Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 10) Zlá královna Sněhurka

26. 5. 2018

  Celé dopoledne tam s ní strávil hledáním důkazů v jejím počítači. Oběma jim uvařila kávu a zvědavě mu nakukovala přes rameno. Operativní systém Windows se jí moc líbil. Připadal jí tak nějak – intuitivní. A i myš si brzy osvojila. Když ji Aleš pustil sednout, důvěrně se postavil za ni a položil jí své dlaně na ramena. Zachvěla se. Byl to nečekaně příjemný pocit. Je tak velký. Silný. A miluje mě. A pak zrakem zakotvila na svém levém prsteníčku. Ale mé srdce patří někomu jinému. V tu chvíli si zcela jasně uvědomila, že Mirek je jediným mužem jejího života. Byl středobodem jejího soukromého vesmíru. Vlastně je to dobrý příměr. On je Slunce, kolem kterého se dychtivě točí minimálně osm nadržených planet. Když jsme se poznali, byla jsem Plutem. A on ze mě udělal svého Merkura. Vzpomněla si na nebohou Elišku. Anebo až Venuši?

  Z jejích vzletných úvah ji vyrušil Alešův mobil. Postavil se k oknu a chvíli mluvil do sluchátka. Nakonec zavěsil. „Volali mi kvůli jedný starý kauze, Betty. Musím odjet hasit průser do Benešova. Děkuju, žes mi dovolila nahlídnout do tvýho počítače. Sice jsme tam nic převratnýho nenašli, ale vrhá to na tebe menší stín. Uděláme to teď takhle. Zajeď si s Mirkem někam na oběd. A pak ať tě vyklopí u toho cvokaře. Nejpozději zejtra mi musí přinýst tvoji neschopenku. Přístupovou kartu ti vrátím, až budeš zase schopná pracovat. A chraň tě všichni svatý, jestli tě tady do tý doby načapám.“

  Nevinně zamrkala. „Takže nám promineš i tu srážku z osobního ohodnocení? Já jen, že jsou za dva měsíce Vánoce – a máme tři děti…“

  „Pět litrů. Každej. Bez diskuze. Dneska jste si ze mě parádně vystřelili.“ Ve dveřích se ještě zastavil. „Už víš, jestli mu o nás povíš?“

  O nás. V téhle realitě žádné o nás není a nikdy nebude. „Jednou určitě ano. I když mi za poslední tři dny lhal asi tak padesátkrát, já to prostě nedokážu. Nezlob se.“

  Smutně sjel očima k podlaze. „Rozumím. Je ti ale jasný, že jsem ti to říkat vůbec nemusel?“

  „Já vím.“

  „Cvičí pořád to svoje Krav maga?“

  „Pořád.“

  „Asi budu muset oprášit svoje karate, co?“

  „Tak daleko to zajít nenechám, Aleši,“ slíbila mu teskně.

  „Už jsi nechala,“ povzdechl si. „Už jsi nechala.“ A zmizel ve dveřích.

  Chvíli za ním zamyšleně hleděla a potom si otevřela wordový soubor na ploše svého PC, kterého si předtím všimla. Byl to seznam interních telefonních linek BIS. Za pár okamžiků už vytáčela Mirkovo číslo.

  „Perner,“ uslyšela důvěrně známý hlas.

  „Tady Pernerová,“ usmála se do sluchátka. „Mohu nechat vzkaz pro svého manžela?“

  „Betty,“ ožil ihned. „Bože, čekal jsem, že se ozveš už před dvěma hodinami. Co tě tak zdrželo? A jak to, že mi už dávno Aleš neklepe na dveře? Připadám si jako školák u zubaře, kterej to už chce mít konečně za sebou – ale pořád se nic neděje.“

  A ona mu v kostce vylíčila události posledních dvou hodin. Vynechala jen takovou maličkost. Drobnost. Že mu zahýbá se svým šéfem. Tuhle perličku mu musím říct do očí. Vůbec se na to netěšila. „Takže mě máš vytáhnout někam na oběd a hodit mě potom k doktoru Satoranskému,“ uzavřela svůj report.

  Chvilku bylo na lince ticho. „Okay. Vysadím tě tam a pak se stavím do nemocnice za Eliškou.“

  Alžběta na sucho polkla. „Samozřejmě. Snad – snad se už probrala. Uvidíme se pak,“ dech se jí úžil, „doma u večeře?“

  „Pokud budeš pořád chtít,“ odpověděl pomalu.

  Stiskla sluchátko silněji. „Určitě budu chtít. Vyzvedneš mě teď? Aleš mi kartu ještě nevrátil.“

  „Jen co dokončím nový požadavky pro ředitelku naší SLEDky, jsem hned u tebe. Je to hodná ženská, ale co se týče byrokracie, je to docela ras.“

 

 

***

  Na oběd si zašli do jednoho motorestu u silnice. Byla tak sklíčená, že si později ani nepamatovala, co to vlastně jedli. Vzdáleně to připomínalo nějaké masové hašé. Přes skleničku Kofoly Mirka nenápadně pokradmu pozorovala. Je to tak hezký chlap. Chytrý. A s fantastickým humorem. Jak jsem ho mohla přestat milovat už po sedmnácti letech manželství? Co jsem to za člověka? Vyrůstala v době, kdy svazky trvající čtyřicet, padesát let nebyly výjimkou. A ona ho znesvětila už po necelých dvou dekádách. Aleše se naučila mít svým způsobem ráda. Ale rozhodně by ho její nové já nedokázalo milovat. Ne, dokud žije Mirek Perner.

  „Stovku za tvý myšlenky,“ vrátil ji svým hlasem zpátky na zem naproti sedící choť.

  „To bys je teda pořádně přeplatil,“ pronesla trpce. „Nezapomněl jsi na ten šanon?“

  „Neboj. Mám ho v kufru.“ Napil se nealkoholického piva a pak se ujistil: „Takže ti Aleš pomohl nabourat se do tvýho počítače?“

  „Uhm.“

  „A našli jste tam něco?“

  „Jen běžné pracovní věci. Nic extra.“

  Vtom se z radia začal linout jakýsi rytmický československý duet. Zpěvák byl Čech a ona Slovenka. Jejich text se s každou slokou víc a víc zarýval do Alžbětina srdce.

...

Dívám se do slovníku
a zkouším zahnat zlej sen,
že včera byl jsem tvůj svět,
a teď už nejsem.

Dívam sa do slovníka a smutno je mi,
že už som len cudzinka v tvojej zemi.

 

  Cizinka v jeho zemi, pomyslela si Alžběta chmurně. Tohle přesně jsem.

  Všiml si jejího nepřítomného výrazu. „Tobě se to snad líbí?“

  Rychle na něj pohlédla. „Jo. Líbí. Hodně. Kdo to zpívá?“

  „On má takový nemožný jméno. Xindl X. Ona se myslím jmenuje Mirka Miškechová. A písnička Cudzinka v tvojej zemi.“

  „Docela trefný text, nemyslíš?“

  Zaváhal. „Pokud tím narážíš na nás dva, tak nesouhlasím.“

  „A jaká písnička se k nám teda hodí, Mirku?“ zeptala se ho zastřeně.

  „Úplné zatmění srdce?“ hádal s nadsázkou.  

  Zvážněla. „Utahuješ si ze mě, nebo co?“

  „Ne. Jen se snažím bejt romantik.“ Dopil svoji sklenici nealko piva. „Ale očividně se mi to moc nedaří. Asi jsem po těch letech vyšel ze cviku.“

  Z ničeho nic mu něžně pohladila dlaň položenou na stole. „Myslíš, že ta žádost o moji ruku na tom stromě pořád je?“

  „Asi tomu nebudeš věřit, ale udeřil do něj blesk. Před pár lety. Zbyl po něm jen pahýl. Mám to vyfocený někde v mobilu. Snad to nebylo nějaký Boží znamení…“

  Zbledla. „To je strašné,“ hlesla.

  Ale to už se zase usmíval. „Ani ne. Naštěstí jsem si stihl opsat Radkovo číslo. Kdyby náhodou…“

  A ona vyprskla smíchy.

 

 

***

  MUDr. Arnošt Satoranský bydlel a také i pracoval v reprezentativní vile v Praze 6 na Ořechovce. Dům byl původně postaven v roce 1923 pro štábního plukovníka české armády a o pět let později ho odkoupila rodina Masaryků. Na přelomu nového století ho nechal čerstvý majitel na své náklady kompletně zrekonstruovat. Vila už z dálky zářila bílou fasádou a obklopovala ji pečlivě udržovaná zahrada.

  Mirek svou ženu vysadil u branky. „Půl hodiny před koncem mě jen prozvoň. Buď pro tebe přijedu, anebo při nejhorším někoho pošlu. Zlom vaz, Betty. Držím palce.“

  Alžběta ho ještě v autě vděčně políbila na strniště, vystoupila, zavřela za sebou dveře, a pak už jen sledovala, jak odjíždí. Odhodlaně se zhluboka nadechla a zazvonila.

  V intercomu jen zašumělo. „Dobrý den,“ ozval se mladý ženský hlas. „Prosím?“

  „Zdravím. Tady – tady Alžběta Pernerová. Jsem objednaná na druhou hodinu…“

  „Ale ovšem, paní Pernerová. Mám vás tady.“

  V zámku zachrastilo a Alžběta prošla brankou skrz. Těžké mahagonové dveře domu otevřela mladičká krásná Vietnamka. Alžběta jen vykulila oči. Její čeština je teda perfektní. Asi se tady narodila. Pamatovala si ještě první generace Asiatů, které v České republice začínaly ve stáncích na tržnicích. Od té doby musely ujít pěkný kus cesty. Psychiatrova asistentka jí podala ruku. „Jsem Tien. Vítejte. Jste tu trochu dřív, paní Pernerová.“ Při těch slovech ji zavedla do útulné čekárny vybavené nábytkem z višňového dřeva. „Nevadilo by vám tady chvíli počkat? Na stole jsou časopisy. A ráda vám uvařím kávu nebo čaj.“

  Alžběta se nejistě usadila do pohodlného polstrovaného křesla. „Kafe zní fajn. Děkuji moc.“

  Tien se jen mile usmála a zmizela v dalších dveřích.

  Poté Alžběta bezmyšlenkovitě sáhla po prvním časopise na konferenčním stolku a bez nějakého většího zájmu jím začala listovat. Asi v jeho polovině narazila na velice zajímavý článek, který jí na hodně dlouhou dobu utkvěl v paměti.

  Pojednával o skutečné historické postavě, která se měla stát předlohou zlé královny z pohádky o Sněhurce. Alžběta se ke svému údivu dozvěděla, že všechno bylo samozřejmě úplně jinak.

  Na konci čtrnáctého století řešil francouzský král Karel VI. prekérní situaci. Byl sice ženatý s nevzhlednou královnou Isabelou Bavorskou, ale už léta miloval svoji švagrovou, krásnou Valentinu Visconti. Ta byla zároveň velmi inteligentní a osvícená žena. Obdivovala iluminované rukopisy a stala se patronkou básníka Deschampse. Královna, o které její lid mluvil jako o ošklivé prasnici, na Valentinu pochopitelně velice žárlila. A vypustila do světa fámy o tom, že její švagrová provozuje okultní vědy, vlastní kouzelné zrcadlo a tráví malé děti jablky. Nakonec ji svými intrikami vyštvala do vyhnanství na venkovské panství. Tam se aspoň mohla Valentina věnovat své vášni – shromaždování a čtení vzácných rukopisů. V roce 1398 ji tam navštívil český král Václav IV., syn Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické, což mu ovšem politicky moc neprospělo. Francouzský kronikář Jean Froissart potom Valentinin příběh okořenil motivy ze starých legend a pověstí. A zlá královna s magickým zrcadlem a otráveným jablkem byla na světě. Vždyť tohle jsem přece já, pomyslela si Alžběta znepokojivě. Sněhurka a zlá královna v jedné osobě.

  Tien jí přinesla šálek černé kávy se smetanou na stříbrném podnose. Chvilku si s ní zdvořile povídala, poté pohlédla na své náramkové hodinky a vstala. „Pan doktor už má volno. Zavedu vás k němu.“

  Ordinace Arnošta Satoranského působila stejně útulným dojmem jako zbytek domu. Všude nábytek z masivního dřeva, měkké koberce, starožitné obrazy a plápolající krb. U něj stáli naproti sobě dva staromódní ušáci. Z jednoho z nich při jejím příchodu vstal. „Dobrý den, paní Pernerová,“ vyšel jí v ústrety. „Vítejte.“ A vřele jí potřásl rukou. „Děkuji, Tien.“

  Asistentka za nimi decentně zavřela dveře.

  „Prosím, posaďte se,“ vyzval ji svým melodickým barytonem.

  „Ráda vás zase vidím, pane doktore,“ usmála se na něj.

  „Nápodobně.“ A to už oba zaujali svá místa. „Mohu vám nabídnout kávu?“ zeptal se.

  „Jednu jsem právě dopila. Děkuji.“

  Z prstů si vytvořil věž. „Tak jaký jste měla víkend, paní Pernerová?“  

 

 

  ***

  Ironií osudu ležela Eliška ve Fakultní nemocnici v Motole, tedy stejném špitále, kde vykonávala Laura praxi. Pokud ale Mirek věděl, jeho dcera sloužila na oddělení následné péče. Stačilo se mu tedy vyhnout. Bez jakýchkoliv výčitek použil svůj služební průkaz, aby se dostal na místní jipku. Zdravotní sestra mu dovolila přes sklo nahlédnout na Elišku, kterou udržovali v umělém spánku. Při pohledu na její bezvládné bledé tělo, prstýnkově kudrnaté hnědé vlasy nedbale rozhozené po polštáři a množství infuzních hadiček v jejích nozdrách a zápěstích se rozplakal. Nesmíš umřít, Eli. Jsi světlem mýho života. Co se stalo, je moje vina. Kdybych ti byl na blízku, ochránil bych tě. Proč jsi mi jen neřekla, že čekáš moje dítě?

  „Tati?“ ozvalo se najednou za jeho zády nevěřícně.

  Na vteřinu se lekl, že Lauru přeřadili na jednotku intenzivní péče. Ale ten hlas nepatřil jí. Pomalu se ohlédl. Nemohl vědět, že sem Lamberta propašovala jiná zdravotní sestra, Lauřina spolužačka.

  Jeho syn na něj šokovaně zíral. „Co – co tady děláš? Tys… přišel za paní Hajnou? Proč?“

  Mirek si jen utřel slzy hřbetem dlaně. Nezmohl se ani na slovo.

  To ale ani nemusel. Lambert pochopil vzápětí. „Panebože, to k ní ses přestěhoval, co? Ty chodíš s mojí učitelkou!“

  Konečně našel Mirek hlas: „Je to složitější, synku. Já…“

  Lambert začal couvat z místnosti.

  Mirek ztuhl. „Počkej. Já – já ti to vysvětlím, chlapče…“

  Ale Lambert už sahal na kliku.

  „Stůj! To je rozkaz!“

  Jeho syn vyběhl z pokoje a to už pádil po chodbě.

  Mirek se za ním rozběhl, až se po něm pohoršeně ohlédl veškerý zdravotnický personál v okolí. Lamberta pronásledoval celým areálem nemocnice. Nakonec chlapec vyrazil tryskem ven, směrem k blízké zastávce metra, ke které musel překonat rušnou silnici. To mohla být Mirkova šance. Chvilku si v duchu hrál s myšlenkou, že by ho nechal jít. Doma by ho mohl uchlácholit nějakou smyšlenou báchorkou. Tak jak to dělal pokaždé. Ale pak si vzpomněl, jak se mu kdysi jeho syn vyznal, že Elišku miluje taky. A Mirkovi jeho šestý smysl pošeptal, že právě proto by dnes Lambert nemusel domů ani dorazit.

  Začal ho dohánět.

  Lambert to zjistil a vrhl se do vozovky. Nebezpečně kličkoval mezi projíždějícími auty. „Co blázníš?“ křičel za ním Mirek. „Dávej pozor!“

  A to už byl hoch na druhé straně. A zmizel v podzemce.

  Mirek měl větší štěstí. Silnice už byla téměř prázdná. Překonal ji během pár vteřin. A to už scházel schody dolů k metru.

  Tam ho štěstí opustilo. Zahlédl pouze oranžovou aktovku svého syna sekundu předtím, než se posuvné dveře vlaku zavřely. Na peróně osaměl. „Do prdele!“ zařval. Velice dobře věděl, že prvních pár minut rozhodne o tom, jestli se jeho syn dnes zařadí mezi pohřešované osoby. Vyndal z kapsy svůj mobil a vytočil jediné číslo, o kterém nepochyboval, že mu pomůže.

  „Zdravím, šéfe,“ uslyšel v telefonu. „Copak se děje?“

  „Ahoj. Potřebuju, abys lokalizoval a zadržel Lamberta Pernera. Neprodleně.“

  Mladík v telefonu zaváhal. „Je to rozkaz, kapitáne?“ zeptal se opatrně.

  Mirek si volnou rukou promnul čelo. Moc dobře si uvědomoval, jak fatální následky pro jeho kariéru následující slova můžou mít. „Ne. Je to osobní prosba. Vyhovět jí nemusíš. Pochopil bych to.“

  Tentokrát byla odmlka na lince trochu delší. „Máte představu, kde váš syn může teď bejt?“

  Mirek se spokojeně usmál. „Úplně přesnou. Jede metrem áčkem ze stanice Motol. Druhej vagón za mašinou. Nastoupil,“ pohlédl na své náramkové hodinky, „nastoupil ve 14:17. Má na sobě tmavě zelenou péřovou bundu a jasně oranžovou aktovku. Vystoupit může kdekoliv. Kde jsi teď ty?“

  „Motám se autem po Dejvický. Je to na stejný lajně metra. Myslím, že tak čtyři zastávky od Motola. Zkusím štěstí. Snad nevystoupí dřív.“

  „Tak jako tak jsem tvým dlužníkem.“

  „Vzpomenete si na to před další vejlpatou, pane?“

  „Řeklo se osobní,“ předstíral Mirek rozhořčení. „Vynahradím ti to tak, že na tebe na příští poradě nebudu řvát.“

 

 

  ***

 

  Lambert seděl v metru a srdce mu tlouklo jako o závod. Táta a Eliška…to snad ani není možný! Proč zrovna ona? Mohl si vybrat kteroukoliv jinou ženskou. Tak proto byl na mě tak naštvanej, když jsem mu oznámil, že ji miluju. Co se jí asi přihodilo? Prej seděla v policejním voze. Začalo v něm klíčit semínko podezření. Že by máma…?

  „Jé! Ahoj, chlape!“

  Vyděšeně zvedl zrak. Už z dálky se na něj usmíval Filip Jansa, ramenatý zarostlý nápadník jeho ségry. „Máš tu volno?“ A to už si k němu přisedal.

  „Ahoj,“ špitl hoch. „Co ty tady?“

  „Jedu za Laurou do nemocnice. Neměl bys bejt ještě ve škole?“

  „Odpadly nám posední dvě hodiny,“ zalhal Lambert pohotově a zadíval se na jejich odraz do černých oken. „Co říkáš na naši novou mámu?“

  Dotaz Filipa zaskočil. „No, upřímně mi to skoro vyrazilo dech. Ale musíš uznat, že je teď daleko snadnější s ní vyjít, co?“ Kamarádsky do něj šťouchl.

  Lambert se k němu otočil. „To jo. Je úplně jako vyměněná.“ Vtom si něco uvědomil. „Hele – pokud jedeš za Laurou, tak sedíš v soupravě ve špatným směru. Tohle jede od Motola.“

  Filip jen překvapeně zamrkal. Lambert ztuhl. Vlak začal prudce přibrzďovat a tlampač hlásal: „Malostranská. Příští zastávka Staroměstská.“

  Vlasatý mladík se trochu nervózně pousmál. „Teď jsi mě dostal, kluku…Víš, volal mi tvůj táta a dostal jsem jasnej úkol… tedy poprosil mě, abych tě…“

  „Úkol?“ Náhlé poznání na Lamberta dopadlo téměř fyzickou silou. „Ty jseš ve skutečnosti tajnej, co? Pracuješ pro něho…“ Pomalu se zvedal.

  „Počkej…“

  Posuvné dveře se najednou otevřely a Lambert vyběhl z vagónu. Táta má svý lidi všude! honilo se mu hlavou užasle.

  Filip vystartoval jeho směrem.

 

 

***

  Alžběta mluvila dobrých dvacet minut. Podrobně doktoru Satoranskému vylíčila, jak se postupně seznamovala se všemi členy své rodiny, jak si promítali snímky z dovolených, jak s pomocí své dcery uvařila oběd pro jejich přátele, a jak zjistila, že pracuje na policejním prezídiu. Vlastně vynechala jen dvě zdánlivé maličkosti: že se stihla vyspat se svým manželem a že je superšpiónka. Do toho mu nic není, ne?

  MUDr. Satoranský ji celou dobu mlčky očima studoval. Přes víkend prošla neobyčejně velkou proměnou. V pátek to ještě byla nesmělá vystrašená dívenka, ale dnes před ním seděla zralá sebevědomá žena, perfektně nalíčená i oblečená. Neuniklo mu ovšem, že při některých pasážích svého vyprávění změnila intonaci hlasu, což si vždy okamžitě uvědomila. A další slova pak volila obezřetněji. Jako by se hlídala. Proč se pořád lidé snaží před svým psychiatrem něco zatajovat? Copak nechápou, že jim chceme jen pomoct? Nakonec se jí nahlas zeptal: „A co vazby k vašim dětem? Cítíte k nim… nějaké mateřské pouto?“

  Alžběta celá reflexivně ztuhla. „Víte… Oni jsou už všichni tak velcí a dospělí. Představa, že je jako malé kojím, houpu na klíně, že jim ošetřuju rozbité koleno, mi přijde tak neskutečná. Nereálná. Žádná součást mého těla mi nenašeptává: pocházejí z tebe, musíš je milovat a ochraňovat. Já… Naučila jsem se je mít ráda, každého jinak. Lukáš, ten nejstarší, se řadí mezi typy, ze kterých jsem měla na škole vždycky hrůzu. Hezký arogantní frajírek. Ale když mě obejme a řekne, že mě má moc rád, že ke mně vzhlíží, já… Něco se ve mně pokaždé zlomí a já bych převrátila vesmír vzhůru nohama, abych ho potěšila. Laura je moje prostřední ratolest. Ji beru spíš jako nejlepší kamarádku. Ona je tak čistá a… a nezkažená. Můžu jí říct cokoliv. A ona mně taky. Ale myslím si, že mě ze všech mých dětí potřebuje nejmíň. Je tak samostatná a soběstačná. Na všechno má svůj vyhraněný názor a jde si za svým jako buldok. Lambert je náš nejmladší. Je mu patnáct. Povahově je mi ze všech nejbližší. Přesto je mezi námi taková obrovská citová propast, kterou zdoláváme píď po pídi…“

  Doktor Satoranský si celou dobu dělal pečlivé poznámky do notýsku. „A co váš manžel? Vypadá jako symptaťák.“

  To si jeho milenka, ke které se přestěhoval, určitě myslela taky, proběhlo jí myslí trpce. Na sucho polkla. „U něj je to jiné než u dětí. Já… Stačilo mi s ním strávit pár hodin a hned jsem bezpečně věděla, že je mým osudovým mužem. Milovala bych ho v každém životě.“

  Tak to byla asi nejupřímnější odpověď, jakou jsem dneska dostal. Lékař krátce zaváhal. „Paní Pernerová, budu s vámi jednat na rovinu. Ze začátku budou mít naše schůzky jenom jeden jediný účel. Pomoct vám začlenit se do vašeho nového života. Zbavovat vás toho stresu, který zákonitě musíte prožívat. Léčba vaší paměti je běh na dlouhou trať. Mohl bych vám předepsat řadu farmak – od nootropik, která příznivě působí na centrální nervový systém a napomáhají přísunu glukózy a kyslíku do mozkových buněk, až po extrakt z kořene žen-šenu. Ale upřímně – tohle pomáhá spíš u výpadků paměti. Amnézie po úrazu hlavy většinou odezní sama. Ale jak jsem vás varoval hned už první den, závisí to případ od případu. Může to trvat v řádu týdnů, měsíců i let. Anebo celý váš život. Já vím, že tohle jste slyšet asi nechtěla, ale já vám prostě nedokážu momentálně zaručit, že vám paměť vrátím.“

  I když tahle slova tak trochu čekala, přesto ji lehce bodl osten zklamání. „Já… Já vím, pane doktore. Uvědomuju si, že jste jenom člověk. A vážím si toho, že se mi snažíte pomoct. Opravdu.“ Potom si něčeho všimla. „Pane doktore, nic mi do toho sice není, ale zdá se mi to, anebo vám zpod papírů na pracovním stole čouhá krabička cigaret?“

  Doktor Satoranský se okamžitě zatvářil jako přistižený školák. „Máte nebezpečně vyvinutý pozorovací talent, paní Pernerová,“ ujelo mu pobaveně.

  Taky jí cukaly koutky. „To je součást mojí práce. Nechtěl jste s tím náhodou seknout?“

  „A neměla byste mít ztrátu paměti?“ Bleskurychle pokračoval: „Omlouvám se. To bylo velice, velice neprofesionální. Mea culpa. Jsem bídák. Přiznávám bez mučení. Hlavně to neříkejte Tien. Donáší mé ženě. Vy asi nekouříte, co?“

  Alžběta si snažila zachovat vážnou tvář. „Naše rodina vyznává zdravý životní styl. Pořád někam jezdíme za sportem. Kdybych kouřila, vyobcovali by mě.“ Při těch slovech ze své kabelky vytáhla krabičku L&M. „Tohle jsem našla v šuplíku svého pracovního stolu. To by vysvětlovalo, proč mám od svého pátečního probuzení soustavnou chuť na nikotin, i když do svých devatenácti jsem kouřila jen jednou, na školním záchodě.“

  Povytáhl obočí. „A už naprosto neprofesionální by bylo, kdybychom si teď tajně zapálili, že?“

  Alžběta už měla cigaretu v puse. „No to by byl skandál, pane doktore.“

  Odněkud vyndal zapalovač a dychtivě jí připálil. Potom vstal a přinesl si ke krbu svoji krabičku.

  Jeho pacientka nasála kouř do plic. Čekala, že se okamžitě začne dusit. Ale to se nestalo. Jako mávnutím kouzelného proutku veškeré napětí z jejího těla vyprchalo. „Ta píše,“ musela uznat.

 

 

***

  Lambert udýchaně vyběhl ze stanice metra směrem ke křižovatce vedoucí k Mánesovu mostu, ale potom zatočil doprava kolem Vojanových sadů. Jeho cílem byl totiž úplně jiný most. Ten Karlův. Ztratím se mu mezi všemi těmi turisty. Dovolil si krátké bojácné ohlédnutí, ale Filipa za sebou nikde neviděl. To mě teda podrž. Filip je od BIS. Jestlipak to Laura ví? No, hádal bych, že ne. Táta je neuvěřitelnej. Vážně má svý lidi všude.

  Kdyby měl vylíčit vztah ke svému otci, asi by tím psychologa zaměstnal na plný úvazek. Kam až jeho paměť sahala, nekriticky k němu vzhlížel, obdivoval ho a každou minutu svého patnáctiletého života se ho snažil potěšit. Ale čím byl starší, tím mu to šlo hůř. Sám nevěděl proč. Vlastně tak trochu ano. Alžběta. Neustále se z něj snažila udělat někoho, kým nikdy nebyl. A tím jen jeho nedostatky nevědomky vyzdvihovala.   

  Když přinesl domů jedničku, reagovala slovy: „Z podobnýho testu míval vždycky Luky plnej počet bodů. Tady vidím malou chybičku. Musíš holt zabrat…“ Když dostal pochvalu za sprint, který jediný mu v tělocviku šel, máma hned namítala: „Ale co ten šplh? A skok do dálky? A jak to, že si tě nikdo nikdy nevybere do družstva, když hrajete fotbal?“

  Táta se ho zastával do té doby, než všem oznámil, že se chce stát přírodovědcem. „Víš, synku,“ řekl mu tehdy zklamaně, „uvědomuju si, že z tebe sportovec nikdy nebude, ale tak trochu jsem doufal, že budeš chtít kráčet v mejch šlépějích jako Luky. Do terénu by ses asi nedostal, ale mohl by z tebe bejt skvělej analytik…“

  Ať celá jeho slavná BIS táhne k čertu! Jenomže teď ho BIS naháněla. Když dobíhal ke Karlovu mostu, sám sebe se ptal, proč se vlastně nechce nechat chytit. Nic jsem neprovedl. Co by mi mohl Filip udělat? Předá mě tátovi…A toho se zalekl. Kdyby zůstal v nemocnici, s otcem by se možná porafali, ale tím by to nejspíš skončilo. Ale on si dovolil utéct. Zkřížit plány Mirka Pernera. A ten něco takového neodpouští. Poštve na něj celou agenturu, jen aby mu ukázal, kdo je tady pánem.

  Na mostě Lambert zvolnil. Znovu se ohlédl, ale pořád Filipa neviděl. To ho trochu znervózňovalo. Kde jenom může bejt? Jedna z největších turistických atrakcí Prahy byla ten den plná turistů. Nejčastěji Lambert slyšel japonštinu a ruštinu. Když se prodíral masou lidských těl, strčil si ruku do kapsy. Něco ho totiž napadlo.

  Vtom strnul.

  Z ničeho nic se před ním objevil Filip. Musel předvídat, kam má namířeno, a tak to vzal přes Mánesův most z druhé strany. Chytil ho do pasti.

  Oba na sebe několik vteřin upřeně hleděli.

  Nakonec Filip zvedl své velké dlaně, jako by se vzdával. „Klídek, prcku. Nic ti neudělám. Vždyť se přece známe, ne? Nech mě jen odvíst tě k tvýmu tátovi, jo?“

  „Mně se k němu ale nechce,“ opáčil Lambert vzdorovitě.

  „Prosím, chlape. Nenech mě ve štychu. Pokud tě nepřivedu, stáhne ze mě kůži.“

  Hoch měl pořád jednu ruku v kapse. „Volals mu, kde jsem?“

  Filip zaváhal, ale nakonec přitakal. „Jo. Už sem jede. Hele, o co ti jde? Je to přece tvůj táta. Má o tebe strach.“

  Lambert se odmlčel. „No, já bych řekl, že mě teď necháš v klidu odejít….“

  Filip se zatvářil pobaveně. „Zbytečně to dramatizuješ, kluku. Ale okay. Co tě vede k tomuhle závěru?“

  A Lambert pomalu vyndal z kapsy svůj mobilní telefon. Obrázek na displeji zarostlého mladíka úplně přimrazil na místě. Hleděly na něj smaragdově zelené oči Laury Pernerové. V mikrofonu chvíli šramotilo. „Haló, brácha… Neslyším tě… Haló? Jseš tam…?“

  Filip vyděšeně o dva kroky couvnul.

  Lambert hovor jedním stiskem prstu spokojeně ukončil. „Takže je mezi námi jasno.“

  Filip si dal ruce v bok. „Táta by z tebe měl radost,“ pochválil ho šibalsky. „Jseš pohotovej. Klidně bys mohl dělat pro nás…“

  „To nemohl. Nemám rád, když se někomu musí pořád lhát.“

  Filipův úsměv ztuhl. „Podívej, já – já mám tvoji ségru moc rád. Miluju ji. A jednou jí to řeknu… Opravdu…“

  „Hodně štěstí. Ta až se to dozví, tak tě vykastruje.“

  Filip sebou reflexivně škubl. „Au.“

  „Dávám ti tejden. Jinak jí to řeknu sám.“

  Filip se zhluboka nadechl. „Platí,“ slíbil nakonec. „Tejden. Díky ti za to.“ Odmlčel se. „A co ty? Půjdeš teď se mnou?“

  „Proč bych měl?“

  „Protože tvůj táta v telefonu brečel.“

  Lambert po něm střelil pohledem. „Brečel, protože v nemocnici jeho milenka bojuje o život.“

  Filip jen užasle hvízdl. „Tak to jsem nevěděl. Ale ne, vážně. Prosil mě, abych tě našel. Bojí se prej, že bys mohl províst nějakou pitomost. Takhle vyděšenýho jsem ho ještě neslyšel.“

  Chlapec se nevěřícně zamračil. Táta a v koncích? Najednou mu ho bylo líto. Vtom se rozezvonil Filipův mobil. Ten pohlédl na displej. „My o vlku…“ zabručel a podal telefon Lambertovi. „To bude pro tebe. Vezmeš si to?“

  Hoch zaváhal, ale telefon si nakonec převzal. Přijal hovor a přiložil si přístroj na ucho. „Filipe, kde jseš? Čekám v autě v Karlově ulici. Našels ho? Umírám strachy…“

  „Ahoj, tati,“ přerušil ho Lambert. „To jsem já. Jo, našel mě. Neměl jsem sebemenší šanci. Jsem v pořádku.“

  Mirkův hlas zněl pořád ještě zlomeně. „Panebože, tak rád tě slyším, synku. Opravdu ti nic není? Proč jsi utíkal? Copak nevíš, že bych ti nikdy neublížil? Jsi moje krev.“

  „Já… Asi jsem tě chtěl vystrašit. Moc mě to mrzí. Musíš zpátky do práce, nebo mě vezmeš domů?“

  „Volala mi maminka, abych ji vyzvedl u doktora. Pojedeme za ní spolu, ano? A pak rovnou domů.“

  „Ale varuju tě. Budu mít milion otázek.“ Mrkl po Filipovi. „Tak například, proč Laura chodí se zpravodajcem tajný služby – a neví o tom?“ 

  I když by to tehdy nepřiznal živé duši, někde hluboko uvnitř zažíval Lambert stopové množství pocitu štěstí. Líbilo se mu přelstít někoho chytrého. Jseš pohotovej, řekl mu Filip. Klidně bys mohl dělat pro nás. Lambert o tom dost pochyboval. Já přece nemůžu dělat pro kontrarozvědku! Nikdy. Anebo snad ano?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář