okolností. Během hodiny vás navštívím. Byl bych moc rád, kdybyste si na mě udělala čas a čekala mě na vrátnici. Děkuji.“ A než stihla žena na druhém konci linky nějak zareagovat, zavěsil. Jen ať je trochu v nejistotě. Začal listovat adresářem v mobilu. Bestie, jak příhodné. Kdoví, jak mě má uloženýho v telefonu Sallingerová.

  Když s ní v autě osaměl, vyndala z kapsy svůj mobil a připojila se na internet. Po pár minutách zbledla. „Šéfe,“ prolomila konečně mlčení. „Tak ten citát v originále končí slovem skála. Zbytek si Helena Zelíková vymyslela. Takže je to jasný…“

  Pavel se na ni při startování podíval. „Určitě se snažila označit svýho vraha.“ Zařadil jedničku a pak pokračoval: „Samota je mou zhoubou? Co tím asi mohla myslet?“

  Adéla se zahleděla do stropu. „Samota je mou zhoubou. Určitě se nikdo nejmenuje Samota. A i kdyby ano, její vrah by jí to nikdy nedovolil napsat. Musela ho obelstít nějakou mazanou šifrou. Víte, šéfe, já si nemyslím, že se ta druhá část citátu vztahovala k samotě.“

  „Proč ne?“ zeptal se a přeřadil na druhý rychlostní stupeň.

  Znovu mu ukázala vyfocený dopis na rozloučenou. „Podívejte. Slovo skála stojí na konci věty. Tak proč ho napsala velkým počátečním písmenem? Já bych spíš řekla, že její vzkaz ze záhrobí zní: Skála, ta je mou zhoubou. Důležitý je to slovo Skála.“

  „Tak se taky určitě nikdo nejmenuje. Že by to byla přezdívka?“

  Adéla přemýšlela nahlas: „Skála… Skálová… anglicky rock… německy Fels…Někdo silný… Chlap jako hora…“ Okamžitě si vzpomněla na toho fešného snědého zpravodajce, co je vítal v recepci. „Jak se jmenuje ten tajnej, kterej vám pomáhal s případem Malinovský?“

  „Perner. Proč?“

  Adéla schovala svůj mobil a opatrně vyndala ten Helenin. Začala procházet seznam jejích hovorů. „Bestie… Bestie… Zase Bestie… Zubař… Bestie… Nějaká Vlasta… Bestie… Á tady – Perner…“ Zarazila se. „-ová. Pernerová Betty. Do minulýho čtvrtka si volaly docela často. Asi kamarádka. Anebo kolegyně.“ Potom přešla na Heleniny textové zprávy. Jedna ji zaujala, takže ji Pavlovi přečetla nahlas: „VLASTI, JA JSEM TAK NESTASTNA. DNES JSEM SE DOZVEDELA, ZE MUJ MILOVANY ALESEK CHRAPE S BETTY. Konec citace.“

  Pavel se neprofesionálně uchechtl. „Takže Aleš Machala a Betty Pernerová. To je čím dál lepší.“ Najednou zastavil na krajnici. „Zavolejte jí. Tajná milenka je vždycky podezřelá.“

  „Z Helenina telefonu?“

  „Ne. To už by bylo krajně morbidní. Normálně ze svýho. Já nejspíš na kapitána Pernera narazím na ústředí, ale vy jeho ženu klidně můžete spravit o smrti její kamarádky.“

  Adéla to udělala. „Paní Pernerová?“

  Alžběta jen zaskočeně hlesla: „Ano, kdo – kdo volá?“

  „Tady podporučík Sallingerová, policie České republiky. Ráda bych s vámi probrala jednu věc. A to nejlíp osobně. Kde se momentálně nacházíte, paní Pernerová?“

  Její hlas byl sotva slyšitelný. „A proč – proč se mnou potřebujete mluvit? Já… Jsem doma, ale chystáme se na výlet.“

  Je nějaká vyklepaná. „Dejte mi prosím svou adresu. Dlouho vás nezdržím. Je to ale naléhavé.“ Když pak Adéla zavěsila, obrátila se na Pavla. „Na chladnokrevnou vražedkyni fakt nevypadá. Byla úplně mimo.“

  Pavel krátce zapřemýšlel. „Hm, docela rád bych ji vyslechl osobně.  Ale mám rande s Bestií a ta taky vypadá slibně. Tak víte co? Vysednu na Nárožní, vy si vezmete auto a zajedete za paní Pernerovou. Až budu hotovej, zavolám vám a přijedete pro mě.“

 

 

 

   ***

 

  Alžběta otevřela vstupní dveře a spatřila hezkou pihovatou zrzku, která jí ukazovala policejní průkaz. „Podporučík Sallingerová. Těší mě. Mohu dál?“

  Paní domu měla na sobě béžový vlněný svetr s volány a její ladnou šíji zdobily nápadné dřevěné korále. Než ji ta policajtka vyrušila, chystala se na návštěvu své maminky v Průhonicích. „Ale samozřejmě. Pojďte dál. Nejste tady kvůli Mirkovi, že ne? Kvůli mému manželovi. Nestalo se mu nic?“

  Z útrob domu se vyřítil statný německý ovčák. „Kaisere, dej si odchod,“ okřikla ho jemně Alžběta.

  Ale to už si Adéla klekala. „V pohodě. Mě maj psi rádi.“ A opravdu. Kaiser mladé vyšetřovatelce očichal nastavenou dlaň, kterou potom spokojeně olízl. Adéla se postavila. „Ne, o vašeho manžela nejde.“

  „Uff,“ oddechla si Alžběta na dvě vteřiny. Takže jde o mě. Přišla jsi mě zatknout za pokus o vraždu Elišky Hajné, co?

  Zavedla svou návštěvu do jídelny. „Mohu vám nabídnout kávu?“ zkusila oddálit čas svého zatčení.

  „Ne. Děkuji.“ Adéla se posadila ke stolu. „Vemte místo, prosím.“

  Alžběta to uvítala, protože se jí rozklepala kolena. Kde je Mirek, když ho potřebuju? Ten by určitě věděl, co dělat. Těžkopádně dopadla na židli.

  Vtom do místnosti nakoukl Štěpán. Kruci, fízlové. Mirek mě zabije, pokud teď Bětce nějak nepomůžu. „Dobrý den. Je všechno v pořádku?“ zeptal se ostražitě. Do prdele, proč jsem si před chvilkou dával toho špeka? Snad ho ze mě neucítí…

  Alžběta na sucho polkla. „Podporučíku, tohle je můj bratr Štěpán Horn. Brácho, podporučík Sallingerová z policie.“

  Štěpán se pokusil zabrnkat na všechny struny svého uličnického šarmu. „Emigroval jsem před lety do Států. A s velkou radostí zjišťuji, že tady zatím začali u policie zaměstnávat modelky. Moc mě těší, madam. Můžu pro vás něco udělat?“

  Adéla jen nevěřícně zakoulela očima. Tohle vážně na někoho zabírá? „Také vás ráda poznávám, pane Horne. Ano, to můžete. Uvítala bych, kdybyste se otočil, otevřel dveře, prošel jimi a tiše je za sebou zavřel. Moc děkuji. Bohužel nemám moc času zjišťovat, jestli jste marihuanu užíval ze zdravotních důvodů. Takže váš včasný odchod nám všem jen prospěje.“

  Páni, užasl v duchu. Tak ta mě teda utřela. „Pardon. Už mizím.“ A s velkou nelibostí je nechal o samotě.

  Adéla zaměřila svoji pozornost na naproti sedící Alžbětu. „Paní Pernerová, jak moc dobře znáte paní Zelíkovou?“

  Tázaná jí před očima začala blednout. Panebože, nemám ani ponětí, kdo je paní Zelíková. Co mám odpovědět? Jak zareagovat? Potom ji napadla jedna spásná myšlenka. „Znám víc žen toho jména,“ zalhala. „Kterou máte na mysli?“

  To Adélu překvapilo. „Aha. Myslím Helenu.“

  Helena. Helena. Že by ta tlustá sekretářka naší SLEDky? „Znám ji jen letmo z práce.“ Srdce se jí divoce rozbušilo. Snad jsem se trefila.

  „Tak letmo,“ zadrmolila mladá policistka nepříliš spokojeně a vyndala mobilní telefon. „Koukám, že jste si volaly minimálně třikrát tejdně. To nevypadá na letmou známost, paní Pernerová.“

  Najednou Alžbětu napadlo ještě něco. A trochu ji to vhodilo zpátky do sedla. „Podporučíku, víte, jaké mám zaměstnání? Máte ponětí, čím se živím?“

  Obrat v jejím vyjadřování okamžitě postřehla. „Zatím nemám tucha. Ale stačí mi na to jeden telefonát.“

  „Jsem operativní důstojník,“ pokračovala Alžběta už sebevědoměji. „A jistě chápete, že ochrana informací je alfou a omegou mého denního chleba. Už teď jsem vám prozradila víc než dost. A sdílnější nebudu, dokud mi neřeknete, proč jste přišla.“

  Adéla se zhluboka nadechla. „Dobrá. Paní Zelíková byla dnes rána nalezena ve svém bytě mrtvá.“ Skutečnosti ohledně domnělé sebevraždy si zatím rozhodla nechat pro sebe.

  „Ach.“ Betty na ni vytřeštila své azurově modré oči. „Další úmrtí tak brzy po Alešovi…?“

  Po tvém milenci, doplnila za ni v duchu Adéla. „Ano. Bohužel. Další rána pro ředitelku vaší sledovací služby.“

  Alžběta se zamračila. „Proč to říkáte? Vždyť Aleš pod ní přece nepracoval.“

  Tentokrát se zmateně zatvářila Adéla. „Něco mi tady snad uniká, paní Pernerová?“

  „Proč?“

  Kriminalistka dlouze zaváhala. „Přece musíte vědět, že ředitelkou vaší sledovací služby je Petra Machalová, ne?“ Petra! problesklo jí hlavou. Ve starý řečtině to znamená skála! Pavel… Jako smyslů zbavená drapla po svém mobilu a začala zuřivě vytáčet nějaké číslo.  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář