Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 11) Shledání

26. 5. 2018

  Když se ve Filipově doprovodu blížil k zaparkované Hondě, Mirek rychle otevřel dveře a vyběhl jim naproti. Lambert ztuhl, jako by čekal ránu. Místo ní přišlo jen vroucí otcovské objetí. „Už nikdy přede mnou neutíkej. Nejsem přece žádný monstrum. A není nic, co bychom spolu nedokázali vyřešit.“

  Chlapec povolil napjaté svaly a opatrně se odtáhl. „Miluješ Elišku?“ zeptal se ho jen prostě.

  Filip taktně odvrátil pohled.

  Mirek se pomalu narovnal. „Ano. A vím, že ty taky. Je to prostě skvělá ženská, co?“

  Lambert zúžil pohled a řekl: „Já ji ale viděl první…“

  Jeho otci se jen s velkým přemáháním dařilo zachovat vážnou tvář. „Jenomže já na rozdíl od tebe vydělávám. Copak ty bys ji dokázal pozvat na rande do Národního? Asi nevíš, že má ráda operu. Byly to tři nejdelší hodiny v mým životě.“

  Hoch se jen teatrálně otřepal. „Tak to máš recht. To bych asi fakt nedal. Budu si muset najít nějakou mladší…“

  „V tom tě milerád podpořím.“

  „Ví o ní máma?“

  „Ano. A když jsme teď k sobě tak upřímný, tu miluju taky. Nějak se ve svejch citech plácám. To přiznávám.“

  Lambert se pak krátce ohlédl po Filipovi. „A co mi povíš o něm? Hořím nedočkavostí.“

  Mirek se na svého podřízeného odevzdaně podíval, ale stále mluvil k synovi: „Na to, že je to ještě zelenáč, patří mezi moje nejlepší. A i když to teď vyzní značně alibisticky, v tomhle já nejedu. Byl to nápad tvojí maminky. Když už pochopila, že Lauře její šílenej nápad s vejletem do Srbska nevymluvíme, přiměla ho – a nechtěj vědět jak – aby tvoji sestru sbalil. Určitě to myslela dobře. Chtěla, aby ji tam doprovázel jako osobní stráž. Jenomže tady mladej pán se nám zamiloval, co?“

  Filip se narovnal jako voják. „Už to tak bude, pane. Je to nejúžasnější holka pod sluncem. Jednou se s ní hodlám…“

  Mirek ho gestem rázně umlčel. „Hele, snažím se teď uhasit jednu soukromou rodinnou záležitost, tak ještě nepřilejvej olej do ohně, jo? Nervy mám jenom jedny.“

  Filip provinile sklopil zrak. „Omlouvám se, pane.“ Pohlédl na hodinky. „Pokud mě už nebudete potřebovat, musím jet vaši dceru vyzvednout z nemocnice. Nesnáší nedochvilnost.“

  Jeho nadřízený jen souhlasně přikývl. „Povoluje se.“

  Za pár minut už s Lambertem na zadním sedadle mířil směrem k Ořechovce. Alžběta čekala před budovou. Když nastoupila na místo spolujezdce, oba své chlapce políbila na tvář. Mirek se při rozjíždění zamračil. „Necejtím z tebe náhodou cigarety, drahá?“

  Alžběta si zapnula bezpečnostní pás a naježila se. „No dovol. To ten cvokař. Měl tam nahuleno jak v hospodě. Ale jinak mám z toho sezení dobrý pocit.“ A povyprávěla jim celý průběh. „Další mám zase za týden.“ Vtom si něco uvědomila a otočila se na zadní sedadlo. „Neměl jsi dneska zůstat ve škole dýl?“

  Lambert zachytil tátův pohled ve zpětném zrcátku. Mirek na něj souhlasně kývl, takže chlapec spustil: „Dozvěděl jsem se, že paní Hajná měla autonehodu. Tak jsem ji šel navštívit do nemocnice. A tam jsem narazil na tátu…“

  Alžběta celá zkoprněla. „Takže už asi všechno víš, co?“ zeptala se ho nevěřícně.

  „Jo. Chtěl jsem hrát uraženýho teenagera, ale vy dva máte svejch starostí dost.“

  Ohromeně se zadívala na manžela. „To máme ale rozumné děti, co?“

  Mirek jen klidně přeřadil. „A hezky mazaný. Tomu rošťákovi se navíc podařilo vyšťourat pěkně ošklivýho kostlivce ve skříni.“ A protože se rozhodl, že od teď už své ženě nebude lhát v ničem, zasvětil ji do tajů Lauřina milostného života.

  Alžběta s každou minutou víc a víc bledla. „Ta až se to dozví, tak mě zabije. Normálně jsem se jí začala bát. Slibte mi, že mě s ní nenecháte nikdy o samotě.“

  „Neboj,“ uklidňoval ji Lambert. „Laura je pacifistka. Rozhodně použije humánní způsob jako durman nebo cyankáli.“

  Když chtěli zaparkovat do garáže svého domu, překvapeně zjistili, že je blokuje jiné auto na příjezdové cestě. „Že bychom měli návštěvu?“ hádala Alžběta a pomalu si odepnula pás.

  Mirek vypnul motor. „A sakra,“ zadrmolil polohlasně. „Ten nám tady ještě scházel…“

  „Kdo je to?“ podívala se na něj jeho žena.

  Ale to už Lambert otvíral své dveře. „Přece strejda Štěpán. Luky už je asi doma a pustil ho dovnitř.“ A vyběhl z auta.

  Alžběta zůstala sedět jako přimražená. „Můj… Můj bratr?“ nemohla té skutečnosti uvěřit. „Ten přece žije v Americe. Neviděla jsem ho čtyři roky. Vlastně to bude asi trochu déle...“

  Když všichni tři vstoupili do haly, přišel je kromě Kaisera přivítat i Lukáš. „Zdravím, rodičové. Ahoj, brácha. Jste tu nějak brzo. Ale to je vlastně dobře. Máme návštěvu...“

  A to už zpoza jeho zad vykoukl menší, přesto podsaditý, do bronzova opálený pětačtyřicátník se zbytky prošedivělých vlasů a minimálně dvakrát přeraženým nosem. Široce rozevřel náruč. „Bětko! Šváro! Synovče!“ A všechny je neobratně objal.

  Alžběta zase polykala slzy. Už tak strašně dlouho ji nikdo neoslovil Bětko. Štěpán se až na ty šediny moc nezměnil. Vypadal přesně jako v jejích vzpomínkách. Roztomilý grázlík. Jen nějak zmohutněl a jeho vypracované paže stejně jako ty Lukášovy zdobilo nejedno tetování. Přemožena svými emocemi se od něj pomalu odtáhla. „Nevěřila jsem, že tě ještě někdy uvidím,“ hlesla.

  Štěpán viditelně znejistěl. „Tady Luky mi už všechno řekl.“ V jeho hlase se zračil přízvuk typický pro všechny Čechy žijící léta za velkou louží. „Pořád tomu nemůžu nějak uvěřit.“

  Jeho mladší sestra zaváhala. „Kdy… Kdy jsme se viděli naposledy?“

  „Na tátovým pohřbu přece. Před dvěma lety.“

  Mirek podezíravě přimhouřil pohled. „A jaká náhoda tě přivádí k nám zrovna teď?“

  Štěpán si dal ruce v bok. „Bětka mi minulý týden napsala mail. Něco bych s ní potřeboval probrat. V soukromí, jestli to nevadí.“ Vložil do omluvného tónu svého hlasu tolik pokory, na kolik se jen zmohl.

  A nejspíš to Mirka přesvědčilo. „Jasně. Můžete se zavřít do pracovny.“

  Když tam za nimi zaklaply dveře, Štěpán se na svou sestru naléhavě obrátil. „Řekni mi prosím, žes neudělala žádnou blbost, Bětko.“

  Celá automaticky ztuhla. „Nevím, o čem to mluvíš. Ale mám na tebe fůru otázek. Proč ses celé čtyři roky vůbec neozval?“

  Zamračil se. „Čtyři roky?“ Ale vzápětí mu to došlo. „Aha. Jasně. No, ono to bylo trochu déle. Usadil jsem se v jedné české komunitě v Chicagu a chytil jsem se špatné party lidí. Dlouhá léta jsem tam byl načerno, přežíval jsem ze dne na den a neměl jsem ani na zpáteční letenku do Československa. Pak se mi podařilo klofnout jednu Američanku, která byla tak blbá, že si mě vzala. Děti jsme neměli. Pak jsem se oženil ještě dvakrát. Poslední rozvod jsem si odbyl před patnácti lety. Teď žiju s jednou latinskoamerickou osmnáctkou, ale o to teď tady nejde. Důležité je, že poté, co ses dala k tajným, podařilo se ti mě díky svým kontaktům vypátrat. A každý měsíc jsme spolu v čilém mailovém a skypeovém kontaktu. Samozřejmě za Mirkovými zády, protože on mě nikdy neměl rád. Nechápu proč. Ale to je jeho chyba. Mohl jsem mu dohodit levnou luxusní káru z dovozu. Ale hlavní je, že jsem tvůj chodící soukromý deníček. Můžeš se mě na sebe zeptat na cokoliv, a já ti odpovím.“

  Z rychlosti jeho monologu se jí trochu zatočila hlava. „Počkej. Zpomal. Já – já jsem se ti svěřovala? S čím například?“

  „Tak třeba vím, žes před pěti lety svedla svého šéfa, a doufala jsi, že ti to pomůže v kariéře. Jenže sis pěkně naběhla a zamilovala se do něj. Prej jsi přišla na to, že Mirek ještě vlastně pořádně nedospěl. Mluvila jsi o něm jako o velkém dítěti. A Aleš Machala ti připadal tak dospělý a vyzrálý.“

  Alžběta upjatě sevřela čelist. Ví toho teda dost. Jen ta část o velkém dítěti a zamilování se do vyzrálého muže se jí moc nelíbila. „A dál?“

  „Taky jsi mi napsala, že tě Mirek minulý měsíc opustil. Jsem docela překvapený, že tě dnes přivezl domů.“

  „V jednom měl můj manžel pravdu. Jak to, že jsi přijel zrovna teď? Po tom, co jsem ztratila paměť. Přijde mi to jako moc velká náhoda…“

  A to byla chvíle, na kterou Štěpán celou dobu čekal. „Protože jsi mi minulý týden psala, že až zjistíš, ke komu se Mirek přestěhoval, že tu couru necháš zabít. Že momentálně děláš na policejním prezídiu a znáš ty správné zkorumpované lidi. Přišel jsem tě zastavit. Nesmíš si zkazit život tak jako já. Ty jsi jediná z naší rodiny, kdo to někam dotáhl. Jsi moje malá chytrá sestřička.“ Znovu ji objal. „Mám tě moc rád.“

  Zůstala v jeho pevné náruči ještě trochu déle. „Štěpáne, já jsem to už asi podělala. Mirkova milenka leží v nemocnici v hlubokém bezvědomí…“

  Její bratr si ji odtáhl na délku paží. „Are you kidding me?“ ujelo mu anglicky. „Takže jsem přijel pozdě?“

  „Já… Já nevím,“ koktala. „Pořád se snažím všem dokázat, že jsem v tom nevinně, ale čím dál víc do toho zabředávám, přestávám si být svoji nevinou tak jistá.“

  Ostražitě zúžil pohled. „Mirek tě podezírá taky?“

  „Tak trochu. Cítí se rozpolcený. A já vlastně taky. Dneska jsme z mojí práce propašovali nějaké dokumenty. Chceme je večer projít a najít případné spojení mezi mnou a těmi zlými policajty.“

  Štěpán jen překvapeně zamrkal. „Super nápad. Takovou kost jako ty budou v kriminále milovat. A určitě nejen platonicky.“

 

 

***

  Antonín „Tony“ Smetana byl dvoumetrový šedesátník s úplně lysou hlavou jako koleno. Už na první pohled z něj čišelo něco neupřímně slizkého. Od policie ho vyrazili kvůli časté korupci a zneužívání pravomoci. A to samozřejmě bez odstupného. Založil si proto svoji vlastní bezpečnostní agenturu. Nikdy však nezpřetrhal svazky s kriminálními živly a s tichým souhlasem svého patrona, policejního prezidenta Lorenze, řídil úzkou síť zkorumpovaných policistů. Damián patřil mezi jeho nejslibnější dorost. Sám Tony byl bezpáteřní sadista, který rád po drsném sexu mlátil prostitutky – a někdy i prostituty – do bezvědomí, vlastnoručně mučil unesené podnikatele a skoro dvě desítky lidí osobně zavraždil. Eliška Hajná měla být další v pořadí. Zaplatili mu za ni královsky. Ale Tony chtěl pomoct Damiánovi, aby se prosadil. Jenže ten chcípák to totálně zbabral. A pak si dovolil normálně umřít.

  Uprostřed rozdělané zakázky!

  Když ho ta tajná agentka, ta Pernerová, kontaktovala poprvé, přirozeně byl ve střehu. Moc dobře věděl, že ho má BISka v hledáčku už několik let. Stejně jako jeho šéfa. Instinkt mu radil nevěřit jí. Ale pak mu ta číča vysvětlila, že aby ho mohla udat fízlům, nesmí ho sama navádět. A že se objednáním něčí vraždy sama kompromituje. A v tom měla pravdu. A její prachy byly zatraceně skutečné.

  Teď přešlapoval jako lev v kleci pod malým kulatým okýnkem ložnice svého konspiračního bytu, jak s oblibou svoji tajnou skrýš nazýval, a u ucha si přidržoval mobilní telefon. A hrozivě se mračil. Dostával instrukce, kterým nerozuměl. A přímo z těch nejvyšších míst. Do hry vstoupil nový hráč? Zachvátila ho zlá předtucha. Nikdy jsem tenhle kšeft neměl brát. Kdo ale mohl vědět, že se to tak zvrtne?

  Když domluvil, potřeboval se nějak odreagovat. A moc dobře věděl jak. Na jeho matraci ležel nahý romský mladík, kterému bylo stěží osmnáct. Všechny končetiny měl silným provazem zafixovány ke kovové konstrukci postele a roubík v ústech mu zabraňoval volat o pomoc. Černé zorničky měl rozšířené ryzí hrůzou.

  Tony odhodil telefon na stůl a začal se pomalu svlékat. „Uvolním ti jednu ruku,“ oznámil mu přitom chladně. „Aby ses mohl bránit. To mě rajcuje. A ne že to budeš flákat. Dneska mám trochu fofr, takže když budeš mít kliku, tak to nejspíš přežiješ…“  

 

 

***

  Když se Alžběta v kuchyni chystala připravit lehkou večeři, přišel ji tam navštívit Mirek. „Kde máš bráchu?“ zeptal se s dlaněmi opřenými o barový pult.

  Při odpovědi ve dřezu cedila makarony. „U Lamberta v pokojíčku. Nejspíš tam hrajou nějakou počítačovou hru.“

  „Aha. Snad mu nevybere kasičku s kapesným.“ Mirek zaváhal. „Doufám, že si už někde stihl zajistit hotel.“

  Alžběta se zarazila. „Čekala jsem, kdy s tím začneš. Proč by nemohl spát u nás? Vždyť proboha přeletěl celý oceán jenom proto, aby mě viděl.“

  „Protože se sem zkrátka už nevejde. I chudák Luky se musí tísnit u Laury v pokoji.“

  „Tak Štěpánovi ustelu v obýváku – anebo v pracovně,“ nabídla řešení, i když moc dobře věděla, že větší štěstí uspět by měla ve Sportce.

  „Na to velice rychle zapomeň, drahá. Náš barák ukrejvá příliš mnoho cennejch tajemství, než abych tady nechal poflakovat se kriminálníka…“

  To ji dopálilo. „Můj bratr přece není žádný kriminálník…“

  „To je věc názoru, Betty,“ usmál se Mirek smutně. „Ale paní domu jsi tady teď ty. Já přece bydlím jinde. Stačí říct a vyklidím pole.“

  Náhlá panika ji zahnala zpět do defenzivy. „To je citové vydírání,“ namítla opatrně. „Proč říkáš takové věci?“

  Obešel pult a zamířil směrem k ní. Instinktivně couvla o dva kroky. Ale to už stál před ní. Majetnicky ji objal. „Pořád se smiřuju s tím, že ses do mě znovu zamilovala. Přijde mi to tak nějak – neskutečný.“ Políbil ji. „Opět jsem jedinej chlap ve tvým životě?“

  Na sucho polkla. „A vždycky jím budeš,“ kuňkla.

  „To jsem pro tebe taková výhra?“ dobíral si ji napůl zlomyslně.

  „Bojím se, že ano.“

  Znovu ji políbil. „Líbí se mi představa, že jsi mi vydaná na milost a nemilost.“

  „To nevyznělo moc ušlechtile,“ konstatovala suše.

  Jeho třetí polibek směřoval na její krk. Na inkriminovaném místě jí v zápětí naskočila husí kůže. Najednou se narovnal. „Vážně nekecáš,“ odfrkl klackovitě. „Tvoje tělo tě zrazuje a prozrazuje, Betty. Asi jsem ti přece jenom souzenej.“

  Vtom se v kuchyni objevil Štěpán s dlaněmi zdviženými. „Zdravím, lidi, nechtěl jsem šmírovat. Ale šmíroval jsem. A myslím, že tě můžu uklidnit, švagře. Hotel zamluvený mám a tvému nejmladšímu synovi v kasičce nechybí ani dolar. Vlastně koruna.“

  Alžběta studem zrudla.

  Ale Mirek si zachoval duchapřítomnost: „Jenom aby, Steve. Před spaním si to půjdu zkontrolovat. Ale neboj, že jsi to ty, večeři máš gratis.“ Naoko se podíval do dřezu. „Vypadá to na špagety.“

  „Makarony,“ opravila ho manželka stále ještě v jeho náruči. „A znovu ti opakuji, že jsi velice netaktní.“

  Mirek na Štěpána šibalsky mrkl. „Švára jistě chápe drsnej chlapskej humor, že jo?“

  „Sure. Ale takovou radost, abys mě viděl plakat, ti neudělám. Počkám s tím, až budu na hotelu.“

  Mirek zvážněl. „Fakt sis někde zamluvil pokoj?“ zeptal se ho nevěřícně.

  „Jo. Přes Booking.com. Chceš vidět potvrzení, nebo co?“

  Alžbětin muž se poškrábal na čele. „Tak to zruš. Chtěl jsem Betty jen poškádlit. Samozřejmě tady můžeš zůstat. Ale budu si tě hlídat…“ Z ukazováčku a prostředníčku si udělal véčko a opsal pomyslnou vzdušnou čáru od svých očí k těm jeho.

  Štěpánovi spadla brada. „To ale nemůžu. Udal jsem jim číslo svý karty. Strhnou mi částku za první noc.“

  „Chceš tady spát nebo ne?“

  A to už měl mobil v ruce. „All right. Hned tam zavolám.“

  Vtom zašramotily klíče v zámku vchodových dveří.

  Alžběta celá okamžitě ztuhla. „To bude Laura,“ odtušila. „Určitě jde z rande.“

  „To asi jo,“ přitakal Mirek a políbil ji na čelo.

  Zatvářila se prosebně. „Až to s tím Filipem praskne – a ono to praskne – udělám pro tebe všechno, když to svedeš na sebe.“

  Mirek jen pobaveně zkroutil své huňaté obočí. „Zní to vážně lákavě, Betty, ale to se raději nechám naverbovat do Afghánistánu. Ty tu holku znáš tři dny – ale já osmnáct let. Zdědila po tobě pěkně prořízlou pusu plnou pohotovejch argumentů. S ní se do křížku fakt nepustím. Tady hranice mýho gentlemanství končí.“

  A to už byla Laura v kuchyni. „Zdravím, rodičové. Jé, strejdo!“

  Štěpán se rozzářil a objal ji. „My favorite niece!“ zvolal.

  „Your only niece,“ opravila ho láskyplně. „How are you, uncle?“

  „I have debts and tennis elbow,“ paradoval známou skutečnost, že v anglosaských zemích se na otázku Jak se máš? povinně odpovídá Dobře, děkuji a ty?

  Laura se dětinsky zahihňala. „Ty dluhy bych ještě chápala, ale kde tys proboha přišel k tenisovýmu lokti?“ Ohlédla se po rodičích. „A co vy stojíte jako zařezaný? To mi ani nenadáváte, že jsem domů přišla za tmy?“

  A do Alžběty jako by vjel elektrický proud. „Co tě nemá? Moc dobře víme, že jsi v dobrých rukou. Filip je úžasný kluk. Jsem z něj nadšená. Fantasticky se k sobě hodíte…“ A to už do ní Mirek nenápadně šťouchl na znamení, že přehrává.

  Laura zúžila pohled jako kočka. „Tady něco smrdí,“ pronesla přemýšlivě. „Něco na mě šijete. A já to z vás dřív nebo později dostanu.“ Vtom přehodila výhybku. „A co sezení u toho cvokaře, mami?“

  Jmenovaná si dala ruce v bok. „Jo. Jo. Bezvadně jsme si pokecali. Ale měl tam docela nahuleno,“ začala blábolit.

 

  

***

 

  Manželé Pernerovi se šanonem Mise Jestřáb prohrabávali do hluboké noci. Celou postel pokrývaly složky a papíry. Mirek měl na sobě pyžamo a Alžběta saténovou noční košilku. A oba přitom popíjeli červené víno z Moravy.

  Kolem půlnoci se na skleničku v její ruce zamyšleně zadíval a pak se jí zeptal: „Chtěla by ses o víkendu podívat k vám domů? Navštívit známý a třeba spolužáky?“

  Pomalu se napila. „Dokud se mi nevrátí paměť, necítila bych se tam ve své kůži. Ale možná bych se jednou ráda podívala tam k vám na sever. Ještě nikdy jsem na Ostravsku nebyla. Chtěla bych poznat místo, kde ses narodil.“

  Mirek se jen potutelně ušklíbl. „K nám na sever? To je běžnej omyl, drahá, tak typickej pro zbytek republiky. Copak se nikdo nikdy nepodíval pořádně na mapu? Geograficky na ní leží Praha severněji než Ostrava.“

  Alžběta povytáhla obočí. „To kecáš. Vždyť právě teď se nacházíme doslova v srdci České republiky. A severní Morava…“

  Přerušil ji: „…je jižněji, než jsou střední Čechy. Ráno ti to ukážu na Google maps. To budeš zírat.“

  „Ty mi teda boříš mýty,“ podotkla užasle a znovu se napila. „Vážně nejsem alkoholička? Zachutnalo mi i červené.“

  „Neboj. Můžu tě uklidnit. To by mi neuniklo.“

  Zvážněla. Tohle třeba ne. Ale uniklo ti, že už pět let spím s Alešem Machalou. Jak jsi to mohl nepoznat? Vždyť jsi tak chytrý a všímavý. Že bych byla tak dobrá herečka? Raději změnila téma: „Vraťme se k práci…“

  Ve složce figurovalo sedm jmen:

  Jan Peřina.

  Alex Slováček.

  Miroslav Zálešák.

  Gabriel Tolar.

  Antonín Smetana.

  Damián Houžvička.

  A samozřejmě Ivo Lorenz.

  Skoro všichni to byli buď současní nebo bývalí policisté, a tři z nich dokonce osobní přátelé policejního prezidenta. Jemu bylo přirozeně v šanonu věnováno nejvíce prostoru. Jak už se o něm dozvěděla od Mirka: dvakrát rozvedený, šest dětí, černý pásek v karate, každou zimu pravidelné výlety do Finska za rybařením, prudká a prchlivá povaha.

  Gabriel Tolar – to byl ten, co před dvěma týdny za docela dramatických okolností uprchl z vězení. Byl to diabetik a poté, co upadl do hypoglykemického kómatu, byl převážen do nemocnice. A právě během transportu ho skupina maskovaných útočníků osvobodila. Naštěstí nikdo nebyl zraněn ani zabit. BIS situaci zhodnotila tak, že se před pár lety pokoušel Tolar sekat latinu a chtěl od Lorenze odejít. Ten ho proto jako zlobivého synka potrestal kriminálem. A když nejspíš usoudil, že jeho hoch dostal za vyučenou dostatečně, pomohl mu na svobodu.

  Vtom si Mirek něčeho všiml. „Podívej.“ A ukázal na jedno jméno. Vedle něj byla rukou dopsána malá hvězdička a miniaturním Alžbětiným rukopisem poznámka: Přichází v úvahu.

  Alžběta na sucho polkla a nahlas jméno přečetla: „Antonín Smetana.“ Přichází v úvahu na co?

 

 

  ***

 

  Antonín „Tony“ Smetana si od jednoho ze svých poskoků půjčil nenápadný oprýskaný Opel a trpělivě vyčkával na odpočívadle benzínové pumpy. Usrkl z papírového kelímku nechutnou horkou kávu z automatu a pohlédl na své náramkové hodinky. Něco málo po půlnoci. Už by tady měl bejt.

  Když se napil podruhé, dočkal se. Bílá Mazda vjížděla do areálu benzínky. Vystoupil z ní prošedivělý chlap s trochu větším nosem a to už v ruce držel tankovací pistoli. Naplnil nádrž, odešel zaplatit a pak dle jeho neměnného rituálu přeparkoval na odpočívadlo hned vedle Tonyho. Ten po něm pokradmu pokukoval.

  Aleš Machala si oblekl péřovou zimní bundu, vystoupil a zapálil si cigaretu L&M. Byl to právě on, kdo Alžbětu naučil kouřit. Myslel na ni i právě teď. Miloval ji. Jenže se zachoval jako zbabělec. Když měl možnost Petru opustit, neudělal to. Moc dobře si totiž uvědomoval, že je Betty úplně jiná liga než on. Zničila by mu kariéru, a jakmile by se ho nabažila, odkopla by ho. Stejně jako Mirka. A jemu by nezůstalo nic. Petra byla jeho životní jistota.

  Zaregistroval pohyb vedle sebe. Vůbec si toho plešatého hromotluka v kabátě s vysokým límcem nevšiml. „Dobrý večír. Nemáte prosím vás voheň?“ Taky držel mezi prsty cigaretu, ale nejspíš neměl zapalovač.

  „Jasně.“ A když Aleš sahal do kapsy, ve tmě se zablýsklo zubaté ostří velkého armádního nože. Než stihl odrazit útok, zajela mu smrtící zbraň hluboko do břicha. Tony ho rychle objal, jako by podpíral podnapilého kamaráda, a nůž ve svých rukou ještě otočil kolem své osy.

  Alešovi vypadla cigareta z pusy, vykulil oči a zalapal po dechu. Svět se s ním zatočil a ústa se mu zaplnila vlastní krví. Takhle si tedy svůj konec rozhodně nepředstavoval. Co? Kdo? Proč? honilo se mu hlavou zmateně.

  „Pozdravuje tě Betty,“ zašeptal Tony s krutým uspokojením. „Prej ti tímto dává kopačky.“ A v duchu si domyslel: Pěkně nebezpečná mrcha. Párkrát ji zahlídl v domě Iva Lorenze a dal by ruku do ohně za to, že ji jeho šéf píchá. Tak proč tedy dovolil, aby se zahazovala s tímto chudákem?

  Betty? To snad ne! Alešův vesmír zčernal.  

  A ve stejném okamžiku, kdy z jednoho lidského těla vyprchal život, do jiného těla se vrátil. Eliška Hajná na nemocniční posteli poprvé otevřela oči.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář