Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 12) Naslouchat, pozorovat, mlčet

26. 5. 2018

  Major Pavel Černý byl věčně podmračený padesátník střední postavy, který si kondici udržoval jako pomocný plavčík, což vykonával dobrovolně a zdarma. Na spáncích se mu vlnily krátké prošedivělé vlasy a mimika žulového kvádru jeho obličeje znervózňovala tři desítky jeho kolegů na pražském prvním oddělení, neboli mordpartě. To bylo kompletní osazenstvo. Celkově tam platil za asketického morouse bez špetky humoru. A jeho pověst nijak nevylepšila skutečnost, že se jeho žena před deseti lety uchlastala k smrti. Proto jeho samotného udivoval očividný zájem o jeho osobu ze strany nejnovější členky oddělení, pětadvacetileté pihovaté zrzky jménem Adéla Sallinegrová. Což o to. Pavlovi se líbila. Ale ruku na srdce – ta ženská byla chodící pohroma. Nemotorná, nedochvilná, prostořeká, všechno jí padalo z ruky, vždycky něco zapomněla nebo ztratila. Nechápal, jak ji mohli přijmout k policii jako kriminalistku. Vždyť byla nebezpečná sobě i ostatním! Kdyby si ji k sobě připustil blíž, přivedla by ho do hrobu do deseti minut.

  To ráno –  v úterý 6. října – si vychutnával mletou kávu za stolem své kanceláře. V naprostém tichu. Vrátil se zrovna od zubaře, takže promeškal ranní poradu. Ale zaúkoloval Sallingerovou, aby na ní byla jeho očima a ušima. Pro ni nesplnitelnej úkol. Už se nemohl dočkat, až ji sjede za to, že něco nepochopila.

  „Šéfe!“ Sallingerová rozrazila dveře a jako velká voda vplula dovnitř se složkou na své hrudi. „Dobrý ráno. Máme případ!“

  Pavel se lekl, až se polil. „Do prdele, ženská!“ obořil se na ni, přičemž si naslinil prst a snažil se dostat flek ze své bílé košile. „To vás doma neučili klepat?“ hudroval dál. „Mě z vás jednou odvezou v kazajce…“

  Adéla Sallingerová zbledla a složku před sebou držela jako štít. „Jé, to mě mrzí. Moc se omlouvám. Já vám to přemáchnu v umyvadle. Na to stačí jen mejdlo a vlažná voda. Hlavně ne horká, to by se skvrna ještě víc vpila.“ A to už se k němu hrnula. „Sundejte to.“

  Jediným gestem ruky ji zastavil. „Už ani krok. Jestli se přiblížíte k mý drahý hedvábný košili, tak vás zastřelím.“ Zúžil pohled. „Tak co máte?“

  Byla v tu chvíli tak roztržitá, že jen nechápavě pokrčila rameny. „Co – co myslíte?“ vykoktala.

  „No přece ten případ,“ nadechl se trpělivě. „Kvůli něčemu jste mě polila, ne?“

  O krok couvla. „To jste se polil vy sám, pane majore…“ zakuňkala.

  Pavel v obličeji zbrunátněl. „Říkala jste něco?“ zeptal se nebezpečně tichým hlasem.

  Pud sebezáchovy ji přiměl pokorně sklopit zrak. „Ne. Nic, pane.“ Ostentativně otevřela papírové složky. „Ve dvě hodiny ráno šla zaměstnankyně benzínky kousek za Prahou směrem na Benešov vynýst odpadky – a našla otevřenou a totálně vybílenou Mazdu, vedle který ležel v kaluži krve mrtvej Aleš Machala, padesát let. Podle prvního ohledání to vypadá na loupežný přepadení. Zloděj ho pravděpodobně pobodal a utekl. Vše se bohužel odehrálo mimo zorný pole kamerovýho systému.“

  Pavlovi její trochu kostrbatý report připomněl jeden starý armádní vtípek.

  • Vojíne, podejte hlášení!
  • Za mé služby se nic závažného nestalo. Tedy až na to, že jsme zlomili lopatu.
  • A proč jste zlomili lopatu?
  • Protože jsme zakopávali toho psa.
  • Jakého psa?
  • Jak ho přejel ten hasičský vůz.
  • A proč tu byli hasiči?
  • Protože hořel muničák.
  • On hořel muničák? Proč jste mi to neřekl rovnou?
  • To víte, že jo. Já vám to řeknu a vy se zastřelíte jako pan kapitán!

   Pavel se ještě uculoval, když Sallingerové říkal: „Proč mám takovej pocit, že bude následovat nějaká pořádná jobovka?“

  To už se na něj obdivně usmála. „Vy máte ale instinkty. Jobovka je slabý slovo,“ jedním okem nahlédla do složky, „Aleš Machala byl důstojníkem BIS. Jeho peněženka sice zmizela, ale v kapse kalhot měl dokladovku a v ní služební průkaz.“

  A to už jejímu šéfovi spadla brada úplně. „A kurva,“ ulevil si. „Už se to dostalo do světa?“

  Adéla zaváhala. „Myslím, že ještě ne. Znáte tam někoho?“

  Pavel polohlasně zadrmolil: „Vlastně… Vlastně ano. Loni jsem spolupracoval s jedním zpravodajcem na jistým případu. Dal mi na sebe číslo.“

    

***

 

  Snídaně u Pernerů se zúčastnili všichni členové rodiny najednou, včetně těch z Ameriky a těch chlupatých na čtyřech nohách. Takže to v jídelně vypadalo jako ve včelím úle. Alžběta usazená za stolem se už v předstihu děsila toho, kdo to bude uklízet.

  A ještě k tomu všemu se rozezvonil Mirkův mobil. Seděl hned vedle ní a zrovna se chystal zakousnout do sladké bábovky. Kruci. Hovor přijal: „Perner.“

  „Dobrý den,“ pozdravil tichý autoritativní hlas ve sluchátku. „Tady major Černý z Prvního oddělení. Nevím, jestli si mě budete pamatovat. Loni jsme spolu dělali na případu Malinovský…

  Mirek ihned ožil. „Ale samozřejmě. Zdravím, pane majore. To už je doba. Co pro vás můžu udělat?“

  Nastalo krátké zaváhání. „Mohl bych se zeptat, zda vám něco říká jméno Aleš Machala?“

  Alžbětin manžel ve vteřině ztuhl, čehož si hned všimla. „Ano, říká.“ Už už měl na jazyku, že se jedná o jeho nadřízeného, ale včas tuhle informaci spolkl. „Pročpak se ptáte, pane majore?“

  Uslyšel hluboké nadechnutí. „Je mi to nesmírně líto, ale pan Machala byl dnes v noci přepaden a zavražděn. Mohl bych vás dneska navštívit v práci?“ Moc to jako otázka neznělo.

  Mirkovi málem spadl mobil do kafe. Cože? Aleš? Proboha! Ve tváři úplně zpopelavěl. Alžběta ho pořád zaraženě pozorovala.

  „Pane kapitáne, jste tam?“ ozval se v mikrofonu Pavel Černý.

  „Ano, ano,“ konečně našel Mirek hlas. „Jsem… Jsem tady. To je strašný. Děkuju za zprávu. Samozřejmě se stavte. Třeba v devět? Zajistím vám propustku.“ A rychle zavěsil.

  Všichni u stolu zmlkli a upřeli na něj pohledy plné očekávání.

  Mirek měl najednou lehce červené oči. „Strejdu Aleše včera někdo přepadl… a zabil. Tohle až se dozví Petra, tak...“ Ani nebyl schopen větu dokončit.

  Alžběta si schovala spodní polovinu tváře do dlaní. „Ježíši Kriste. Cože? To přece nemůže být pravda!“

  Laura se téměř okamžitě rozplakala. „To ne… strejda Aleš ne. Jak přepadli? Jak zabili? Kdo? Proč?“

  „To nevím,“ hlesl Mirek. „Za půl druhý hodiny mám s tím policajtem schůzku. Musím… Musím za Petrou…“

  Alžběta mu položila na rameno chvějící se ruku. „Není tvojí povinností tam chodit. Určitě jí už volali.“

  „Betty,“ oponoval smutně, „ty víš, že tam jít musím. Vezmu ji s sebou do práce. Určitě to bude chtít slyšet taky.“ 

 

 

  ***

 

  Pavel Černý řídil a ze všech sil se snažil nepokukovat po sedadle spolujezdce, na kterém se vzrušeně vrtěla Adéla Sallingerová. Ještě nikdy předtím na ústředí české kontrarozvědky nebyla, a cítila potřebu mu to každých deset minut připomenout. Pavel jen obrátil oči v sloup. Vzít s sebou ji ale musel. Případ Machala se řadil mezi ty nanejvýš citlivé a on rozhodně nehodlal riskovat, že si Sallingerová pustí pusu na špacír dřív, než bude vědět, na čem je.

  „Právě kvůli něčemu takovýmu jsem se dala k policii,“ pochlubila se mu.

  Nevěřícně se po ní krátce podíval. „Až tam dorazíme, snažte se netvářit tak nadšeně, ano? Z nějakýho prapodivnýho důvodu takovej výraz pozůstalý pobuřuje.“

  Udusila v sobě smích. A pak že nemá smysl pro humor. Vmžiku však nasadila pohřební kukuč. „Jasně, pane majore. Můžu pak zpáteční cestu odřídit já?“

  Trvalo chvilku, než přeorientoval svoje myšlenky. V její přítomnosti se mu to stávalo celkem často. „Ne, nemůžete.“

  „Aha.“ Zaváhala. „Já jsem ale dobrá řidička.“

  Přešel to bez komentáře.

  Najednou začala štelovat autorádio.

  „Co to děláte?“ zamračil se varovně.

  „Přece vybírám hudbu,“ oznámila mu bezelstně. „Vy posloucháte country, že jo?“ A naladila právě takovou stanici. „Já vždycky když řídím, tak musí hrát muzika.“

  „Ale teď neřídíte,“ připomněl jí ostře. Ale jinak se mu vážně trefila do vkusu. Jak to, že si to pamatuje?

  A to už se přehrabovala v kabelce. „Chtěla jsem s tím počkat až po šichtě, ale jak se znám, určitě bych na to zapomněla.“ Vyndala z ní úzkou krabičku a položila mu ji do klína. „Všechno nejlepší k narozkám, šéfe.“

  A tím ho dostala úplně. Neměl tyhle sentimentální projevy moc rád, proto se usilovně snažil svoje narozeniny každý rok pečlivě tutlat. Několik vteřin vůbec nevěděl, jak zareagovat. „Copak takhle se předávají dárky?“ zabručel napůl podrážděně. „Co to vůbec je?“

  Skousla si spodní ret. „Tak to otevřete, ne?“

  „Já tak trochu řídím, jestli jste si toho náhodou nevšimla. Co kdybychom se vybourali?“

  „Mám to otevřít já?“ nabídla se.

  „Když už jste si to tak bezvadně načasovala, tak ano. Prosím.“

  Udělala to a ukázala mu značkové propisovací pero Parker. Chvilku nevěděla, kam s ním, tak ho zastrčila do náprsní kapsičky jeho košile. „Líbí?“

  „Jo. Jo. Moc pěkný. Díky.“

  Když je v rozpacích, vypadá tak roztomile, pomyslela si. Proč moje kámošky nechápou, že jsem prostě na starší? „Budete v práci pořádat nějaký mejldo?“

  „Ne. Nebudu.“

  „A doma?“

  „Taky ne.“

  „Proboha, vždyť máte kulatiny…“

  Přerušil ji: „Jestli nahlas vyslovíte, kolik mi je, půjdete na Nárožní pěšky. Jasný?“

  „Už mlčím, pane majore.“

 

 

  ***

 

  V recepci BIS už je Mirek čekal. Pavel mu potřásl nabízenou pravicí a pronesl: „Rád vás opět vidím, pane kapitáne.“ Hlavou pohodil dozadu. „Tohle je podporučík Sallingerová. Dělá se mnou na tomhle případu.“

  Adéla se vmžiku zarděla. Za tahle slova by majora Černého nejraději samou láskou snědla. „Pane kapitáne,“ pokynula Mirkovi formálně. S mou hodností by mě tu určitě nenechali ani vymetat pavučiny.

  Mirek na chvíli rozjasnil svoji chmurnou tvář a vřele jí stiskl dlaň. „Podporučíku.“ To je ale kůstka, problesklo mu hlavou. „Následujte mě, prosím.“

  Cestou k výtahu potkali tělnatou sekretářku Helenu. Opět na svých objemných ňadrech tiskla nějaké složky, ale tentokrát si kapesníkem utírala slzy jako hrachy. „Dobrý den,“ pozdravila je. Fízlové, pomyslela si. Poznala je na sto honů. Jsou tady kvůli Alešovi. Nikdo se nikdy nedozví, že jsem ho tajně milovala. Jenomže nebyla sama. Ředitelka místní SLEDky na tom byla úplně stejně. A s tou by tedy svoje síly měřit rozhodně nechtěla. Helena byla úplně šokovaná, když zjistila, že má Aleš mimomanželský poměr. A zrovna s takovou bestií. Paní Machalovou čeká jedno překvapení za druhým. Viděla ji dnes ráno v budově. S Mirkem. Jestli se ty dvě tady potkají…

  V Mirkově kanceláři seděla Petra jako hromádka neštěstí a taky si kapesníkem utírala slzy. Při jejich příchodu vstala.

  Mirek je navzájem představil. „Petro, major Černý a podporučík Sallingerová od policie. Tohle je manželka Aleše Machaly.“

  Vyměnili si chladné pozdravy.

  Poté, co se všichni usadili, Pavel opatrně spustil: „Nejprve přijměte mou upřímnou soustrast, paní Machalová. A hned na úvod se vás musím zeptat, věděla jste, proč váš muž nebyl v noci doma?“

  Petra se odhodlaně zhluboka nedechla. „Odvolali ho pracovně do Benešova. Nevím, o co přesně šlo. To se musíte zeptat jeho nadřízenýho. Ale to u nás doma nebylo nic zvláštního. Jistě chápete.“

  „Ovšem,“ přitakal Pavel. „A tady jistě narazím na hradbu mlčení, co?“ To už se díval na Mirka. „Asi mi neprozradíte, na čem pan Machala pracoval…?“

  Ten nehnul ani brvou. „Sjednal jsem vám schůzku přímo s ředitelem BIS. Za půl hodiny. Tam se dozvíte všechny informace.“

  Ten chlap lže, jako když tiskne, přeběhlo mu myslí. Ale chápu, že je to jeho práce. „Jak jinak,“ řekl neutrálně.

  Vtom je vyrušil Mirkův mobil. Mrkl na displej a postavil se. „Omlouvám se. To bude rychlovka. Hned jsem zpátky.“ Vyšel ven na chodbu, pečlivě za sebou zavřel dveře a hovor přijal. „Lauro, teď se to vážně nehodí. Já ti pak zavolám, jo?“

  „Počkej, tati,“ zadržela ho. „Tohle je pracovní. Dneska mě přeřadili na jipku. A našla jsem tady vzkaz, že ti máme volat, když se změní stav jedný naší pacientky.“ Laura zaváhala a jemu se divoce rozbušilo srdce. Potom pokračovala: „Jenomže to je proti pravidlům. Nejsi příbuznej a ani nejsi policajt vyšetřující její případ. Žádám vysvětlení.“

  Tak ona žádá vysvětlení? Mirkovi jen spadla brada. Srážku s takovouhle byrokratickou bariérou v podobě jeho vlastní dcery tedy vážně nečekal. To se mi snad zdá! Já se opravdu chystám žadonit před svou malou princeznou, aby kvůli mně trochu obešla pravidla? „Zlatíčko, já vážně nemám čas cokoliv teď vysvětlovat. Možná potom, někdy… až dorazím domů. Tak řekneš mi, co je ohledně tý pacientky novýho?“ Zatajil dech.

  „Ne.“ To slovo znělo jako šlehnutí bičem.

  Mirek zbrunátněl. „To snad nemyslíš vážně, Lauro! Já ti to přikazuju!“

  „Jako kdo? Jako můj otec nebo důstojník tajný služby?“

  A on v tu chvíli pochopil, že tentokrát ho z téhle šlamastyky žádné lži nevysekají. Musí s pravdou ven. „Okay. To k Elišce Hajné jsem se minulej měsíc nastěhoval. Spokojená?“

  Laura se odmlčela na dobrých deset vteřin. „To by vysvětlovalo, proč jí, když si přečetla moji jmenovku, vyletěl puls na sto dvacet. Máme ji pořád napíchnutou na přístrojích.“

  Mirek stiskl sluchátko pevněji. „Takže se probrala?“

  „Ano, tati. Dneska si ji tady ještě necháme na pozorování, ale pokud se její stav nezhorší, zejtra ji přeložíme na standardní oddělení.“ Jeho dcera znovu zaváhala. „Ví o ní někdo další z naší rodiny?“

  Mirek si uvědomil jednu pikantní skutečnost. „Vlastně kromě Lukyho všichni.“

  Tentokrát zalapala po dechu Laura. „Ale vždyť je to Lambertova učitelka… A máma… Copak by byla tak klidná, kdyby to věděla?“

  „Věz, že tvoje maminka je obdivuhodná ženská.“

  „To vyznělo, jako bys ji ještě pořád miloval.“

  „Taky že ano. Elišku mám ale taky rád. K doktoru Satoranskému bych měl nejspíš chodit společně s maminkou.“ A je to konečně venku. Pravda je někdy tak osvobozující.

  „To asi jo.“ Najednou změnila téma. „Víš už něco novýho o strejdovi? Co teta Petra? Jak to zvládá?“

  „Docela blbě. Není tak silná jako naše maminka.“

 

 

 

  ***

 

  Když Mirek pronášel tahle slova, Alžběta se právě na gauči jejich obýváku hroutila a v objetí svého staršího bratra vzlykala. „Aleš ne… To není fér. Byl to tak hodný chlap. Kdo ho jen mohl přepadnout a… a zabít?“

  „Moc mě to mrzí, Bětko,“ hlesl Štěpán zúčastněně. „Vím, žes ho milovala.“

  Alžběta se od něj mírně odtáhla. „Chtěla bych se tě zeptat na jednu věc. Tvrdíš, že jsem se ti svěřovala.“ Zaváhala. „Když jsem milovala Aleše Machalu, proč jsem tak vyváděla kvůli Elišce? Vždyť mi mohla být ukradená.“

  Štěpán se jí zahleděl hluboko do očí a odpověděl: „To kvůli tvé vlastní rodině. Vždycky pro tebe byla vším. I když tvoje srdce patřilo někomu jinému, nejspíš bys Mirka nikdy neopustila. A jemu jsi vyčítala, že to udělal. Že nebyl tak zásadový jako ty. Že vaši rodinu rozbil. Veškerou vinu jsi svalovala na ni.“

  To je snad ještě horší, než kdybych se někoho pokoušela zabít kvůli svému zlomenému srdci, pomyslela si chmurně. To jsem byla tak…ješitná? „Jak se jen dva lidé mohou dostat do takových citových pastí?“ filosofovala smutně. „A kde se ve mně vzalo tolik temnoty?“

  Sklopil pohled, jako by se bál následků svých slov. „To ta tvoje zatracená práce. Úplně tě pohltila. To neustálé střídání nových a nových rolí. Začala sis připadat lehce nadřazeně. Už jsi to nebyla ty, Bětko.“

  Celá ztuhla. Ale musela uznat, že to zní věrohodně. „Pamatuješ, jak jsme byli malí? Koho by tehdy napadlo, že se z nás dvou zrovna já stanu tajnou agentkou, co?“

  „Zas se tak nepodceňuj, jo? Já byl sígr už v děloze. Moje první ex o mně například prohlásila, že s mým ksichtem stačí jen vejít do banky a alarm se spustí sám od sebe. Kdo jiný než ty to mohl někam dotáhnout?“

  „Jo.“ Hlasitě tleskla. „Dotáhla jsem to na potencionální vražedkyni. Táta by byl na mě pyšný…“

  Štěpán se poškrábal na čele. „Našlas něco včera večer v těch papírech?“ zeptal se opatrně.

  Krátce se odmlčela. „Jeden kontakt vypadal slibně.“

  „A? Půjdete s Mirkem po tom?“

  „Musíme. Než začnou umírat další lidé.“

  Štěpán na ni vykulil oči. „Počkej. To s Machalou s tím přece nesouvisí, ne? Zabil ho náhodný zloděj…“

  Alžběta si zkřížila ruce na prsou a zadumaně pronesla: „Rozhodla jsem se tomu věřit. Alespoň prozatím.“

  Štěpán začal něco hledat po kapsách. „To chce špeka. Můžu ubalit i pro tebe?“

  Povytáhla obočí. „Co prosím?“ A s nevěřícným výrazem pozorovala bratra, jak vytahuje na stůl dva průhledné sáčky, papírky a filtry. „Děláš to, co si myslím, že děláš?“ ujistila se ohromeně.

  Ale on jako by ji poslouchal jen napůl. „Tři čtvrtiny gramu by mohly stačit. Smíchám je s trochou tabáku, aby to líp hořelo.“ Zručně smotal filtr do malé trubičky, položil ho na okraj přichystaného papírku, nasypal tam požadované množství marihuany s tabákem, zavinul a po celé délce jointa olízl. „A děťátko je na světě…“

  Alžběta se rázně postavila na nohy. „Ty hodláš v mém domě užívat drogy?“ Její hlas byl nebezpečně vysoký.

  „Ty tu nějaké máš?“

  „Štěpáne!“

  „Nehodlám užívat drogy,“ vzhlédl k ní jako úplné neviňátko. „Chystám se trochu zhulit se svou ségrou. A než začneš s tím svým věčným moralizováním, uvědom si, že většina starých šamanů používá trávu k meditaci. Jestli máš ve své hlavě nějaké zamčené dveře, tohle by mohlo pomoct odemknout některé zámky. A když ne, aspoň si užiješ trochu srandy. Nemáš co ztratit, Bětko.“

  Nejistě se znovu usadila. Očividně ještě zcela nepřesvědčená.

  „Hodná holka. Máš oheň?“

 

 

 

  ***

 

  Pavel Černý vezl Adélu zpátky na stanici. Přitom ji seznamoval s tím málem, co se dozvěděl od ředitele BIS. Pohlédla na něj ze sedadla spolujezdce a zamyšleně se zeptala: „Co se divíte? Víte, jaký mají oficiální motto?“ Ani nečekala na jeho odpověď. „Audi, vide, tace.“

  Major přeřadil na vyšší rychlost a střelil po ní překvapeným pohledem. „Neříkejte, že umíte latinsky!“ udeřil na ni.

  „Na gymplu jsme měli jen základy.“ Ukázala na mobil ve své dlani. „Ale můj chytrej telefon umí latinsky líp. Znamená to naslouchat, pozorovat a mlčet. Oni vám nikdy neřeknou víc, než byste měl vědět. Alespoň jejich vedení. Když jste měl tu audienci, znovu jsem na chodbě potkala tu bachratou ženskou. A pořád plakala. Trochu jsme hodily řeč.“

  Pavel zbystřil. V tuhle chvíli ještě nevěděl, jestli má Sallingerovou velebit nebo vyhodit za jízdy z auta. Je jako časovaná bomba. Naprosto nepředvídatelná. „Chcete mi snad naznačit, že jste se od ní dozvěděla víc než já od ředitele?“

  „To určitě ne. Jen mě zajímalo, proč pláče. Šlo na ní vidět, jak svádí dlouhej vnitřní boj. Očividně policajty dvakrát nemusí. Ale pak si nejspíš konečně uvědomila, že nám nejde o nic jinýho, než o to, abychom vypátrali vraha. Dala mi na sebe číslo. Mám jí kolem pátý zavolat.“

  „Aha,“ hlesl. Takovou iniciativu tedy nečekal. „Dobrá práce. Šla jste na to od lesa. To se mi líbí.“

  Připadala si při těch slovech, jako by přebírala Nobelovku. „Asi jsem od vás něco za ty tejdny odkoukala. Nestavíme se někde na oběd?“

  Rozčilovalo ho, jak rychle dokázala měnit témata. „To bychom opravdu mohli,“ připustil pomalu. „A že mám dnes ty narozeniny, tak vás zvu,“ dodal.

  Rozzářila se jako sluníčko. „Jé, to jste hodnej. Nechápu, proč o vás všichni mluvěj jako o věčným mrzoutovi.“

  Pavel stiskl volant tak pevně, že mu skoro zbělely klouby. „A já zase nechápu, jak o vás můžou říkat, že nevíte, kdy držet hubu.“

  Na pět vteřin úplně ztuhla, než si dovolila opatrný smích. „Z toho plyne ponaučení: nevěřte všemu, co se povídá.“

 

 

  ***

 

  Pár minut po nich z budovy BIS vyjelo ještě jedno auto. Patřilo ředitelce SLEDky, která momentálně stála v koloně na červenou, což jí alespoň umožnilo v klidu si roztřídit své myšlenky.

  Ředitelka byla mezi zpravodajci legendou a šířila kolem sebe takovou tajemně posvátnou auru. Když kolem někoho procházela na chodbě, většinou ten dotyčný pozdravil, sklopil zrak a rychle odcupital z jejího dosahu. Vesměs to bylo správné řešení. Pro mnoho lidí v téhle republice představovala ředitelka velmi nepříjemnou osinu v zadku. A také velmi nebezpečnou.

  Přítomnost někoho z mordparty jí ale dnes na klidu moc nepřidala. I když s tím měla počítat. Výslech vdovy a Mirka Pernera dopadl vcelku dobře. O jeho průběhu měla až znepokojivě podrobné informace. Trápilo ji trochu něco jiného. Helena. Zahlédla ji v družném hovoru s tou ryšavou policajtkou. Copak jsi jí asi šeptala do ouška, Helenko? O tom, jak Aleš Machala podváděl svou ženu? Ředitelce se moc nehodilo do krámu, aby policie podezírala Petru Machalovou jako zhrzenou manželku. Toužila potrestat úplně jinou ženu. Kdysi Aleše milovala. Ale pak zjistila, že není v agentuře jediná. Alžbětu nesnášela už před tím, ale teď ji téměř bytostně nenáviděla. Ale o Alešově osudu bylo paradoxně rozhodnuto už někdy před rokem z úplně jiných důvodů. Zlomené srdce s tím mělo pramálo společného.

  Když se blížila k moderní bílé vile na Spořilově, jen přibrzdila a mobilem si otevřela tepanou bránu. Tiše vjela na příjezdovou cestu a pokračovala dál do podzemní garáže. Nikým nepovšimnutá. Vystoupila z auta a za chvíli stoupala po mramorovém schodišti do vstupní haly domu.

  Objevil se tam menší snědý muž s vojenským sestřihem a široce rozevřel náruč. „Miláčku,“ usmál se na ni a políbil ji na tvář. „Máš pro mě nějaký novinky?“

  Ředitelka zaváhala. „Ahoj, Ivo. Nějaký bych opravdu měla…“

  A zavěšena do policejního prezidenta zmizela v útrobách budovy.  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář