Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 1) Příliš dlouhá noc

26. 5. 2018

  Když v sobotu 15. srpna 1992 ulehala devatenáctiletá Alžběta Hornová do své postele, věděla, že toho dnes moc nenaspí. Pozítří ji totiž čeká nová kapitola jejího života. Přestěhuje se z tohohle zapadákova na Břeclavsku do Prahy. Do civilizace. V Annonci si našla inzerát: Divadel. hereč. na penzi nabízí pronáj. vybaven. pokoje pořádné a počestné dívce. Jo, pořádná to Alžběta byla. Možná až moc. A co se týče toho druhého, o Frantovi ze 4.B a zadním sedadle jeho Lady holt pomlčím, smála se na pokraji spánku dívka. Praha. Místo, kde se sny stávají skutečností. Už se nemohla dočkat. Letos odmaturovala na gymplu, ale na vysokou se nedostala. Takže hodlám v naší metropoli zvýšit svoje šance na trhu práce. Nebylo to těžké rozhodování. Kromě rodičů a několika sestřenic tady nikoho neměla. Její jediný bratr Štěpán emigroval před čtyřmi lety do Ameriky a zpřetrhal s rodinou veškeré svazky. A i Franta byl jen náhodná epizoda. Dva dny. Ještě musím vydržet dva dny… Než konečně usnula, zavadila pohledem o svou panenku jménem Laura, kterou měla od dětství a která na ni teď shlížela z dřevěné poličky nad postelí.

  Probudil ji ten nejprotivnější zvuk, jaký kdy slyšela. Ostrý, nepřirozený a krutý k jejím ušním bubínkům. Co to tu proboha tak piští? honilo se jí hlavou, když s vypětím všech sil nadzvedávala svá víčka. Tohle přece není můj budík! Konečně oči otevřela a hned strnula.

  Neležela ve své posteli.

  Zalapala po dechu a prudce se posadila. Nebyla ani ve svém dětském pokoji! Vůbec to tu nepoznávala. Zachvátila ji neovladatelná panika. Opřela se zády o čelo postele a deku si přitáhla až k bradě. Pořád spím. To je jasné.

  Nacházela se v nějaké luxusní dospělácké ložnici. Naštěstí sama. Nad hlavou jí visel vertikální obraz jakési vrby a na nočním stolku ostře pípala tenká placatá krabička. Tohle je peklo. Jsem v nějakém přepychovém pekle. Ať ta věc už konečně ztichne! V koutku oka se jí zaleskla slza. Jinak se neodvážila ani pohnout.

  „Mami!“ ozval se najednou jakýsi dívčí hlas z vedlejšího pokoje. „Tak už ten mobil konečně típni. Určitě se ti podařilo vzbudit celej barák!“ A potom se někde rozštěkal pes.

  Alžběta byla úplně paralyzovaná ryzí hrůzou. Co tady dělám? Jak jsem se sem dostala? A kde je matka od té holky? Proč ležím v její posteli?

  Otázek bylo příliš mnoho a odpovědi nepřicházely.

  Někdo jiný ale ano. Alžběta slyšela tlumené kroky k její ložnici. Prosím, ať sem nikdo neleze. Prosím… Prosím.

  Krátké zaklepání. „Mami?“ ozvalo se z druhé strany dveří. „Můžu dál?“ Podle hlasu to byla zase ta otravná holka.

  Ne! chtělo se Alžbětě vykřiknout, ale ke svému překvapení úplně ztratila hlas. Ať jsi kdo jsi, hlavně vypadni! Pokud zjistí, že v posteli její matky leží naprosto cizí člověk, určitě zavolá veřejnou bezpečnost. Alžběta si jaksi pořád nemohla zvyknout na to, že už rok se policajti jmenují prostě Policie České republiky.

  „Mami?“ A dveře se otevřely. Stála v nich velice pěkná drobná dívka s nádhernou hřívou rozcuchaných kaštanových kadeří.

  Tak teď to přijde. Začne ječet.

  Ona se ale jen mile usmála. „Dobrý ráno. Dovolíš?“ A jako by se nechumelilo, přikráčela k nočnímu stolku a tu šílenou krabičku jedním stiskem umlčela. Potom se nad postelí narovnala. „Koukáš na mě, jako bys viděla ducha.“

  A než se Alžběta zmohla na jakoukoliv reakci, odněkud se přiřítil statný německý ovčák, vrhl se do postele a začal ji olizovat. Otřepala se odporem.

  „Kaisere, fuj!“ okřikla ho dívka. „Co jsme si to říkali o lezení do postele? Dolů! A mazej!“

  A to psisko opravdu poslechlo. Na podlaze se ale posadilo a měřilo si Alžbětu zkoumavým pohledem.

  Hnědovláska pak ospale zívla. „Jsi okay, mami?“

  A Alžběta měla najednou pocit, že se na ni řítí všechny čtyři stěny. Mami? Copak ta holka úplně zešílela? Vždyť je zhruba v mém věku! A tehdy se rozhodla, že nepromluví, dokud se ten blázinec nějak nevyjasní.

  Dívka zbystřela. „Mami, ty pláčeš?“

  Přestaň mě tak oslovovat… Ale jinak měla pravdu. Alžběta si ani neuvědomovala, že pláče. Neobratně si slzy setřela hřbetem dlaně.

  Děvče si kleklo a vzalo ji za ruku. „Vy jste se s tátou pohádali?“

  A to už bylo na Alžbětu moc. Vymanila svou dlaň z té její a rázně se postavila. A okamžitě věděla, že je něco šeredně špatně. Tohle přece nebylo její tělo. No jasně, musela jsem se do někoho převtělit. Vůbec netuším, jak je to možné, ale je to jediné vysvětlení. Ruce a nohy, co jí čouhaly ze saténové noční košilky, patřily nějaké stařeně. Tělo jí vysílalo signály, že je napjaté a unavené. Ona se tak ale necítila. Rychle se podívala na svůj levý prsteníček. Byl tam. Snubní prsten. A sakra…

  Zaregistrovala zrcadlo na kosmetickém stolku pod oknem.

  S bojácným výrazem se tam pomalu vydala. Zatajila dech a podívala se.

  A musela si dlaní zacpat ústa, aby se nerozkřičela. Do nikoho jsem se nepřevtělila. Panebože, tohle jsem přece já…

  Jako devatenáctiletá bývala étericky hezkou modrookou blondýnkou s plachým pohledem… Nyní jí zrcadlo ukazovalo střízlivě atraktivní zralou ženu po čtyřicítce s vlnitými vlasy po ramena a vráskami, které by tam být ještě neměly.

  Hlasitě se rozplakala a svezla se do kleku.

  Hnědovlasá dívka se objala pažemi a opatrně pronesla: „Mami, už mě začínáš děsit. Mluv se mnou. Co se stalo? Proč tak jančíš?“

  Alžběta jí věnovala pomalý nešťastný pohled a konečně promluvila: „Musím... Potřebuju do nemocnice.“ Jak předpokládala, i její vlastní hlas jí zněl cize.

  „Mám zavolat tátovi?“

  „Ne!“ vyhrkla Alžběta snad až příliš rychle. „Jen… Potřebuju doktora. Něco – Něco se mi stalo s hlavou.“ Takže všechno je jinak, pomyslela si. Nepřevtělila jsem se. Jenom jsem se přenesla v čase. Už si tím byla jistá. Nahlas pokračovala: „Já vím, že to bude znít divně, ale,“ zaváhala, „ale ztratila jsem asi paměť.“ Tomu bys snad mohla uvěřit.

  Děvče zúžilo pohled jako kočka. „To je nějaká hra, nebo co?“

  „Prosím, věř mi. Nezlob se na mě, ale vypadlo mi tvé jméno. A spousta jiných věcí.“

  Brunetka na ni vykulila oči. „Proboha, co to říkáš za hrozný věci? Jak jako že ti vypadlo mý jméno? Já jsem tvoje dcera!“ Alžbětin nešťastný výraz ji ale nejspíš po chvíli přesvědčil. I jí se začaly lesknout oči. „Ty to nehraješ, že ne?“

  Alžběta jen mlčky zavrtěla hlavou.

  Dívka proto pokračovala: „A pamatuješ si svoje jméno?“

  „Alžběta. Alžběta Hornová.“

  A to už se rozplakala i hnědovláska. „Tak ses jmenovala za svobodna,“ zavzlykala. „Teď jsi Alžběta Pernerová. Už moře let. A já jsem Laura. Laura Pernerová.“

  Laura! problesklo jí hlavou. Jako ta moje panenka! Ale tak jsem přece vždycky chtěla svoji dceru pojmenovat! Ta holka… Je moje. „Ano, to by odpovídalo,“ zadrmolila. „Měla bych na tebe jednu hloupou otázku. A moc tě prosím, odpověz mi na ni…“

  Laura si taky hřbetem dlaně setřela slzy. „Poslouchám.“

  „Co – Co je dnes za den?“ Alžbětě se hlas strachy třásl. Bála se toho, co se dozví. Teď jsi Alžběta Pernerová. Už moře let…

  „Dneska je pátek, druhýho října, mami.“

  To mi nestačí. „A rok?“

  Laura zaváhala, aby nakonec řekla: „Dva patnáct.“

  Alžběta se zamračila. „Co je to za kód? Jak jako dva patnáct?“

  „Tak jinak.“ Laura vzala z nočního stolku tu strašnou placatou krabičku, klekla si ke své matce a jedním pohybem ruky ji rozsvítila. „Podívej.“

  Na displeji jasně zářilo: 2. 10. 2015.

  Na Alžbětu šly mrákoty. V duchu rychle počítala. V mém světě zbývalo do magického roku 2000 osm let. A 8 + 15 je 23. Přenesla jsem se o 23 let do budoucnosti. V této realitě mi je dvaačtyřicet. A mám skoro dospělou dceru. Horší to snad už být ani nemůže…

  Okamžitě si vzpomněla na jiný, slavnější případ, který se udál roku 1836 básníku Karlovi Hynkovi Máchovi. Znala ho od své učitelky literatury, paní Švédové, která byla tak trochu cvok a věřila na paranormální jevy.

  Když bylo Máchovi šestadvacet let, rozhodl se přenocovat na hradě Houska. A podle znepokojivého dopisu, jenž poté napsal svému kamarádovi Eduardovi, se nějak přenesl v čase.

  Potkával lidi a věci, kterým nerozuměl.

  Jeho slova: V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým…

  Výklad paní Švédové: Mácha viděl paneláky!

  Jeho slova: Kostliví netvoři se vypínali nad vrcholky bradel…

  Výklad paní Švédové: To musely být jedině stožáry vysokého napětí!

  Jeho slova: Bytosti lidské, začasté nevidomé…

  Výklad paní Švédové: Za jeho časů nosili sluneční brýle pouze slepci.

  Jeho popis krásné dívky, která měla podivnou krabičku u pasu a ve vlasech černou čelenku, obepínající její tvář, ani nebylo potřeba vysvětlovat. Mácha se jí zeptal, kde je? Ona si tu čelenku sundala a odpověděla: „V Praze.“ A on: „Který letopočet?“ A dívka: „2006.“ Poté mu ukázala miniaturní skříňku plnou pohyblivých obrázků.

  Karel Hynek Mácha se na pár hodin přenesl do 170 let vzdálené budoucnosti. Takže Alžbětiných třiadvacet let ještě nebylo tak hrozných. Alespoň se tím utěšovala. Kdyby jen věděla…

 

 

***

  Ve skříni našla bílý froté župan a oblékla si ho. Laura se do ní potom zavěsila a v doprovodu vlčáka Kaisera opustili všichni ložnici. Chodba se zdála rozlehlá a puntičkářsky uklizená. Alžběta se osmělila k následující otázce: „Tohle je asi náš dům, co?“

  Laura se zatvářila jako Boží umučení. „Ano, mami. Bydlíme tu od mejch pěti. Náš starej byt ve Strašnicích si už moc nepamatuju. Tady jsme na Praze 12 v Modřanech. Technický parametry by ti spíš řekl táta, ale je to 5+1 a myslím, že obytnou plochu máme 200m² a zahrada je velká 470m². Plus mínus.

  Táta. To slovo Alžbětu děsilo ze všeho nejvíc. Koho jsem si asi v budoucnosti vzala? Jaký je? Jak se jmenuje? Co dělá? A proč neležel vedle mě v posteli? Jo, ta holka tvrdí, že je pátek. Takže bude v práci. Vstal ještě přede mnou. V duchu ho za to blahoslavila.

  Ještě v ložnici si Alžběta všimla plovoucí laminátové podlahy, tady byla položena dlažba. Nedokázala si vysvětlit, jak je to možné, ale měla pocit, že ji hřeje do bosých nohou. Topení v podlaze? Obě minuly ještě dvoje další dveře, ale to už scházely po dřevěném schodišti dolů. Kaiser jim byl v patách. Asi v jeho polovině Alžběta zaregistrovala drobnou oděrku ve zdi a rozdrolenou omítku. Copak se tu asi stalo? A proč jsem to neuklidila? Jinak jsem tady vysmejčila snad úplně všechno.

  V přízemí otevřenými dveřmi zahlédla koupelnu a technickou místnost s výlevkou. U těch dalších se zastavily a Laura je otevřela. „Šatna - a ty další dveře jsou spižírna. Tu ti teď ale ukazovat nebudu. Měla jsem za úkol tam uklidit, ale tak trochu jsem se na to vybodla.“

  Jdi se bodnout. Ten termín se Alžbětě vždycky líbil. Ale takové použití ve větě neslyšela moc často. Ze vstupní haly se dostaly do prostorného obývacího pokoje. Byl vybaven luxusní koženou sedací soupravou, nějakým směšně placatým monitorem pověšeným na zdi, skleněným konferenčním stolkem na dekorativním koberečku a pod francouzským oknem stál masivní jídelní stůl se šesti židlemi. Proč jich je proboha tolik?

  Obývací pokoj pozvolna přecházel do takového výklenku s kuchyňským koutem. Co je to za módu, cpát kuchyni do obýváku? Spousta spotřebičů byla vestavěná v lince a ne všechny Alžběta dokázala pojmenovat. Nevidím sporák. Jen nějakou keramickou desku, na které stojí hrnec. Dotkla se jí. Nebo že by to bylo sklo? Její studie pokračovala. Sice jsem takový typ ještě nikdy předtím neviděla, ale tohle bude na beton kávovar. Lednice ji fascinovala snad úplně nejvíc. Byla obrovská a měla dvě křídla, která se otvírala směrem od sebe. Na levé straně měly malinkatý displej a na té pravé byl jakýsi výklenek s kelímkem.

  Laura, která ji celou dobu ustaraně pozorovala, se posadila na blízkou barovou židli. „Mami, dneska máme ve škole až odpolko…“

  Alžběta se po ní ohlédla. „Odpolko?“

  Dívka obrátila oči v sloup. „No tak jo. Odpolední vyučování. Žiješ ve světě zkratek, mami. Dneska už celý slova skoro nikdo nepoužívá. Ale tím jsem chtěla říct, že mám dopoledne volno. Já teď zavolám tátovi. Nech mě to prosím udělat. A on tě odveze do nemocnice. Okay?“

  Okay. Zase to slovo. To nás obsadili Američani, nebo co? Samozřejmě ji to musela nechat udělat. Už nemohla setkání se svým manželem dále odkládat. Čím dřív se to bláznovství kolem mě začne nějak řešit, tím líp. „Okay,“ hlesla jen odevzdaně.

  A Laura z kapsy vyndala tenkou placatou krabičku, která byla té na Alžbětině nočním stolku až nápadně podobná. Na co teď potřebuje budík? nechápala v duchu. A než se jí na to stihla zeptat, už ho dívka měla u ucha. Co to proboha vyvádí?

  Po chvíli Laura zklamaně přejela prstem po displeji. „Táta je nedostupnej. Určitě mi zavolá hned, jak to bude možný. Ale já tady nevydržím jen tak čekat. Tak víš co? Zavolám tetě Petře. Ona bude vědět, co dělat…“ A znovu něco namačkala a opět si krabičku přiložila k uchu.

  Zavolej si třeba linku důvěry. Mně už je všechno jedno. Hlavně potřebuju k doktorovi. Pak ji ale napadla jedna znepokojivá myšlenka: Když mu ale začnu vyprávět o cestování v čase, můžou mě šoupnout do blázince. A tak se rozhodla. Nic takového mu říkat nebudu. Prostě jsem ztratila paměť. Jak se to jen jmenuje? Jo, amnézie. Mám amnézii. A basta. S návratem do své doby si holt budu muset poradit sama.

  Laura mezitím domluvila. „Teta Petra je už na cestě. Je to rodinná přítelkyně. Odveze nás do nemocnice.“

  Alžběta si zkřížila ruce na prsou. „Říkala jsi něco o odpoledním vyučování. Jakou školu děláš?“

  Laura se smutně pousmála. „Asi bys o mně měla vědět pár věcí. Studuju zdrávku… tedy střední zdravotnickou školu. Jsem vegetariánka a angažuju se asi v půl tuctu charitativních organizací. Za dva tejdny bych chtěla s Červeným křížem do Srbska pomáhat syrskejm uprchlíkům…. Ale to mi s tátou pořád nechcete dovolit.“

  Alžběta se zachmuřila. „Chci vůbec vědět, před čím ti lidi ze Sýrie prchají?“

  Laura se zhluboka nadechla. „Máš recht. Tím tě teď zatěžovat nebudeme.“

  Vtom se ozval nějaký dusot z prvního patra.

  Alžběta okamžitě ztuhla. „Copak tady je ještě někdo další?“ V hlase se jí opět zračila panika.

  Laura seskočila z barové židle. „Mami, uklidni se. A zhluboka dejchej. Já – Neřekla jsem ti celou pravdu. Omlouvám se ti, ale už tak je toho na tebe dost. Mám ještě…“ A než to stihla dopovědět, objevil se v kuchyni asi patnáctiletý černovlasý kluk. A Laura hlesla: „Mám ještě bratra.“

  Ten jej kulil oči. „Dobrý ráno,“ zahučel. „Co na mě tak koukáte? Mám na bradě zubní pastu, nebo co?“

  Alžběta na něj oněmělá úžasem jen vyděšeně civěla. Další dítě? Já jsem rodila… dvakrát? Panebože, to snad ne! Připadala si, jako by k ní v obchodním domě přistoupily naprosto cizí děti a oznámily jí, že jsou její. A že je proto musí mít ráda. A to byl ten problém. Alžběta k nim necítila vůbec nic. Žádné atavistické mateřské pouto. Jsem jako herečka, které dali špatný scénář. Já nemůžu hrát matku těchto dětí.

  Laura se opatrně dotkla bratrova ramene. „Brácho, mámě teď není dobře. V lednici máš sváču do školy. Na nic se prosím neptej. Odpoledne ti všechno vysvětlím.“

  Ale ten kluk se nedal odbýt tak snadno. „Co to na mě hrajete? Jak není dobře?“ Přistoupil k Alžbětě. „Mami, co je ti? Co se stalo? Proč nic neříkáš?“ Chtěl se jí dotknout, ale ona ucukla. Zarazil se. „To jsem já. Lambert. Tak už mluv. Co je?“

  Lambert? Tak bych svého syna určitě nepojmenovala. Znovu se rozplakala.

  Chlapec od ní o krok odstoupil. „Zase bereš Lexaurin? Jsi…. pod práškama?“

  Laura se mezi ně postavila. „Tak to už by stačilo. Maminku trápí něco jiného. Musí do nemocnice. Odpoledne budeme vědět víc…“

  Vtom někdo zazvonil.

  „To bude teta Petra,“ oznámila dívka. „Bydlí kousek odtud.“ A šla otevřít.

  Lambert se zarazil. „Proč to Laura řekla? Ty přece víš, kde bydlí Machalovi.“ Zaváhal. „Nebo snad ne?“

  Na odpověď se nezmohla.

  Za chvíli byla Laura zpátky v doprovodu vřelé sympatické brunety po čtyřicítce, která se mohla pyšnit těmi správnými ženskými přednostmi a odzbrojujícím úsměvem, jenž byl teď spíše nucený. „Dobrý ráno, Betty. Slyšela jsem v kostce, co se ti stalo. Myslíš… Je možný, že by ses praštila do hlavy? Nemáš otřes mozku? Není ti na zvracení?“

  Alžběta se na ni podívala modrýma uslzenýma očima. Tak Betty? Sověti měli pravdu. Amíci se nás chystali obsadit. A nejspíš se jim to povedlo. Na sucho polkla. „Ahoj. Ne, nic mě nebolí. Otřes mozku to asi nebude.“

  Petra viditelně znejistěla. „Aha. Pamatuješ si mě? Víš, kdo jsem?“

  Alžběta jen omluvně zakroutila hlavou.

  A to už se přidal i Lambert: „Děláš si srandu, že jo? Ty přece nemůžeš mít ztrátu paměti. To… To se děje jen ve filmech. Já… Nevěřím, že si nic nepamatuješ!“ Měl slzy na krajíčku. „Tak řekni mi už konečně něco!“

  A Alžběta ho třesoucí se rukou pohladila. „Je mi to líto.“ V tuhle chvíli nebylo nic víc, co by mohla povědět nebo udělat. Bylo jí opravdu líto, že rozplakala i jeho. Ale utěšit ho bylo povinností jeho matky. A tou se ona necítila být.

  Laura ji doprovodila zpět do ložnice, kde jí pomohla s oblékáním. V šatní skříni našly šedé flanelové kalhoty, zářivě bílou halenku a dámský podzimní kabátek, který si zašněrovala v bocích. S make-upem se neobtěžovala. Stejně nevěděla, jak chodí dvaačtyřicetiletá Alžběta – jak bylo to jméno? – Pernerová nalíčená. Laura byla oblečená do deseti minut. Ve vstupní hale jí připomněla: „A nezapomeň na kabelku, mami. Máš v ní všechny doklady.“

  Petra už čekala před domem opřená o kapotu své bílé Mazdy. „Lamberta jsem už vypravila do školy. Slíbila jsem mu, že mu zavoláme hned, jak budeme vědět něco novýho.“

  Alžběta se zachvěla zimou, která ji trochu překvapila. Včera bylo ještě léto. Rychle se otočila, aby si mohla dům prohlédnout v celé jeho kráse. Měl oranžovou fasádu, šikmou střechu a romantická vikýřová okna. Moc se jí líbil. Ale kde vzalo moje budoucí já na takový luxus prachy? A copak asi dělá pan manžel?

  „Chceš si sednout dopředu?“ otázala se Petra.

  Alžběta jen hlesla: „Ne, děkuji.“ A posadila se dozadu. Vedle řidiče si tedy sedla Laura. A Mazda se rozjela. Alžběta se dychtivě rozhlížela z okýnka. A první emocí, kterou na sobě zpozorovala, bylo kupodivu mírné zklamání. Z vědeckofantastických filmů byla přesvědčena, že se budou všude po roce 2000 vznášet létající auta. Ale venku to vypadalo vesměs normálně. Jo jasně, osobní auta měla trochu zvláštní futuristické tvary, lidi kráčející po ulici ztratili v oblékání veškerou soudnost a všude visely nejrůznější reklamy, plakáty a neonové poutače… přesto se tu necítila tak cizí, jak se prve obávala. Je však pravdou, že zaregistrovala dvě zajímavé novinky: snad každý člověk měl u ucha ten multifunkční budík, do kterého mluvil, a všichni jako by někam spěchali. Jednadvacáté století bylo mnohem rychlejší a dravější než to dvacáté.

  Alžběta se podívala na koženou kabelku na svém klíně. Máš v ní všechny doklady, mami. To je ono. Chtěla vidět nějaký oficiální důkaz, že je jí dvaačtyřicet a že je provdaná za jistého Pernera. Znovu se zahleděla na svůj snubní prstýnek. Perner. Znělo to tak vznešeně. Jaký asi je? Vtom si uvědomila jednu věc. Lambert má černé vlasy, zatímco já jsem blondýna. Že by byl po tátovi? No, Alžbětě se vždycky líbili uhrančiví kluci jižanského typu. Jen Franta byl zrzek…

  Začala lustrovat obsah své kabelky. Papírové kapesníčky, rtěnka, řasenka, klíče, peněženka, dokladovka. Bingo! Nedočkavě ji otevřela. Za plastovým obalem se vyjímala miniaturní kartička s její fotkou. Vyndala ji na světlo. Takhle dneska vypadá občanka? Česká republika. Občanský průkaz. PERNEROVÁ  ALŽBĚTA. Datum i místo narození souhlasí. Otočila ji na druhou stranu. Adresa: PRAHA 12 MODŘANY. Rodinný stav: vdaná. A nad rodným číslem stálo: TITUL: Mgr. Strnula šokem. Mgr.? To jako magistra? Ale ona se na vysokou přece nedostala! Mám jen gympl.

  „Lauro?“

  Jmenovaná se otočila. „Ano, mami?“

  Alžběta znovu na sucho polkla. „Já jsem studovala na univerzitě? Kdy?“

  Dívka si všimla občanského průkazu v matčiných rukou. „Jo. Dálkově sis dodělala magisterskej titul v oboru veřejná politika a lidský zdroje.“

  Bože, to zní tak… tak nudně! Proč bych to dělala? „A čím se vlastně živím? Jaké mám zaměstnání?“

  Vtom se jako na potvoru znovu ozval Lauřin budík. Pohlédla na displej. „Volá táta. Chceš si to vzít?“ A už ho podávala Alžbětě.

  Ta jen zajela hloub do sedačky. „Ani ne.“ Ještě na to nejsem připravená.

  Laura hovor tedy přijala sama. „Ahoj, tati…. Jo, sháněla jsem tě…. Něco – Něco se přihodilo. Něco s mámou. Vezeme ji s tetou Petrou do nemocnice. Mohl bys prosím tě přijet?“ Musela si zacpat druhé ucho, aby ho přes hluk motoru vůbec slyšela. „Ne, není zraněná... To asi může.“ Teď pro změnu ucpala dlaní mikrofon a ohlédla se na Alžbětu. „Chce s tebou mluvit. Nevěděla jsem, co říct. Nemůžu to na něj vybalit takhle po telefonu…“

  Takže je to telefon. Ne multifunkční budík. O mobilech už něco slyšela. Ale pokud jí bylo známo, vypadaly spíš jako cihla. Štítivě si přístroj převzala a přiložila si ho k uchu. V mikrofonu se ozvalo: „Betty, zlato, jsi to ty? Jsi v pořádku?“ Při těch starostlivých slovech plných lásky se znovu neovladatelně rozplakala. Její manžel měl hluboký nakřáplý hlas. Bylo slyšet, jak zrychleně oddechuje. Bože, vždyť neznám ani jeho jméno! Nedokázala zastavit příval slz.

  „Betty, slyšíš mě? Neděs mě, prosím.“

  Mluvící sluchátko vrátila třesoucí se rukou Lauře. Prostě nebyla schopná vydat ani hlásku.

 

 

***

  Po tom nevydařeném telefonátu se v ní něco zlomilo. Stala se z ní zombie. Tělo bez duše. Všechno, co se dělo potom, k ní doléhalo jako by se zpožděním. Celé to bylo jaksi zamlžené. Celé se to dělo někomu jinému. Neosobní příjem v nemocnici, čekárna plná stejně nešťastných zoufalých lidí, anonymní lékaři, jejichž jména zapomněla do pěti minut. Dělali s ní věci, které se ani nesnažila pochopit. Na vlastní oči viděla technologii z budoucnosti v praxi. Padaly termíny jako počítačová tomografie nebo zobrazení magnetickou rezonancí. Vůbec tomu nerozuměla. Hlavně to chtěla mít už konečně za sebou.

  Dočkala se krátce po poledni. Flegmatická zdravotní sestra jí pomohla obléct se zpátky do civilu a zavedla ji do jakési ordinace. Za stolem seděl jeden z těch anonymních lékařů, kterého si matně pamatovala ze svého příjmu. Při jejímu příchodu vstal. Pod oknem přešlapoval ještě další muž v bílém plášti. Zastavil se.

  „Paní Pernerová, prosím, posaďte se,“ vyzval ji ten první. Sedla si tedy naproti němu. Měl absolutně nezajímavý obličej a řídnoucí pískové vlasy. Muž u okna ji zaujal mnohem víc. Drobný šedesátník se stříbrným plnovousem a kulatými brýlemi. Vypadal jako pohádkový dědeček. „Dobrý den, paní Pernerová.“ Měl uklidňující sametový baryton. „Doktora Bláhu už jistě znáte. Já jsem doktor Satoranský. Psychiatr.“

  Alžbětino tělo ihned ztuhlo. Ve zlé předtuše se zhluboka nadechla a s hranou sebedůvěrou si přehodila nohu přes nohu. „Nemůžete mě zavřít do blázince. Nic o mně nevíte.“ Vyznělo to mnohem útočněji, než zamýšlela.

  Lékaři se po sobě podívali. A ten psychiatr se zcela neprofesionálně usadil na roh kolegova stolu, čelem k ní. „Nikam vás opravdu zavírat nehodláme. To vám mohu zaručit. Ale ještě než začnu – mám informaci, že dorazil váš manžel. Čeká společně s vaší dcerou ve vedlejším pokoji. Přejete si je mít u sebe?“

  Alžběta si začala mnout dlaň o dlaň. „Chci to napřed slyšet sama. Klidně můžete začít.“

  Doktor Satoranský chvíli očima studoval její neklidné ruce a potom spustil: „Řekla jste, že o vás nic nevíme. To už moc neodpovídá skutečnosti. Prodělala jste řadu testů. A rád vás uklidním, že po fyziologické stránce jste v pořádku. Všimli jsme si sice drobného hematomu na temeni vaší hlavy, ale je to jen malá krevní sraženina, obyčejná modřina, která už téměř vymizela…“

  Použití slova hematom se jí ani trochu nelíbilo. „Ale právě jste prohlásil, že jsem v pořádku. Po fyzické stránce…“

  „To souhlasí. Modřiny máme všichni. A i já jsem se dnes ráno praštil do dveří. Musel jsem si dát na čelo nanuk.“

  Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mu byla vděčná za ten nanuk. Za to, že se ji snažil rozveselit. Pořád ale byla ve střehu.

  Psychiatr pokračoval: „Ale to sem teď nepatří. Váš malý hematom nás vede k otázce, zda jste se někdy v poslední době nepraštila do hlavy?“ Hned pochopila, že se jedná spíš o řečnickou otázku, protože si lékař sám odpověděl: „Ale protože víme, že trpíte amnézií, museli jsme na to přijít sami.“ Sebral ze stolu nějaký strašlivý snímek průřezu jejím mozkem a krátce si ho prohlédl proti světlu. „To je vaše cétéčko.“ Zachytil její nechápavý pohled. „Počítačová tomografie. A je to nejkrásnější CT, co jsem kdy viděl. Žádné krvácení do mozku ani žádný nádor. Ať jste se praštila jakkoliv, po fyziologické stránce to na všem mozku nezanechalo žádné stopy. A proto jsem tady já.“

  Na sucho polkla. „Nechápu…“

  Doktor Satoranský jako by chvíli hledal vhodná slova. „Lidský mozek je nejdokonalejší počítač ve vesmíru. Bylo by velmi bláhové a naivní věřit, že ho dokážeme komplexně prozkoumat a pochopit. To zkrátka nelze. To není v lidských silách. Já sám mám před mozkem posvátnou úctu a bázeň. A jako všechny komplikované počítače, i on je velice citlivý a náchylný k mechanickému poškození. Stačí jen přepnutí jediného knoflíku, zašmodrchání vaší mozkové kabeláže – a jeden celý obvod začne fungovat jinak.“ Psychiatr si během svého proslovu vhodil do úst žvýkačku. „Omlouvám se. Pokouším se přestat kouřit. Kde jsem to… aha. Paní Pernerová, když to zjednoduším: vy jste se praštila do hlavy, a váš mozek na to reagoval po svém. Spustil u vás rozsáhlou retrográdní amnézii. To je ztráta paměti na určitý časový úsek. U vás je to 23 let.“

  Alžběta už ho pro slzy skoro neviděla. Nepřevtělila jsem se, ani jsem necestovala časem. Můj mozek mě jen připravil o 23 let mého života. Takže plán návratu do roku 1992 padá. Vyndala si z kabelky papírový kapesník a vysmrkala se. „Je to trvalé?“ zeptala se roztřeseným hlasem.

  Psychiatr si jen povzdechl. „Vím, že tohle zrovna nebudete chtít slyšet, ale závisí to případ od případu. Navrhoval bych teď tohle: vy tady počkáte, já půjdu vaši rodinu zpravit o vašem stavu… poprosím vašeho manžela, aby si vzal přes víkend volno, pokud musí do práce, a aby vás opatrně zasvětil do vašeho nového života.“ Strčil jí do ruky svou vizitku. „A od pondělka začneme se sezeními. Tady je adresa mé ordinace. Udělám všechno proto, abych vám pomohl, paní Pernerová. Jen mi dopředu zavolejte hodinu a já se přizpůsobím.“

  Na znamení souhlasu jen odevzdaně přikývla.

  Doktor Satoranský byl pryč asi patnáct minut. Když si pro ni potom přišel, zpanikařila. Do téhle chvíle pořád věřila, že její stav je dočasný, že nějak najde cestu do roku 1992, že je zbytečné pěstovat si vazby k těm dětem… k jejímu manželovi. Že jsou všichni součástí úplně jiné reality.

  To se ale teď změnilo. Ona v té jejich realitě uvízla. Možná navždy. Vstala, i když se jí třásla kolena. Psychiatr ji galantně podepřel a nasměroval ke dveřím. Nemohla se odhodlat sáhnout za kliku. Udělal to tedy za ni.

  A ona vykročila do nového života, který nebyl její.

  Nějaký vysoký muž s mobilem u ucha se prudce otočil.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář